Oslava sviatku Sv. Patrika v New Yorku (foto: The Epoch Times)
Svátek sv. Patrika je spíše oslavou příslušnosti k irskému národu než uctěním památky tohoto patrona Irů. Nicméně ať je záměr průvodu v kostýmech, který oslavu doprovází, jakýkoliv, stal se součástí irské tradice. Ovšem to, co si dnes spojujeme s tímto svátkem, má historické pozadí. Ale než se krátce podíváme na historii tohoto dne, nejdříve musíme prozkoumat život samotného sv. Patrika.
Život sv. Patrika
Život svatého Patrika (podobně jako životy další postav irské historie) je opředen řadou legend; Jedna z pověstí vypráví o tom, že světec nařídil zmijím opustit Irsko; jak víme, dosud tam žádná zmije nežije, ačkoliv v sousední Anglii je jich požehnaně. Ačkoliv se nám nikdy nepodaří prokázat či vyvrátit žádné z těchto mýtických příběhů, necháme je v tomto příspěvku poněkud stranou.
Údaje o raném dětství svatého Patrika se různí, nicméně některé zdroje uvádějí, že se narodil v bohaté britské rodině na konci 4. století (kolem rodu 385) Jeho plné jméno znělo Magonus Sukatos Patrikius.
Když bylo Patrikovi 16 let, byl zajat irskými piráty, kterým velel toho času slavný irský král známý jako Niall Noigíallach, tedy „Niall devíti rukojmí“, který napadl jejich rodinný statek v jižním Walesu. Odtud byl Magonus převezen do Irska a prodán do otroctví, kde pásl ovce.
Po šesti letech, které strávil v otroctví, se mu podařilo uprchnout, traduje se – díky pomoci boží. Po svém útěku Patrik cestoval do Británie a poté do Francie, kde nastoupil do kláštera ve městě St. Germain, zůstal zde dvanáct let.
Během tohoto období měl Magonus několikrát sen, ve kterém ho „hlas“ volal zpátky do Irska. Snažně prosil papeže, aby mu tento úkol byl svěřen, ale ten se obrátil na svatého Palladina (takže místo Patrika to byl on, kdo byl poslán na irskou katedru). Později, když svatý Palladin byl přeřazen do Skotska, Patrik byl poslán do Irska.
V Irsku strávil celkem dvacet let, během nichž byl zodpovědný za obrácení pohanů na křesťanskou víru a nejenom to – rovněž za stavbu klášterů a kostelů. Svatému Patrikovi se podařilo konvertovat tolik lidí, že se ho pohanští druidové několikrát pokusili unést, aby zastavili jeho snahy.
Je zajímavé si povšimnout, že místo toho, aby vymýtil národní mýty, rozhodl se Patrik zařadit tradiční irské rituály či zvyklosti do svých hodin náboženství (křesťanské nauky). Při oslavách například pořádal táboráky, protože Irové uctívají bohy ohněm. Rovněž umístil slunce, důležitý irský symbol, na křesťanský kříž, aby vytvořil to, čemu se dnes říká keltský kříž, takže uctívání tohoto symbolu bylo pro Iry mnohem přirozenější.
Jak silný účinek tato metoda měla, odhaluje následující příběh: když Patrik zapálil oheň na kopci Slane v r. 433, byl to čin vzpoury proti nejmocnějšímu muži země - irskému králi z Tary - protože ten předtím vydal nařízení, že v dosahu kopce Tara oheň zapálen být nesmí.
Tento čin byl symbolem triumfu křesťanství nad pohany, a ačkoliv král z Tary zuřil, nechal si povolat Patrika k výslechu. Když Patrik během setkání vysvětloval podstatu věrouky (dogma o Svaté Trojici), vzal prý ze země trojlístek a králi a jeho družině řekl, že tato rostlina má tři listy, stejně jako jednotu Boha tvoří svatá trojice Otec, Syn a Duch svatý (proto zelený trojlístek v den sv. Patrika). Irský král uzavřel s Patrikem mír, a třebaže nikdy nepřestoupil na jeho víru, dovolil mu, aby pokračoval v evangelizaci irských obyvatel.
Patrik zemřel 17. března 461, od té doby se v tento den uctívá jeho památka, svátek sv. Patrika.
Průvod na svátek sv. Patrika
Poprvé se tento den slavil v Bostonu v r. 1737, vlna přistěhovalců z Irska do Spojených států dorazila v letech 1845-1849, kdy zemi postihl hladomor. Irové prostřednictvím svátku sv. Patrika vyjadřovali kulturní dědictví pořádáním průvodů, banketů a tancem. Více než křesťanským svátkem je dnes oslavou příslušnosti k irskému národu.
V dnešní době pronikl tento svátek za hranice Irska, průvody je možné spatřit v Německu, Norsku, Holandu, Kanadě, Spojených státech i v dalekém Japonsku.
S přibývajícím počtem přistěhovalců se zvýšila i popularita průvodů v New Yorku. I když je zde oslava patrona Irů podstatně rozšířenější, nic to nemění na skutečnosti, že barvou dne je zelená (takže lidé chodí oblečení právě v jejích odstínech) a že stále zůstává barvou, která je symbolem Irska.
