26.4.1986 asi v 1 hodinu ráno došlo k jedné z největších  havárií jaderné elektrárny, která měla nedozírné následky. Paradoxně, reaktor, který havárii způsobil, byl nejnovější ze 4 stávajících zařízení a před katastrofou byl považován západními experty i Mezinárodní organizací pro atomovou energii (IAEA) za bezpečný.

Reaktor byl z  pohledu sovětských odborníků ekonomicky velmi výhodný. Uran nemusel být tolik obohacován a palivové články bylo možné vyměnit i za provozu.  Navíc se tento typ reaktoru používá k výrobě plutonia pro vojenské účely.

Katastrofa v Černobylu však odkryla všechny jeho nedostatky.  Právě toho osudného dne, 26. dubna, měl být proveden při plánované revizi elektrotechnický pokus. Reaktor však byl při tak nízkém výkonu jen těžko ovladatelný. Protože výkon reaktoru klesal, odstranili z jádra všechny regulační tyče a aby se pokus mohl uskutečnit, obsluha reaktoru zablokovala všechny důležité bezpečnostní systémy.    

Nestabilita reaktoru nekontrolovatelně zvyšovala jeho výkon. Betonový kryt reaktoru byl zničen a tím se odkryl grafitový blok, který vlivem vysoké teploty vzplanul. V jádru reaktoru došlo k explozím třaskavého plynu a i přes veškerou snahu o uhašení, hořel grafitový blok ještě několik dní poté. 600 000 lidí se snažilo zvládnout situaci, vzniklou zničením reaktoru. Mnozí z těchto lidí trpí dodnes na následky ozáření, přesné počty lidí, kteří na tyto následky zemřeli, jsou dosud neznámé, ale jen v prvních týdnech po tragédii  zemřelo přes 40 lidí.

V. O. Kotětskij, měl noční službu v den havárie : ...“Ještě si pamatuji, jak lidé bojovali s tou neviditelnou obludou, která unikla na svobodu. Má rodina byla evakuována z Pripjati, ale my jsme do té doby, než nás vystřídali, zůstali ve službě. Během několika let po havárii jsem začal mít zdravotní problémy. Můj syn a dcera mají určité zdravotní potíže spojené s následky černobylské havárie. Jsme typická pripjaťská rodina likvidátorů. Co mám dělat, když mi do karty píší opakovaně encefalopatie II. stupně, dolichostigma, gastritis, cholecystitis, chron. prostatitis, hemoroidy, funkční potíže levé srdeční komory,...Co máme dělat, když dcera chodí do školy unavená a sténá bolestí, a to nám ani nikdo neřekl, co jí vlastně je...“    

Tito lidé prováděli odklízecí práce v reaktoru a jeho blízkosti bez dostatečné ochrany.
A. Vulčin, podplukovník ze Lvova, velitel vojenské jednotky, pomáhal při likvidaci katastrofy: “...ochranné oblečení se skládalo z obyčejné vojenské uniformy, malých dozimetrů a roušky z bílého plátna...“

Havarovaný reaktor byl sice hermeticky uzavřen silnou vrstvou betonu, ale dlouho se musel a stále musí opakovaně opravovat, protože beton, vystavený záření roztaveného jádra reaktoru, stále znovu praská.

Krátce po havárii byli lidé z okruhu 30 km evakuováni a toto území je dodnes neobyvatelné.  Následky radioaktivního záření se však projevily v mnohem širším okolí. Vítr a déšť rozprostřely koberec na mnoha různých místech Evropy. Dnes je neobyvatelné nejen bezprostřední okolí, ale i obce jihovýchodního Běloruska, severní Ukrajiny a severovýchod Ruské federace. Přes 20 000 km čtverečních půdy bylo zamořeno tak silně, že se tam nedala  jíst sklizená úroda, děti si nesměly hrát venku, všichni doufají, že se budou moct co nejdřív odstěhovat. 100 000 lidí se již odstěhovalo. Díky informační blokádě  lidé žili poměrně dlouho v nevědomosti o míře škodlivosti záření.

A. Motornov, byl v době nehody řidičem autobusu, po havárii pomáhal při likvidaci jejích následků: „...Ten den to v Pripjati vypadalo strašně. Lidé se procházeli po ulici, děti si hrály v zahradách. Nikdo se nechoval podle instrukcí pro takovou situaci. Dokonce i zdejší trh byl otevřen, i když z tržiště byl vidět hořící reaktor. Nikdo těm lidem neřekl, jak se mají chovat. Dozimetry, které později dodali, byly rozbité...“  

Prudce se zvýšil počet onemocnění dětské leukémie a onemocnění štítné žlázy a také infekčních nemocí jako je žloutenka, časté jsou i poruchy imunitního systému. Situaci zhoršil i fakt, že v chudých podmínkách tehdejšího Sovětského svazu, byl nedostatek nekontaminovaných potravin a zároveň i nedostatek informací o tehdejší závažné situaci. Také v nemocnicích neměli léky a moderní přístroje.

Natalja, lékařská asistentka na stanici 1.pomoci: “ Naše stanice pracuje 3 roky. Nemáme vodu ani nic jiného. Vyšetřujeme pacienty v několika místnostech a v jedné místnosti bydlíme. Podmínky se denně zhoršují, rozpočet máme 6 mil. karbovanců na čtvrtletí (33 US dolarů). Máme 6 obvazů. Naše sanitka je sanitkou jen podle jména, náš příděl pohonných hmot je 20 litrů na měsíc. To stačí na 2 cesty do  Pirjatina, proto ji používáme jen v nejnutnějších případech...“.
Jako problém se ukázalo i vystěhování z postižených oblastí, protože stát neměl dostatek náhradních bytů.

Vedení tehdejšího Sovětského svazu se snažilo pravdu o havárii v Černobylu utajit, a tak se následky této tragédie dostaly na povrch až později. Navíc sovětské vedení celou událost bagatelizovalo, protože si jen těžko přiznávalo pozici selhání socialistického průmyslu a energetiky.

Mikola Sidorenko ( jméno bylo kvůli bezpečnosti změněno), ředitel jednoho zařízení v zóně : “...V roce 1986 jsem reagoval na jadernou katastrofu klidně, ačkoliv jsem byl znepokojen situací. Bylo mi líto mých spoluobčanů a kolegů, kteří byli v zóně postižené zářením. Věřil jsem, že to zvládneme a že světu ukážeme, že Ukrajina je humánní země, připravená  pomoci svým občanům. Až po několika měsících jsem si uvědomil, že jsem byl obětí lživé propagandy. Deset let po katastrofě nebylo uděláno téměř nic pro odstranění následků katastrofy. Nechápu, proč vysocí funkcionáři nevěnovali pozornost lidem žijícím v zóně. Za 10 let jsme dostatečně nesplnili hlavní úkol- očištění kontaminované půdy, podle údajů na papíře se investovalo, ale nikdo neví, kolik půdy bylo očištěno od záření. V součastné době je malá naděje zóny na přežití, protože není politická vůle...“

Den, kdy si tuto smutnou událost připomínáme, může být pro nás dobrou  příležitostí více si uvědomit důležitost nepřeceňování žádného „technického zázraku“, a příležitostí zvážit co může každý sám udělat prospěšného pro své okolí a životní prostředí.

 Zdroj:
 1. Antonia Wernisch, referát Rakouského vysokoškolského svazu-
 2. Svědectví, Greenpeace International