V paměti každého člověka je pravděpodobně několik dnů, které mají mimořádnou důležitost. Pro mě jedna taková vzpomínka není vzrušující. 6. března 2005 byl pro mne výjimečný den – den bolesti a žalu.
Bylo to právě v tento den, když jsem před rokem napsal, že má matka zesnula, zanechala po sobě děti, které jí byly dražší než vlastní život.
Nenacházím dostatek slov pro to, abych popsal, jak úžasné je mít maminku. Je to tak i navzdory situacím, kdy mnoho lidí má namáhavý či těžký život. Během posledního roku jsem byl jako dítě, které vstoupí do říše fantazie. Když jsem zavřel oči, zdálo se mi, že se navracím do světa, v němž je má maminka živá. Někdy v mých představách jsem se skutečně do takového světa vrátil, a kdykoli jsem to zažil, zdráhal jsem se otevřít oči.
Mám hrůzu si představit, jaké byly poslední myšlenky mé maminky, když opouštěla tento svět. Ironií je, že kdykoli na ni začnu myslet, vyvstane tato otázka .
Často bych rád věděl, jaké mohly být její myšlenky. Celý svůj život nás matka hluboce milovala. Dovedu si představit její žal, kterému musela čelit během posledních chvil. Kdykoli na to pomyslím, oči se mi zaplaví slzami.
Během tohoto roku – bez mé maminky – jsem začal závidět přátelům, jejichž rodiče jsou stále naživu a daří se jim dobře. Rovněž se ptám starších lidí na jejich věk, a v tom někdy pocítím závist, která mě někdy ruší natolik, že se zapomenu.
Po smrti mé maminky jsem musel změnit jisté každodenní návyky. Předtím, kdykoli jsem měl přestávku v práci, jsem jí zavolal a popovídal si. Rád jsem si s ní povídal. Smysl pro humor, který měla, byl docela vzácný mezi ženami z venkova a její popichování mě vždycky rozesmálo. „Run Hui, hádám, že sis zrovna teď dobře popovídal s tvou tchýní. Jako obvykle, podařilo se ti přemýšlet o tvé chudince mamince až po tam sáhodlouhém tlachání?“ Naše rozhovory byly zřídkakdy formální; místo toho byly plné sarkastických poznámek a vtípků. V mých vzpomínkách můj čtvrtý bratr nikdy nevedl s maminkou vážnou debatu. Když se setkali, vtipkovali bez přestání. Dokonce i když maminka umírala - a navzdory fyzické bolesti - byla jen samé vtipy. Když jsme to my – zbytek rodiny – slyšeli, často jsem se otočili, abychom si utřeli slzy.
Vybavuji si, jak jsem u ní usnul na Silvestra, který byl jejím posledním. Maminka mi hladila ruku a vyprávěla mi příběhy z mého dětství, které jsem si už nepamatoval. Předtím než si šla lehnout, s velkým úsilím zdvihla ruku, aby mě pohladila po tváři, a s mírně zavřenýma očima mi řekla: „Run Hui, matka odejde, ale nebuď moc smutný, protože jsi udělal všechno, co jsi měl a já ničeho nelituji. Matka má syny, vnuky a pravnuky, když je všechny spočítám, je jich třicet. Jsem košatý strom, mé větve dorostly velmi daleko; matka vás všechny velmi miluje. Když se jakákoli větévka zlomí, matka pocítí strašnou bolest. Je nejlepší čas, abych odešla, není nic, co by mě znepokojovalo. Pamatuj si, ať se jakkoli změní svět, ať dosáhneš jakéhokoli společenského postavení, vždycky měj na mysli – nikdy nikomu neubližuj a hlavně nikdy nezacházej špatně s chudáky! V mém životě jsem učinila dobré skutky a Bůh se mnou nikdy nezacházel špatně! Nyní, vy všichni musíte vést lepší život, zapamatujte si tuto zásadu: dobří lidé dostanou spravedlivou odměnu!“
Maminka pokračovala: „Pokud máš spravedlivé srdce, není nic, čeho by ses měl obávat. Když se setkáš s problémy, vzpomeň si na můj život, co je třeba, aby prošlo, to projde, co má přijít, to zaručeně přijde. Neutěšuj mě podváděním, protože jsem procházela těžkostmi celý svůj život a vy všichni jste mi lhali z dobré vůle; řeknu ti něco ze srdce. V Pekingu jsem už věděla, jakou mám nemoc! Všichni jste mě utěšovali a já jsem utěšovala vás, protože nikdo jiný než já nevěděl o té nemoci. Prosím tě, po Novém roce se vrať domů a udělej, co potřebuješ. Jaká je láska k rodičům? Uposlechni přání starých rodičů je největší projev lásky k rodičům…“ Té noci, jak k nám maminka promlouvala, všichni jsme věděli, že to je její poslední Silvestr.
Pro ty z vás, kteří ještě máte maminky, bude určitě obtížné porozumět mým emocím. Občas zažívám neovladatelný pocit. Když byla maminka naživu, jezdíval jsem domů jen jednou za rok, na Silvestra. Ale ten poslední rok jsem ji navštívil pětkrát. Kdykoli si vzpomenu na její úsměv a slova, pokaždé myslím na to, že je sama v hrobě v pustině, vytryskne srdcervoucí nostalgie. Během tohoto roku jsem často zažíval, že mé emoce jsou neovladatelné jako u dítěte! Kdykoli jsem šel k matčině hrobu, vzlykal jsem jako dítě a v mém pláči byla srdcervoucí beznaděj, protože už nikdy nespatřím svou maminku.
Mí bratři a sestry mě utěšují jako dítě a přemlouvají mě, abych přestal plakat. Vzpomínám loni v červenci, když jsem se vrátil domů poprvé po matčině smrti, naříkal jsem jako dítě jen proto, že jsem nemohl najít své pantofle, což způsobilo, že všichni začali také brečet. Má rodina chápala, proč brečím kvůli tak malicherné věci. Když byla maminka naživu, pečovala o nás tak úzkostlivě, že všechny ty nezbytnosti, které potřebovala má rodina, když k ní přijela na návštěvu, byly připraveny dva dny předem. Vždycky všechno dala na to nejvhodnější místo, abychom měli k věcem snadný přístup, cítili jsme se tam šťastni, když jsem viděli, jak je ohleduplná.
Za ten rok, co tu maminka není, jsem cítil, že kromě mé mladší sestry, všichni mí bratři a sestry byli silnější než já. Jednou, když jsem se vrátil domů, má mladší sestra také přijela. Společně jsme se dívali na video na svatbu našeho synovce, která se konala rok předtím na podzim. Když jsem uviděl mou maminku v televizi, kde vypadala jako živá, vzpomněl jsem si, že jsme navždy odděleni, přemohl mě žal a neovladatelný vzlykot. To rozčílilo mou sestru natolik, že omdlela. Celá rodina byla zmatená. Několik lidí odneslo mou sestru do vedlejšího pokoje. Ačkoli jsem se pokoušeli tím videem rozveselit, skončili jsem pláčem. Od té doby nikdo nenavrhl, abychom znovu zhlédli to video.
Lidský svět má – díky sentimentu – nekonečnou krásu! Na druhou stranu kvůli tomuto sentimentu je v něm nesnesitelná bolest.
Romantizování matčiny lásky je překrásné téma na diskuzi. Slova nemohou popsat tu nekonečnou velkolepost světa naplněného matčinou láskou ani oddanost takové lásce.
Sepsáno 4. března 2006 v pekingské kanceláři obklopen tajnými agenty a neurvalci.
