Čas od času se učitelé sami sebe ptají, zda má jejich práce na něco vliv, jestli vůbec něco změní. I já jsem se často zamýšlel nad tím, jestli mám zůstat při vyučování nebo se poohlédnout po jiné profesi. Více peněz přinese větší prestiž a možná také uznaní ostatních.
Když lidem říkám, že pracuji s dětmi, kteří potřebují zvláštní péči, vždy reagují, že to musí být obdivuhodná věc. A mě napadá: „Jo, kdyby mě ještě tak ocenila telefonní společnost a můj nájemce“. Kdykoliv prožívám těžké chvíle, vzpomenu si na příběh o slečně Thompsnové, která také byla učitelkou. Tento příběh je starý, přesto jsem si řekl, že byste si jej možná rádi vyslechli.
Je o paní Thompsnové, která vyučovala na pátém stupni základní školy. Hned první školní den, už když vítala své žáky mezi dveřmi jim říkala, jak každého z nich bez výjimky má ráda, a že všechny má ráda stejně. Ve skutečnosti však tohle bylo nemožné. Každý student byl jiný, a tak některé měla ráda více, jiné méně. Jedno žáka však vyloženě ráda neměla. Jmenoval se Teddy Stoddard. Jeho místo bylo v první lavici, kde sklesle posedával a sotva se podíval nebo promluvil na učitele. Paní Thompsnová si všimla, že Teddy nevychází dobře s ostatními dětmi. Jeho oblečení bylo špinavé a neupravené, a kdykoliv se na něj člověk podíval, doporučil by mu koupel. Paní Thompsnovou docela bavilo brát své červené pero a psát jím velké pětky na téměř všechny práce, které Teddy odevzdal.
Jednou dostala za úkol, prohlédnout si záznamy každého ze svých žáků. Uplynulo několik týdnů a paní Thompsnová se rozhodla podívat na Teddyho výsledky z minulosti. Když otevřela jeho složku, byla překvapena.
Učitelka, která vedla Teddyho v první třídě napsala: „Teddy je velmi milé a bystré dítě. Dělá svoji práci pořádně a má velmi dobré vystupování. Je radost být mu nablízku.“ Učitelka z druhé třídy o něm napsala: „Teddy je znamenitý student, spolužáci jej mají velmi rádi, ale kvůli nemoci své mámy je trochu uzavřený.“ Na konci třetí třídy o něm učitel napsal: „Smrt Teddyho mámy mu způsobuje pocity osamělosti. Život doma pro něj teď musí být velmi těžký.“ Ve čtvrté třídě o něm učitelka napsala: „Teddy se uzavřel do sebe a ztratil chuť ve škole pracovat. Doneslo se mi, že jeho otec začal ještě víc pít. Nemá žádné přátele a vypadá, že zůstal sám, opuštěný. Ve třídě začal pospávat.“
Paní Thompsnová se cítila strašně. Poté, co si přečetla Teddyho záznamy se cítila zahanbena. Ještě hůř se cítila během vánočních svátků. Mnoho jejích studentů jí doneslo nádherně zabalené dárky k vánocům – kromě Teddyho. Jeho dárek byl v malém, zmačkaném papírovém sáčku z obchodu, na který červenou pastelkou s chybami napsal „Veselé vánoce“. Paní Thompsnová jeho dárek otevřela přede všemi spolužáky s velkou hrdostí. Jak jej pomalu otevírala, někteří studenti se začali posmívat. Utišili se však, když viděli, jak vytahuje dva dárky, které dostala – lahvičku parfému, která byla asi jen do třetiny plná a perlový náramek, jehož některé kuličky chyběly. Náramek si nasadila, natáhla ruku a pochválila jak je nádherný, když si pak na zápěstí dala trochu parfému, Teddy pronesl: „Teď voníte jako moje máma“.
Když studenti opustili třídu, plakala, plakala nejméně ještě půl hodiny. Od té doby přestala vyučovat pouze psaní, čtení a matematiku a začala děti učit, aby věnovali také více pozornosti Teddymu. S tímto povzbuzením se Teddymu začalo dařit lépe. Každý den po škole přišel Teddy k její lavici, a říkal jí, že je nejlepší učitelka, kterou kdy měl. Nakonec se zněj stal nejlepší student ve třídě. Na konci školního roku Teddy postoupil do dalšího ročníku na jiné škole.
Paní Thompsnová o Teddym neslyšela přes sedm let. Potom jí poštou přišla pozvánka ze střední školy na maturitní večírek. Uvnitř pozvání bylo úpravně napsáno: „Stále jste nejlepší učitelka na světě.“ Byla na něj hrdá, jak se mu podařilo odmaturovat s výborným hodnocením.
O čtyři roky později přišlo další pozvání. Teddy promoval na vysoké škole s těmi nejlepšími výsledky. Teddy přiložil další zprávu, že je nejlepší učitelkou na světě, a že jen díky její podpoře se odhodlal dokončit školu. O další čtyři roky později obdržela paní Thompsnová velmi oficiální pozvánku. Poslal ji pan MUDr. Theodor D. Stoddard a zval ji na svoji svatbu. Uvnitř pozvání byla zpráva: „Můj otec zemřel před několika lety. Rád bych Vás požádal, zda byste se, prosím, mohla zúčastnit, a sedět vedle mě na místě mé mámy? Paní Thompsnová, jste stále ten nejlepší učitel, kterého jsem na celém širém světě měl. Navždy, Teddy“
Vím, že tento příběh už koloval v učitelských kruzích, ale kdykoliv je mi smutno nebo je mi těžko, snažím se o trochu víc. Uvědomuji si, že takových jako je Teddy, může být na světě mnoho.
