U přijímacích zkoušek na vysokou školu jsem si vedl docela dobře. Moji rodiče chtěli, abych navštěvoval kvalitní vysokou školu, a také se doslechli, že docela dobrý je institut mezinárodních vztahů. A tak investovali mnoho peněz do uplácení úředníků a „úspěšně“ mě na školu dostali. Domníval jsem se, že to je dobrá univerzita, ale když jsem přišel, zjistil jsem, že je to vlastně institut pro výcvik špionů a speciálních agentů.
Bylo příliš pozdě na to, abych odešel, a jelikož už jsem byl na palubě, uvědomil jsem si, že stejně tak mohu zůstat. Ani jsem už tedy nepomyslel na možnost opustit místo, jako je toto. Kdybych se o to doopravdy pokusil, zbytek mého života by mohl být v troskách.
Nyní jsem byl tedy na místě a nemohl na ukončení ani pomyslet. Takže jedinou věc, kterou jsem mohl udělat, bylo tvrdě pracovat a studovat. Univerzitu jsem dokončil s vyznamenáním.
Svým rodičům jsem neřekl, co je ten institut vlastně zač, protože jsem se obával, že budou nešťastní. Kteří rodiče by chtěli, aby jejich děti šly do školy, jako je tato, a poté dělaly takovýto druh práce? Záměrně by mě do takové školy nikdy neposlali. Pokud by věděli, jaký tento institut doopravdy je, jsem si jist, že by ani neuvažovali o tom, že mě tam dostanou.
Ve skutečnosti jsem povoláním tajného agenta ve svém dětství pohrdal. Říkal jsem si, že musí být bolestivé žít dvojí život a nemoci říkat pravdu dokonce ani členům vlastní rodiny. Ironií osudu jsem se právě já dostal na cestu, kterou jsem si nepřál, a dostal práci, která mi byla odporná.
Po dostudování jsem byl přidělen na pracoviště a všichni mí spolužáci byli posláni na různá pracovní místa. Někteří odešli pracovat na čínská velvyslanectví do zahraničí. Netřeba říkat, že všichni pracovali ve zpravodajských službách. Nikdy jsem se jich neptal na jejich práci, a i kdyby, stejně by mi nic neřekli, protože to patří k naší „disciplíně”.
Pomalu jsme ztratili jeden s druhým kontakt.
Později, když jsem jednou přišel domů, už jsem to nevydržel a řekl rodičům, že pracuji jako tajný agent. Oba dva byli šokovaní a naštvaní. Opět využili své konexe a úplatky mě dostali na oddělení bezpečnosti. Přestože jsem tu práci neměl rád, pracoval jsem stejně tak tvrdě. Nechtěl jsem své rodiče zklamat, protože je stálo hodně námahy dostat mě nahoru a utratili mnoho peněz, aby mi našli práci. Takže abych jim trochu usnadnil život, chtěl jsem vydělat více peněz.
V očích svých nadřízených jsem byl docela chytrý a udělal jsem několik věcí proti svému svědomí. Takže brzy poté, co jsem nastoupil službu, jsem byl povýšen. A právě tehdy začal být pronásledován Falun Gong.
V té době jsem se jeho pronásledování přímo neúčastnil. Ale jeden kolega mi řekl, že to, co říkali o Falun Gongu v médiích, nebyla vůbec pravda. Kromě tohoto kolegy mi to už později nikdo jiný neřekl, protože naše práce vyžaduje, abychom nikdy nekladli otázky ohledně toho, co nám naši nadřízení přikázali udělat. Nemohli jsme mít své vlastní, nezávislé myšlení a žili jsme jako prasata nebo psi, nebo snad ještě hůře. Jednou napsal „svobodný anděl”, jeden z mých internetových přátel, článek nazvaný „Takzvaný protest psího státu”. Když jsem ho dočetl, musel jsem se smát. I když mě to ranilo, musel jsem uznat, že ten článek byl vtipný. Je skutečně pravda, že tajný agent znamená méně než pes. Ve skutečnosti pro nás může být lichotkou, jsme-li nazváni psy.
Náš život je těžký a bolestivý. Máme sice hodně peněz, ale občas musíme dělat věci, které by nedělalo ani prase nebo pes. Jsme ochotni zradit cokoli, včetně svého svědomí a přátel. Pokud nás požádají, abychom se pod falešnou identitou připojili k nějaké organizaci, musíme jít. Navzdory našim vynikajícím osobním vztahům s určitým člověkem musíme souhlasit s příkazy našich nadřízených a lpět na povaze Strany. Měl jsem zkušenost se zabitím spolupracovníků, protože dokončili svá poslaní a nebylo dovoleno, aby vyzradili nějaké tajemství. Nechtěl jsem je zabít, přece jen to byli mí spolupracovníci. Ale pokud by zůstali naživu, nikdo by jim nezabránil, aby odhalili ty pochybné věci, které jim byly nařízeny − takže byli obětováni. Zatvrdil jsem své srdce a vlastníma rukama je zabil. Když jsem to udělal, bylo mi na zvracení. Nejsem člověk! To, co jsem udělal, mě jako člověka degradovalo, pomyslel jsem si. Opravdu mi bylo během toho činu na zvracení. Ale byla to má práce a musel jsem to udělat. I kdybych odmítl, nařídili by to někomu jinému. Kdybych to odmítl udělat, musel bych nést následky a někdo by mě zabil, ačkoli takové případy se objevují zřídka. Kdo ví, kdy budu svými šéfy nebo spolupracovníky zabit já?! Taková je zkrátka tahle práce.
Rodiny těch, které jsem zabil, nevědí, kam jejich milovaní zmizeli. Poslal jsem jim nějaké peníze ve jménu obětí. Byl to pro mě jediný způsob, jak se vykoupit.
Uplynulo pár let a ze mě se stal otupělý, a především nevnímavý a chladnokrevný agent, protože moje lidská povaha se vytratila. A právě tehdy jsem byl zaúkolován, abych monitoroval internet, zejména Falun Gong. Kdy přesně se tak stalo, nemohu říci, protože v tom případě by byl můj život v ohrožení.
Zpočátku jsem praktikujícím Falun Gongu nerozuměl a neměl ani tušení, co vlastně dělají. Opravdu jsem si myslel, že jsou takoví, jak je prezentovali v televizi. Po čase jsem, na rozdíl od toho, co jsem si myslel, zjistil, že jsou tito lidé docela laskaví. Přesto jsem proti nim na internetu stále brojil a pronásledoval je všemi možnými způsoby, například posíláním vzkazů a výhrůžek plných hanlivých slov, rozesíláním trojských koní, poškozujících odkazů atd. Naneštěstí do mých pastí spadli nějací lidé a odhalili své identifikační údaje. Následkem toho byli někteří z lidí, kteří prorazili přes mediální blokády, uvězněni. V té době jsem na sebe byl pyšný.
Samozřejmě, jako vysloužilejší agent jsem nemusel tyto věci dělat, protože to byla práce mladších zaměstnanců. Stal jsem se tím téměř posedlý a tak jsem s tím raději přestal. Cítil jsem se zbytečný a kromě tichého zabíjení lidí a žití ve světě jako duch jsem nevěděl, co bych mohl dělat. Jako východisko z této situace jsem použil své šílené chování a hněv vůči okolnímu světu. A v očích svých nadřízených jsem tak dělal proto, že jsem byl loajální vůči Straně a státu. Takže mi věřili ještě více.
Jednoho dne jsem použil jméno „majia“ jako svůj identifikační kód a poslal jsem textovou zprávu s trojským koněm praktikující XXX z fóra Qingxin. Byla docela ostražitá a do pasti se nechytla. Stejným způsobem jsem také poslal trojského koně všem novým členům fóra. Prokoukla moje triky a odhalila je. Takto se mé identifikační heslo stalo neplatným. Ve skutečnosti jsem si z toho moc nedělal, byla to prostě má práce. Ztratil jsem „majiu“, ale mohl se bez problémů registrovat pod novým heslem. Dokud nebude odstraněno mé kmenové heslo, bude to bez problémů. Poslal jsem jí novou zprávu pod novým identifikačním heslem. Předstíral jsem, že jsem praktikující Falun Gongu, a chatoval si s ní. Komunikovali jsme spolu několik dní, ale nedostal jsem z ní žádné informace. Zklamán těmito výsledky jsem si změnil heslo a začal do fóra posílat hanlivé poznámky, které ona trpělivě vymazávala. Pak mi poslala zprávu a tak naše chatování pokračovalo.
V našich rozpravách jsme narazili na mnoho témat, nejčastěji na smysl života. Pokárala mé chování a řekla mi: „Nezajímá mě, jaká je tvoje práce. To, že jsme se potkali na síti, je předurčený vztah.” Zeptala se mě, jestli jsem četl Zhuan Falun nebo Devět komentářů. Upřímně jsem jí řekl, že ne. Můj život neměl smysl a kromě svých rodičů jsem se o nic nestaral. Takže jsem ani nic nečetl.
Řekla mi: „Pokud nás chceš zastrašit, dokud jsme tady, tak prostě neuspěješ – to už víš. Ať už posíláš jakékoli zprávy – ať už je to dobrý software nebo zajímavý odkaz – já to nebudu otevírat. Nebudu ti odhalovat žádné informace. Měl bys to raději vzdát. Nikdo, ani mí rodiče nebo přátelé, nezná mé heslo na tomto fóru. Doporučuji ti, aby sis přečetl Zhuan Falun a Devět komentářů. Přijď zpátky, až si je přečteš, a můžeme si o nich popovídat. Pokud mě v naší diskusi dokážeš přesvědčit, přestanu se pokoušet tě přemlouvat. Pokud se nás jenom pokoušíš zastrašit, budu dále vymazávat tvé zprávy nebo odstraním tvé heslo.”
Na její podnět jsem si na internetu obstaral Zhuan Falun a Devět komentářů. Začal jsem s Devíti komentáři. Po jejich přečtení jsem byl totálně otřesen. Když jsem četl Šestý komentář, chtěl jsem vystoupit ze strany. Ale v té době jsem se ještě zcela nerozhodl.
Potom jsem četl Zhuan Falun. Byl jsem znovu otřesen a velice pohnut, když jsem ho četl. Když jsem ho dočetl, cítil jsem nad sebou velkou lítost. Proč jsem ho nečetl dříve? ptal jsem se sám sebe. Kdybych ho četl dříve, neudělal bych tolik špatností. Neudělal bych je, ani kdyby to znamenalo, že budu žebrat o živobytí.
Rozhodl jsem se stát dobrým člověkem a vrátit se ke svému pravému já. Začal jsem odmítat ty takzvané principy Strany. Ve skutečnosti jsou tyto principy použity ve chvíli, kdy Strana chce, aby lidé ve jménu jejích zájmů riskovali svůj život. Jednoduše řečeno, zbavuje lidi jejich lidské povahy a nutí je dělat věci, které by nebylo schopno udělat ani zvíře.
Chatoval jsem si s ní s novým identifikačním jménem a poprosil ji, jestli by mi dala šanci. Ptala se, co tím myslím, a já jí řekl, že chci, aby se mnou chodila. Bez váhání mě odmítla a řekla: „Nezáleží na tom, kdo jsi – i kdybys byl úředník – odpověď je „ne”, protože naše bezpečnost musí být zachována”. Ve skutečnosti jsem ji stále chtěl obalamutit, aby mi řekla své osobní informace. Ale nechtěl jsem ji zradit, jen jsem chtěl vědět, kdo je. Ona mi však nedala ani náznak.
Po dvou dnech chatování jsem se rozhodl zveřejnit část naší online konverzace a poslat ji na forum. Brzy následovalo mnoho zpráv, ve kterých mi lidé gratulovali. Byl jsem skutečně dojatý, protože kromě mých rodičů se mnou dlouho nikdo nezacházel jako s člověkem. Rozhodl jsem se vystoupit ze strany.
Jednoho dne jsme popíjeli s kamarádem, který byl také mým kolegou. Nemohl jsem to už dále zapírat a řekl mu, co jsem měl na mysli. Zeptal jsem se ho: „Vystoupil jsi ze strany?” Na chvíli oněměl a zadíval se mi do očí. Věděl jsem, na co myslí. Poklepal jsem mu na rameno a řekl: „Já jsem vystoupil. Věřím ti.” Vzal si svůj nápoj a koukal se na mě nejméně deset minut. A nakonec s povzdechem řekl: „Vystoupil jsem před šesti měsíci. Použil jsem přezdívku. Také ti věřím.”
Z očí nám vyhrkly slzy. Po tolika letech to bylo poprvé, kdy jsme se nebáli mluvit před druhým otevřeně, i když jsme byli nejlepší přátelé.
Pak řekl: „Nestačí ze strany jen vystoupit, měli bychom se také nějak vykoupit.” Přikývl jsem na souhlas a dodal: „Pojďme začít sbírat důkazy o jejich zločinech.” Souhlasil a dodal: „Ale musíme být opatrní.” Usmál jsem se. „Jak ve škole, tak v práci jsme si oba vedli dobře. Pojďme použít to, co jsme se naučili, k sesbírání důkazů o jejich zločinech,” navrhl jsem.
Po tomto rozhovoru jsme začali pracovat na sbírání důkazů. Nebylo to pro nás nic těžkého, protože jsme takovou práci dělali léta. Takže to vůbec nebylo namáhavé.
Před časem, když jsem řekl svým nadřízeným, že se někdo stal neloajálním, byli o tom přesvědčeni jen napůl. Začali tedy tajné vyšetřování a chtěli zjistit, zdali to nebyl někdo z nich. Ale ti hloupí vyšetřovatelé nemohli vůbec tušit, že jsem se jim jen z celého srdce vysmíval. Jak by mohli něco najít? Mohl jsem i nadále vykonávat tuto práci, když jsem se stal takto nedůvěryhodným? Používal jsem metod, které mě naučili, abych proti nim sbíral důkazy – to je to, co se nazývá „odplata“.
Ve skutečnosti jsem tyto věci zveřejňoval, abych je varoval. Dělání špatných věcí bude mít své následky. Upřímně jsem doufal, že všichni mí kolegové se změní, aby napravili své skutky.
Nasbírali jsme tedy moře údajů. Právě včera jsme se díky odposlouchávání dozvěděli, že i někteří další spolupracovníci projevili svou ochotu ze strany vystoupit a podnikli pro to již nějaké kroky. Oba jsme byli velice šťastní, že slyšíme takové zprávy. Mimo to, lidí, kteří chtěli vystoupit z této temnoty na světlo, bylo daleko více.
Také jsme tajně prověřovali naši nadřízenou a zjistili, že měla připravený svůj cestovní pas. Obávala se, že čínská komunistická strana (ČKS) může každou chvílí padnout. Tak chtěla být připravená na odchod do zahraničí, až přijde čas. Ale pravděpodobně ji vůbec nenapadlo, že až přijde čas, bude už příliš pozdě.
Pokaždé, když zahraniční média odhalila špinavé praktiky ČKS, Strana byla šokována, vyděšená a běsnila. Její strach z toho, že bude více odhalena, byl den ode dne větší. Ve skutečnosti nejsou tajní agenti nikým, koho byste se museli obávat. Vše, čeho jsou schopni, je dělat špatné věci pod zástěrkou. Zakladatel Falun Gongu k nim již otevřeně promluvil a já jsem si vybral tuto chvíli ke zveřejnění své víry. Někteří z nich šílí při představě, že jejich dny jsou sečteny. Ale k čemu je zešílení? Zešílení neuchrání ty, kteří konali špatné skutky, před temným osudem.
Na závěr bych chtěl každému člověku, a zvláště tajným agentům, skrývajícím se v The Epoch Times, Secret China, Minghui, Qingxin , Boxun a dalších zahraničních médiích, dát malou radu. Pamatujte si má slova: jednoho dne, až vás ČKS už dále nebude potřebovat, bude tento den dnem vaší smrti.
Zabil jsem řadu tajných agentů, kteří dokončili svá poslání a nebyli už dále užiteční. Cítím stud a vinu za své opovrženíhodné činy a dobu, kterou jsem procházel. Pevně doufám, že se z mých zkušeností poučíte, prokouknete zkaženou povahu ČKS, ukončíte tento nesmyslný způsob života a vyjdete ven z této hříšné propasti. Neváhejte a nečekejte, až proti vám nashromáždím ještě více důkazů a zveřejním je, protože pak už pro vás bude příliš pozdě.
Vím, že mnoho z vás, stejně jako já, začalo dělat svou práci proti své vůli. Ve skutečnosti se nikdo nechce každý den skrývat v temnotě a dělat věci, o kterých ví, že jsou špatné – to je zkrátka příliš depresivní. Vykročte a buďte opravdovým člověkem! Myslete na své blízké a také na sebe.
Vaše příležitosti se zmenšují, a pokud zůstanete ve tmě, ztratíte je všechny. Moji spolupracovníci: ještě je stále čas se kát – když ne kvůli ostatním, tak alespoň kvůli vám samým.
