(foto: Rodinný archiv Z. Dankové, rozené Zrzavé)
(foto: Rodinný archiv Z. Dankové, rozené Zrzavé)
Před 116 lety, 5. listopadu 1890, se ve škole, v rodině řídícího učitele v Okrouhlici, Hanuše Zrzavého, narodil Jeník. Narodil se jako šesté dítě své ustarané, laskavé a přitom oduševnělé maminky.
Dětí bylo celkem devět a pocházely z velmi skromných poměrů. Jeníkova cesta byla nesnadná, než se stal známou osobností českého malířství.
Vzpomínka na vánoční návštěvy národního umělce, malíře Jana Zrzavého, v našem domově v Okrouhlici nad Sázavou, je autentickou a živou vzpomínkou na část mého dětství.
Malíř Jan byl mým prastrýcem, tedy mladším bratrem mého dědy Jaromíra Zrzavého. Můj děda Jaromír už nežil, když jsem se narodila, avšak tohoto jeho bratra, malíře, jsem znala Chodíval k nám na návštěvu vždy o vánocích, na Štěpána, na druhý svátek vánoční.
Naše maminka vařila sváteční oběd, když se otevřely dveře našeho domu a vešel on, postava téměř pohádková, v tmavém obleku vždy bez límečku, s baretem na hlavě, s bílým plnovousem, opíraje se o Zeyerovu hůl, která nesla stejný monogram, J.Z.
Navzdory pověstem o jeho mrzoutství, k nám přicházel vždy dobře naladěn a jeho hluboký, bručavý hlas zněl nám, dětem, velmi sympaticky. Bratrovi a mně přinášíval malý dárek, knížku nebo svůj obrázek Jednou nám nesl pěkný akvarel, barevného ptáčka, uklouzl s ním na sněhu a barvy se lehce rozmazaly. Prosili jsme ho, aby nám ho obnovil. Vzal si akvarel zpět a později přinesl jiný obrázek, ptáčka-dráčka kresleného pastelkami. Když nám všem podával ruku a přál hezké vánoce, zaujalo mne, jak jemné měl ruce. Celý svůj život věnoval umění, malování.
Jako návštěva měl u nás výjimku – nemusel se přezouvat a k překvapení nás, dětí, vešel rovnou dále, do kuchyně. V kuchyni vždy holí ukázal na krajinu jednoho málo známého malíře, která znázorňovala výhled na hrad Lipnici i moderní domky v Okrouhlici, a řekl vždy stejná slova: “ Kdy sundáte ten vošklivej vobraz?!“
Potom vešel do obývacího pokoje. Tam na zdech visela převážně jeho díla. Dva obrazy ve stříbrných rámech znázorňovaly zimní Okrouhlici a pocházely z r. 1906, kdy mu bylo 16 let. Na tyto ukázal a zavzpomínal, jak mu tehdy během malování zamrzaly barvy. Posadil se u nás ke stolu a moji rodiče pobíhali kolem něho s velkou úctou.
Pokud vím, v letech nouze se uměl uskromnit, jedl například samou rýži a chléb, přestože v podstatě byl labužníkem. Na maminčině obědě si vždy pochutnával. Když jsme společně pojedli, byla přinesena káva se šlehačkou. To byl v ještě lepší náladě a byl ochoten vyprávět nám své vzpomínky. Jeho hluboký hlas byl příjemný i našemu kocourovi, který se mu uvelebil na klíně. Strýček ho hladil svou jemnou rukou a vyprávěl, ponechávaje si tu nejsoukromnější část vzpomínek pro sebe…
Teprve později po jeho smrti, jsem se dověděla, proč byl u nás vždy tak laskavý.V letech nouze, což bylo přinejmenším jeho mládí, mu jeho otec Hanuš přispíval velmi malými prostředky k tomu, aby se jako malíř prosadil. Slyšela jsem o čaji a pytli hrachu na měsíc... Jeník vypadal velmi nezdravě, a tak můj dědeček, jeho bratr Jaromír, ho vzal k sobě do domu, kde u něho malíř asi rok žil.
Tento dům postavil můj dědeček, zahradník a ovocnář, poblíž školy, asi v roce 1913... Dům byl obklopen ovocnými školkami a krásnou krajinou. Než jej můj děda postavil, nacházela se v tom místě Skalka, malířovo oblíbené místo, kde jako chlapec rád vysedával ve svém rozjímání…
Zřejmě proto měl k domu tak dobrý a laskavý vztah. Okrouhlice byla jeho rodištěm, jeho hrob však spočívá v Krucemburku, jak si přál.
