(foto: Daniel West/SXC)
Rusko-ukrajinský spor o plyn a neustále rostoucí ceny plynu a nafty nedávno ukázaly, jak závislé a ohrožené je fosilní zásobování energií Evropské unie. Zastánci atomové energie proto jen hlasitě křičí a dožadují se dalšího vývoje jaderné energie. Ale: uran také není neomezeně k dispozici a také podporuje závislost na dovozu.
Produkce uranu
Rezervy v západní Evropě jsou zanedbatelně nízké a ziskové jen za nejvyšších nákladů. 96 procent globálních rezerv uranu se nachází jen v deseti státech Země. Většinu z hospodářsky využitelných rezerv má k dispozici Kanada a Austrálie s cca 45 procenty vytěženého množství, následovaná Kazachstánem, Jižní Afrikou a Brazílií. Kromě toho se nacházejí ještě ložiska hodná zmínky v Namibii, Uzbekistánu, v USA, Nigérii a v Rusku. Nápadné je, že velcí producenti, jako Austrálie, Nigérie a Namibie, sami nedisponují žádnými jadernými elektrárnami.
Závislost na importu surovin se nedá řešit jadernou energií
Evropa dováží uran hlavně z Kanady (21 %), 32 % ze států vzniklých rozpadem Sovětského svazu (Rusko, Kazachstán, Uzbekistán, Ukrajina, včetně sekundárních zdrojů jako uranové zbraně a zásoby), z Nigérie dováží 17 % a z Austrálie 16 %.
Pohled do atomární budoucnosti
Kdyby se v současnosti diskutované plány rozvoje atomového průmyslu staly skutečností, muselo by se počítat s blízkým koncem uranových rezerv. Nyní činí roční potřeba uranu cca 65.000 tun. Suma "zajištěných a předpokládaných" uranových rezerv je odhadována na 3,5 milionu tun (při těžní ceně až 80 $/kg U). Početní dosah uranových rezerv, vycházející ze současné úrovně spotřeby, tedy činí půl století. Ze scénáře pro rok 2030, který počítá s narůstající spotřebou elektrické energie a celosvětovým nárůstem podílu proudu z jaderné energie na 50 procent, vyplývá drastický nedostatek zdrojů uranu. Poroste-li výroba jaderné energie od roku 2010 lineárně a v roce 2030 dosáhne pětinásobku současné úrovně, potom by se do roku 2030 spotřebovalo asi 4,5 milionu tun. To by bylo zhruba o jednu třetinu víc, než je v "zajištěných a předpokládaných" uranových rezervách. Atomové elektrárny, budované s enormními náklady, by však ani zdaleka ještě nedosáhly konce své provozní životnosti. To znamená, abychom i třeba jen přibližně pokryli podnikové náklady na stavbu, musely by být jaderné elektrárny ještě daleko déle v provozu, což však bez surovin není možné.
Zvlášť na pováženou je to, že zdánlivý dostatek energie, který slibuje jaderná energie, podporuje výstavbu energeticky intenzivní infrastruktury a posouvá tu samotnou zbraň v boji proti skleníkovému efektu, efektivnost energie a obnovitelné energie z dohledu a protahuje jejich použití o desítky let. Přijde-li potom nedostatek energie, budou muset domácnosti, státy a průmysl radikálně a za vysokých nákladů přesměrovat.
Recyklace - pokus o řešení
V recyklačních zařízeních jsou vyhořelé palivové články mechanicky a chemicky rozkládány, aby byl separován uran a nově vzniklé plutonium. Plutonium by pak mělo být použito jako palivo pro "rychlé reaktory", aby se tímto způsobem prodloužily omezené rezervy uranu o faktor 60. Avšak tento koncept byl pořád viděn v souvislosti se stavbou atomových bomb s pomocí získaného plutonia. Rizika tohoto konceptu jsou, z hlediska ohrožení mezinárodním terorismem, zřejmá. Snahy o celosvětové odzbrojování a zmenšování arzenálu atomových zbraní mluví jasně proti recyklování. Současně je úprava z hlediska životního prostředí tím nejnebezpečnějším krokem nukleárního palivového článku. Historie zařízení z La Hague (Francie) a Sellafieldu (Anglie) ukazuje, že již "normální provoz" vede k radioaktivnímu zamoření. Pro La Hague bylo vypočteno, že vzniká 20krát více odpadu, než představují původní upálené palivové články. Radioaktivní nuklidy, které jsou z obou zařízení pumpovány do moře, (např. Technetium-99) se dají prokázat ještě na norském a grónském pobřeží. Hlavním problémem je také to, že přísun palivových článků a zpětný transport zbytkových látek a odpadů si vyžaduje četné transporty z a do obnovovacích zařízení. A s každým transportem se náklady zvyšují, především však se zvyšují rizika radioaktivního zamoření v případě nehod nebo teroristického útoku.
Řešení: Obnovitelné energie a efektivní energie
Prognózované nárůsty spotřeby energie nejsou neměnitelné: existuje celá řada možností, jak efektivně energii využívat. Obnovitelné energie z větru, slunce, biomasy a geotermální energie jsou skutečně domácími a tím i jistějšími nositeli energie. Ve spojení se zlepšením efektivity a úsporami proudu mají tato ekologická a ekonomická řešení problémů s energií budoucnost.
Silva Herrmann, referentka pro energetiku GLOBAL 2000
Přehled sérií
SUROVINA URAN
* Část 1: Omezené zdroje uranu - lež o nekonečné síle atomu
* Část 2: Těžba uranu - surovina s ekologickými následky
* Část 3: Uran - v období teroru materiál schopný být použit jako zbraň
TECHNOLOGIE
* Část 4: Nejnebezpečnější reaktory v Evropě
* Část 5. Jaderná elektrárna Temelín: smutná historie se 100 nehodami
* Část 6: Miliardy Euro z peněz daňových poplatníků - jaderná energie něco stojí
* Část 7: Jaderný výzkum kasíruje - obnovitelné zdroje zůstávají pozadu
* Část 8. Jaderná energie nemůže zachránit světové klima
* Část 9: Celosvětové radioaktivní zamoření
* Část 10: Dovoz jaderného proudu do států bez jaderné energie
JADERNÝ ODPAD
* Část 11: Atomové zamoření v Rakousku: tenkrát a dnes!
* Část 12: Sklad jaderného odpadu kolem Rakouska a celosvětový
* Část 13: Transporty jaderného odpadu a opětná příprava
* Část 14: Největší atomové katastrofy: Od Hirošimy k Černobylu
* Část 15: Den v Černobylu: oběti černobylské katastrofy dnes
