(Broken Flowers)
Scénář: Jim Jarmusch
Režie: Jim Jarmusch
V hlavních rolích: Bill Murray, Sharon Stone, Jeffrey Wright
USA - Francie 2005, 106 minut
Kdybych měl k filmu Zlomené květiny hledat paralelu v hudebním druhu umění, stačilo by velice málo a napadl by mě "sloh" minimalistický, kde je posluchač jen tu a tam (ale spíše ještě méně) konfrontován s přílivem křehkých tónů, znějících libě uchu, které mají více za úkol smysly "laskat" než je dráždit, mají nabízet jakousi zvukovou očistu těla i mysli, vnitřně zharmonizovat "západního" ducha a (snad) ho i přivést k racionalitě v přemýšlení.
Odpusťte mi ten rozvláčný úvod, byl inspirován filmem samotným. Ale ve skutečnosti lze říci, že Zlomené květiny se všemi těmito vlastnostmi vyznačují.
Dějová linie
Film vypráví příběh Dona Johnstona, muže kolem padesátky, který se po poměrně úspěšné profesní kariéře ocitá v prázdnotě vnitřního života. Je apatický ke světu i ke svým milenkám, nemá rodinu, děti, a mezi jeho nejlepší přátele patří muž - soused Winston, který právě objevil netušené možnosti internetu. Krátce poté, co našeho hlavního hrdinu opustí družka, dostane se mu do rukou anonymní dopis, který odhaluje něco z jeho minulosti: před dvaceti lety zplodil s jednou ze svých milenek syna, který se ho vydal hledat. Sám spíše netečný k této zprávě, ocitá se však "v péči" svého "dobrosrdečného" přítele, který na internetu objevil příručku pro detektivy - snadno a rychle. Sbalí mu tedy kufry, koupí letenku a vyšle Dona vstříc netušeným dobrodružstvím.
Cíle jeho cest jsou jasné - navštívit ony milenky, se kterými se před dvaceti lety setkal, a vypátrat, která z nich že by mohla být matkou. Jak už to v životě i ve filmu bývá, budoucnost nám přináší nečekané, a Don je proto často nucen vypořádávat se se situacemi nečekanými, ba svízelnými.
Co víc?
Přestože jde o komickou zápletku, je udivující, do jaké míry zůstává Jarmusch, který je kromě režie také autorem scénáře, za každou cenu - ne však proti srsti - věrný realistickému vyznění. Skoro se až nabízí tvrzení, že jde ve filmu tak daleko, že jeho scénář je svou realističností stejně nepředvídatelný jako život sám. Což ovšem do umění přináší jeden "nebezpečný" prvek - život nemusí vždy sestávat jen ze zajímavých, ale také z nudných epizod.
Na Jarmuschově snímku osobně považuji za nejzajímavější to, že je ochoten podstoupit právě takovýto risk, aby s vědomím filmového mistra balancoval na hranici únosnosti, nepředvídatelnosti, či sdílnosti, a přesto ještě stále vyprávěl příběh.
Jak příběh pokračuje?
Je sám o sobě spíše statický než dynamicky se rozvíjející, a tempo vyprávění se nezrychluje či nezpomaluje, ani když se film blíží ke konci. Co je s naším hrdinou dále? Navštěvuje své milenky, s údivem pozoruje, jak se každá z nich vyvinula směrem, který by nejspíše neočekával, sledujeme opakující se záběry na auto, ve kterém si znovu a znovu pouští cédéčko, kterým ho vybavil přítel Winston, podobné záběry na letadlo, ve kterém odlétá, aby navštívil další milenku a potenciální matku svého syna, kumulace podobného a nerozeznatelného...
Příběh se stane tajemnějším - nebo je to jen další úsilí o reálnost? -, když se mu zážitky čas od času sumarizují ve snech. Tyto sny se však pro svou nedešifrovatelnost stávají jen jakýmsi odbočením, přenášejícím diváka do jiné vnímatelské roviny. Nic víc to na příběhu nemění. Barva na plátně pozměnila charakter, jen zátiší zůstává totéž. Jemné stínování.
Co dodat a neprozradit více, než by se na takovýto, prostředky šetřící film slušelo? Snad by jen na závěr stálo zato vyzvednout herectví Billa Murraye, který předvedl výtečný výkon, a nehnul přitom (jak jinak u takto výrazově úsporného filmu) ani brvou.
