(www.kraskavnesnazich.cz)
Než se člověk osobně „střetne“ s produkcí nového díla, je již v médiích vytvořen dostatečně celistvý obraz o tom, jak že na tom toto nové dílko vlastně je, alespoň co se kvality týče. Kritici jsou buď zajedno, film, výtvarný nebo hudební počin chválí, nebo jej zatracují, nebo jsou i případy, kdy se kritici rozdělí na dva či více táborů. V případě filmu Kráska v nesnázích jsem se setkal pouze s onou prvně jmenovanou možností – film byl chválen. Z jakých konkrétních důvodů se tak dělo, mi však zůstalo neobjasněno.
Přesto, že herecké výkony byly v podstatě nenapadnutelné (velice přirozeným a šarmantním dojmem působil zvláště J. Abrhám, kterému ale bohužel nebyl poskytnut dostatečný prostor naplno předvést svůj herecký talent), chyběla již od začátku jasná – nebo alespoň nematoucí – profilace postav. Výjimkou snad byla pouze postava domácího pokrytce Ríši (J. Schmitzer), mající zálibu v diabetických oplatkách. Mimo jiné, právě scéna, ve které Ríša „hubuje“ své hosty za to, že mu snědli mísu oplatek, aniž by se předtím zeptali, velice nápadně připomínala „pelíškovskou“ scénu, ve které se Jiří Kodet snaží trvat na rozdílu mezi noky a knedlíčky... Bod dolů – vsázet na své předchozí úspěchy mi v umění (ať už to je či není mainstream) nepřipadá zrovna nejupřímnější. Totéž hodnocení bych použil u rozvláčných scén, které zachycují postavy s rukama v dlaních a které doprovází velice srdceryvná muzika (proč stále častěji anglicky zpívaná, mi doposud zůstává záhadou; stejně záhadně na mě působila role do příběhu jaksi uměle naimplantované zpěvačky Radúzy). I tyto scény, snažící se navodit realistickou atmosféru, jsou mi v dnešní kinematografii již jakýmsi nadbytečným ocáskem z doby bronzové.
Příběh sám působil velmi staticky (oproti slibnému, dynamicky „nastartovanému“ začátku) a taktéž nekoordinovaně. Indicií bylo mnoho, cesta však nakonec jen jedna, a byla to ta nejbanálnější, kterou mohl divák vnímat na samotném povrchu děje. O čem tedy film byl? Pomineme-li konkrétní nástin děje (ten ať si divák pro sebe objeví sám), nabízí se mnoho odpovědí. Například: o sobectví a nesobectví, o pokrytectví (a nepokrytecví; tyto pozitivní charakterové vlastnosti se týkaly především postavy J. Abrháma), o prospěchářství a neprospěchářství... a dalších kladech a záporech, které ale nebyly směrovány k cíli, jenž by tak divákovi poskytl jasnou a zřetelnou pointu. Z tohoto pohledu se vyznění filmu pohybovalo v mezích jakési scénáristické improvizace, které by se ale člověk u dvojice tak uznávaných tvůrců, jakými je Jarchovský a Hřebejk, raději vyhnul.
