Image

Čínský komunistický režim spustil několik kampaní regionálního rozvoje skrze poskytnutí mírných daní a finančních injekcí, aby dosáhl vyváženého ekonomického rozvoje v zemi; záměrem bylo zpomalit vývoj v určitých oblastech a urychlit v jiných; chtěl přemostit propastné rozdíly mezi příjmy obyvatel různých regionů.

V posledních letech se v Číně rozmáhá regionální rozvojová politika. V roce 1999, dvacet let po začátku ekonomických reforem, se rozdíly mezi ekonomickou rozvinutostí a výší příjmů na východě a západě Číny dramaticky zvětšily. Aby zmírnil tuto nerovnováhu, tehdejší předseda strany Ťiang Ce-min vyhlásil politiku zrychlení ekonomického rozvoje západních oblastí Číny. Říkalo se tomu kampaň „Rozvoj západu“.

V roce 2003, ještě než tato kampaň přinesla patrné výsledky, Chu Ťin-tchao převzal pozici vedoucího strany a premiér Wen Ťia-pao cestoval třikrát do severovýchodní oblasti země na podporu nové kampaně Pekingu „Revitalizace severovýchodu“. Severovýchodní region hrál významnou roli při ekonomickém rozvoji v moderní historii země. Industrializace zde začala za japonské okupace. Během druhé světové války tam Japonci vybudovali základní průmysl, aby zplundrovali čínské zdroje uhlí a železa a udrželi svou totální válku proti Číně.

Poté, co se čínští komunisté v roce 1949 chopili moci, první pětiletka směrovala téměř třetinu velkých, Rusy podporovaných projektů na severovýchod Číny, blízko tehdejšímu hlavnímu spojenci, Sovětskému svazu. Ale po zavedení politiky ekonomických reforem ke konci sedmdesátých let se velké státní podniky v této oblasti staly ekonomickou zátěží. Výsledkem toho měl severovýchodní region nejnižší ekonomický růst, nejvyšší nezaměstnanost a nejhorší sociální strukturu.

Zatímco byli lidé stále ještě zmatení, co je vlastně důležitější – rozvoj západu, nebo revitalizace severovýchodu – ústřední čínská vláda provedla inspekci centrálních oblastí a přišla s další kampaní na „pozvednutí centrálních oblastí“. Centrální oblasti měly plné právo žádat pomoc při svém ekonomickém vývoji, protože, ve srovnání s ostatními oblastmi Číny, hrály vždy v tomto ohledu podřadnou roli už od nástupu komunistů k moci. Neměly ani dopravní, ani obchodní výhody pobřežních oblastí, ani zvláštní pozornost ústřední vlády, jaké se z politických důvodu dostávalo oblastem na západě. Politika rozvoje pobřežních oblastí po zavedení „reformy a otevřenosti“ je ignorovala a znovu byly přehlédnuty v následujícím plánu Pekingu na rozvoj západu. Podíl centrálních oblastí na čínském HDP prudce klesal.

Zahájená regionální politika pro západ, severovýchod a centrální oblasti však pobouřila pobřežní oblasti, které zažívaly prudký vzestup od osmdesátých let, a ty se začaly cítit odstrčeně. Různými způsoby vyvíjely nátlak na centrální vládu, aby si byla více vědoma nezastupitelné role pobřežních oblastí v integraci Číny do globální světové ekonomiky. Žádaly také dodržování obchodního zákoníku, a tedy ústup od povrchního zpomalování rozvoje východních oblastí. Za těchto podmínek podnikli Chu Ťin-tchao, Wu Pang-kuo a Wen Ťia-pao samostatné cesty do východních provincií a podporovali tam myšlenku na udržení v čele ekonomického rozvoje. Na zvláštním zasedání na konci dubna ústřední vláda rozhodla zavést pokusnou, ale zároveň hloubkovou reformu v novém distriktu Pin-chaj na východním pobřeží u města Tchien-ťin, jako součást plánu umožnit pobřežním oblastem pokračovat v prudkém rozvoji a popohnat tak národní ekonomiku.

Za sedm let tedy Peking vystřídal čtyři regionální „strategie rozvoje“: rozvoj západu, revitalizace severovýchodu, pozvednutí centrálních oblastí a vedoucí postavení pobřežních oblastí. Dohromady tyto plány pokryly celou Čínu.

Tyto takzvané regionální strategie se časově překrývají a zastávají shodný přístup. Fungují dvěma způsoby: jedním je zavedení příznivé daně vybraným odvětvím průmyslu a společnostem; druhý je poskytnutí větších dotací – buď přímo od centrální vlády, nebo formou půjček s výhodnými termíny ze státem řízených bank.

Od začátku první z těchto čtyř kampaní, „Rozvoje západu“, uplynulo sedm let. Podle oficiálních statistik za posledních sedm let se – i přes velké množství přímých investic ze státní pokladny a založení několika velkých projektů – propast mezi příjmy na východě a na západě stále zvyšuje, místo aby se zmenšovala. Pochopitelně, regionální politika potřebuje čas, aby přinesla výsledky; může tedy být příliš brzy na spravedlivé ohodnocení těchto kampaní. To ovšem neznamená, že bychom si nemohli udělat jisté propočty na základě prosté logiky a minulých zkušeností.

Čínský komunistický režim spustil několik kampaní regionálního rozvoje skrze poskytnutí mírných daní a finančních injekcí, aby dosáhl vyváženého ekonomického rozvoje v zemi; záměrem bylo zpomalit vývoj v určitých oblastech a urychlit v jiných; chtěl přemostit propastné rozdíly mezi příjmy obyvatel různých regionů. Avšak současné zavedení těchto kampaní po celé zemi odporuje logice, jelikož je to totéž jako nemít žádnou regionální politiku.

Přednostní zacházení se všemi regiony je totéž jako žádné přednostní zacházení. Fondy ze státní pokladny sice pomohou rozvoji konkrétní oblasti, ale v daném období jsou omezené. Sliby o poskytnutí finanční pomoci všem oblastem se podobá rozdávání nekrytých šeků. Nakonec se v modelu regionálního rozvoje a příjmů nezmění nic.

Jelikož si celostní přístup a myšlenka na regionální rozvojovou politiku vzájemně odporují, proč v tom čínský komunistický režim nadále pokračuje? Jakou regionální rozvojovou politiku měla čínská vláda předtím? Jaké zkušenosti a ponaučení nám poskytují dřívější regionální politiky? V této diskusi budu pokračovat v druhé části svého komentáře.