ČR: Prezident Klaus předával státní vyznamenání

PRAHA - V sobotu 28. října, kdy si Česká republika připomíná den vzniku samostatného československého státu, proběhl ve Vladislavském sále Pražského hradu každoroční ceremoniál, při kterém prezident České republiky Václav Klaus předával státní ocenění za zásluhy o stát významným českým osobnostem.
Ve svém projevu, který předávání ocenění předcházel, se český prezident zamýšlel nad nízkou účastí v právě proběhnuvších senátních volbách, ale také nad prvním nevyslovením důvěry vládě v historii republiky. Současnou vládní krizi prezident přičetl neschopnosti jednotlivých politiků hledat společného jmenovatele, kterým by měl být náš stát. Političtí představitelé podle něj musejí dát mimo jiné jasně najevo, co chtějí a co nechtějí, a musejí být schopni dohlédnout dále než do "zítřejšího dne".
Prezident také upozornil na  "erozi" paměti národa, který je ukolébán tím, že změna od komunismu směrem k demokracii již proběhla, a poukázal na zeslabení naší ochoty svobodně hájit státní celek, jehož je náš národ součástí.

Letos bylo prezidentem oceněno těchto 22 českých osobností: členové odboje proti nacistickému a komunistickému režimu generálmajor Antonín Špaček, Josef Bryksa in memoriam, Miroslav Štandera, kap. Václav Pojzar in memoriam, Matylda Čiháková a předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová, duchovní msgr. Michael Josef Pojezdný a Karel Skalický, výtvarník Jiří Anderle, vědec prof. Petr Hájek, Milan Horváth za občanské sdružení pro Romy, herečky Iva Janžurová a Jiřina Jirásková, hudební skladatel Jan Klusák, fotbalista Josef Masopust, tvůrce animovaných filmů Zdeněk Müller, lyžařka Kateřina Neumannová, kameraman Miroslav Ondříček, herec Boris Rösner in memoriam, akademický malíř Vladimír Suchánek, fotograf Jindřich Štreit a včelař Vladimír Veselý za rozvoj včelařství u nás i ve světě.

Projev prezidenta republiky Václava Klause

Vážení vzácní hosté zde ve Vladislavském sále, vážení spoluobčané u rozhlasových a televizních přijímačů,

před několika hodinami u nás skončily další svobodné volby. Tento navýsost demokratický veřejný střet politických a ideových konceptů jsme - na počátku, po téměř půlstoletí nesvobody - považovali za věc průlomovou a zcela zásadní. Jejich výsledky mi hodnotit nepřísluší, ale jistě jste si dnes mnozí také kladli otázku, zda je nízká účast v druhém kole senátních voleb přesně tím, co jsme před 17ti lety očekávali a zda i průběh předvolební kampaně nebyl projevem nějakého hlubšího problému naší země.

Spolu s téměř pětiměsíčním hledáním vlády, která by získala parlamentní podporu, a s vůbec prvním nevyslovením důvěry vládě v naší novodobé historii je to důvodem, proč se v den našeho nejvýznamnějšího státního svátku zabývat tím, zda v tom, co nám přinesl listopad 89, důsledně pokračujeme či zda - díky ztrátě původního elánu, odhodlání, ale i některých nerealistických iluzí - nemáme tendenci jít jinudy a jinam.

K úplné shodě o těchto věcech dojít sice nemůže, ale něco jako nejvyšší společný jmenovatel, na kterém bychom se shodnout mohli a měli, hledat musíme.

Mezi nejdůležitější charakteristiky našeho současného společenského uspořádání jistě patří slova svoboda, demokracie, pluralismus, nedotknutelnost jednotlivce a jeho občanských práv, soukromé vlastnictví, trh, kapitalismus, které jsou opakem toho, co charakterizovalo systém předcházející: nesvoboda, totalitní režim, vláda jedné strany, státní vlastnictví (i toho nejmenšího novinového stánku), centrální plánování, vyvolávající permanentní nedostatkovost, prosazování údajného vyššího zájmu na úkor jednotlivce, degradování principu občanství, socialismus, komunismus.

Zůstává i dnes, po sedmnácti letech, dostatečně zřejmá nesouměřitelnost těchto dvou světů nebo již dochází k erozi toho, co bylo původně pro velkou většinu z nás tak nesporné? Jestli ke změně dochází, změnili jsme se my sami? Nebo jen naše názory? Nebo "jen" začínáme zapomínat?

Kdybych k hledání odpovědí na tyto otázky líbivými a vznešenými slovy jenom vyzýval, bylo by to planým moralizováním. Kde tento společný jmenovatel hledat? Je jím svoboda? Je jím demokracie? Trváme i dnes na tom, že pro nás nemají alternativu a že nejsou za nic vyměnitelné? Patří k tomu základnímu i respekt k výsledkům svobodných voleb? Udržování potřebné míry kontinuity, dojde-li k výměně politických reprezentací? Povinnost nalézat konsensus a kompromis, je-li to nezbytné? Důvěra v demokraticky zvolené instituce státu? Základní shoda na našich bezpečnostních a zahraničně-politických postojích? Nebýt lhostejní k věcem kolem nás?

Slovo eroze jsem nepoužil jako nadsázku. Projevuje se například tím, že jsme většině z výše uvedených slov začali dávat změkčující a omezující přívlastky. Že jsme se ukolébali tím, že ke změně již došlo, že taková změna platí jednou provždy a že všechno už běží samo. Že jsme začali "vyvažovat" a znovu hledat jakousi bájnou střední cestu, založenou na snu, že z toho, co svět kolem nás nabízí, je možné vybírat si jen to příjemné, bezbolestné, žádné oběti nevyžadující. Že se u nás začíná rozmáhat vidění země jako rozdělené na ty nahoře a ty dole, na ty, kteří mohou a ty, kteří nemohou, na ty, kteří vědí a ty, kteří nevědí? Že toto rozpolcení není projevem tradiční, snad typicky české nesvornosti, ale spíše výrazem zeslabení ochoty společně hájit onen unikátní, ale nadmíru křehký a zranitelný státní celek, jehož jsme součástí, Českou republiku. Zamysleme se nad tím. V pondělí byla v Budapešti, jako vzpomínka na tragické události roku 1956, přijata Deklarace svobody, ve které se říká, že "jen ta země, která si uvědomuje, že uhájit ji je věcí týkající se všech, může překonat ji ohrožující partikulární zájmy". To platí jistě i pro nás.

Na silná slova si nepotrpíme. Kunderův Jakub fatalista nám - snad jednou provždy - zesměšnil výroky typu jít dále, jít vpřed. Přešlapování na místě se však musíme bát víc než aktivního znovuvykročení. I když každá změna vyvolává nejen pozitivní, ale i nikoli pro všechny příznivé průvodní jevy, bránění se změně nakonec bývá dražší, než změna samotná.

Apeluji proto na zodpovědnost nás všech, Vás v tomto sále zvláště. Apeluji na zodpovědnost, kterou si v dnešní slavnostní den uvědomujeme při pohledu na ty, kteří jsou tu se mnou na pódiu, na vyznamenané, na které můžeme být oprávněně hrdi, kteří v mnoha oborech lidské činnosti vykonali věci mimořádné, a kteří slovu zodpovědnost dobře rozumějí.

Apeluji na politiky a politické strany, výslovně se hlásící k tomu, co poněkud zkratkovitě označujeme za odkaz listopadu 89, aby se erozi hodnot spojených s návratem svobody a demokracie do naší země rezolutně bránili.

Připomínám jim, že si občané naší země přejí, aby jednali konstruktivně a aby jejich politické soupeření nevedlo k nesmiřitelnému dělení společnosti. Že si přejí, aby došlo k vytvoření alespoň elementární shody demokratických stran nalevo i napravo od pomyslného středu politického spektra o možnosti sestavit vládu, nebo o nutnosti uspořádat nové volby. Hlavní aktéři naší politiky musí jasně říci co chtějí a co nechtějí, resp. s kým jsou a s kým nejsou ochotni se domluvit. Věřím, že si odpovědnost vůči celé naší zemi dobře uvědomují.

Vládu s důvěrou Sněmovny potřebujeme, a to z důvodů vnitropolitických i zahraničněpolitických. Naše veřejné finance, náš důchodový systém a naše zdravotnictví čekají na reformu. Potřebujeme rozhodnout, jak získávat elektrickou energii. Musíme vědět, jakou si přejeme budoucnost Evropské unie. Musíme být schopni reagovat na různé globální výzvy současnosti. Musíme být schopni dohlédnout dále než do zítřejšího dne.

Díky unikátní dějinné příležitosti byla před osmdesáti osmi lety obnovena naše novodobá státnost. Přes obrovskou rozdílnost názorů se tehdejší rozhodující politické síly sjednotily na nejvyšším společném jmenovateli, kterými v roce 1918 byly samostatný stát jako garance toho, že se staneme suverény svých životů a svoboda, založená na demokratickém, republikánském zřízení.

I jejich shoda však začala brzy podléhat erozi, což se stalo jedním z důvodů, proč jsme se po II. světové válce o tyto základní hodnoty tak snadno a na tak dlouho nechali připravit. Díky dalším unikátním dějinným souvislostem jsme svobodu, demokracii a státní suverenitu před 17 lety získali zpět. Právě teď je nesmíme poztrácet. Na draze zaplacenou historickou zkušenost nesmíme zapomenout. Není pravda, že nám nic vážného nehrozí, že je svět zcela jiný než ten dřívější. Dokonalejší než kdykoli předtím není. A nebude.

Toho bychom si měli být vědomi nejen v slavnostní den státního svátku České republiky, ale i ve dnech, týdnech a měsících, které jsou před námi. Ty budou tak dobré či špatné, jak dobré či špatné budou naše konkrétní činy.

Pokud většinová shoda na základních demokratických hodnotách přetrvá a pokud z ní budou plynout tomu odpovídající postoje jednotlivých politiků a politických uskupení, žádné nebezpečí nám nehrozí. Oprávněná víra v to je předpokladem mého - a věřím, že i našeho společného - optimismu.

Děkuji Vám za pozornost.