www.skidmore.edu
Alanové patří k mnoha starobylým národům, kteří ve své době měli velký vliv na celou Evropu. Pocházeli ze severního Kavkazu a rozšířili své panství až po řeku Don. Často také podnikali nájezdy do Malé Asie a Arménie. V 5. stol. n. l. vtrhli do Galie (dnešní Francie) a do Itálie. Společně s Vandaly se také dostali až do Španělska.
Předpokládá se, že Alanové hovořili jazykem východní podskupiny íránských jazyků. Karačaevci a Osetinci se považují za potomky Alanů. Odtud pochází i název sídelního města v severní Osetii – Alanie.
Nicméně o Alanech toho víme velmi málo. Většinou hlavně z pramenů římských a řeckých historiků. Dionýsios (řecký historik) Alany popisoval jako „mocné“ a vylíčil jejich vynikající jezdecké vlastnosti. Ammianus Marcellinus (římský historik) tvrdil, že „skoro všichni Alanové jsou vysokého vzrůstu, krásní a světlovlasí“.
Alanové, kteří byli kočovníky, se zabývali převážně chovem dobytka. Neznali otroctví, které existovalo v celém antickém světě. Některé prameny uvádějí, že Alanové praktikovali polygamii. Neměli chrámy, uctívali jen jednoho boha – boha války – a klaněli se vytasenému meči, zabodnutému do holé země. Pozdější svědectví hovoří také o tom, že se Alanové klaněli duchům předků. „Šťastným zemřelým“ nazývali Alanové toho, kdo zemřel v boji, a tak sloužil bohu války; takový zemřelý byl považován za ctěného a váženého.
Zabývali se také předpovídáním budoucnosti a věštěním. Je možné, že tuto schopnost převzali z Východu – je totiž známo, že před odchodem na západ se část Alanů setkávala s Číňany. Alanové předpovídali budoucnost s pomocí svazku vrbových proutků – podle toho, jak se pruty rozsypaly, četl věštec budoucnost.
Protože společnost Alanů se hlavně orientovala na válku, vyučovali chlapce už od dětství vrcholnému jezdeckému umění. Alanští vojáci považovali pěší chůzi za ponižující. Chov koní byl tím nejlepším a nejmilovanějším zaměstnáním. Alanští koně měli u ostatních národů velkou oblibu.
Zvláštním rysem charakteristickým pro Alany byl jejich vztah ke starým lidem. V téže době se Germáni, jejich neméně bojechtiví současníci, chovali ke starcům s úctou, jako k moudrým znalcům života. Alani se však řídili opačnými názory. K člověku, který se dožil vysokého stáří a byl neschopný boje, se chovali s opovržením a považovali ho za zbabělce.
Možná právě tyto a podobné názory Alanů na svět sehrály pro ně osudovou roli. Na rozdíl od Germánů, kteří dokázali položit základy vzkvétajících států, jako je Německo, Rakousko či skandinávské země, někdejší mocní Alanové spěli k zániku, tím, že se rozptýlili po světě a přizpůsobili se ostatním národům.
