Epoch Times

Příběhy ze staré Číny: Zázrak po sto činech snášenlivosti

2019-07-02T15:27:53+00:00

V dynastii Tang žil muž jménem Čang Kung-i. Ve svém životě dokázal snést cokoli, co se obyčejným lidem zdálo nesnesitelné. Kdysi totiž přísahal, že během svého života snese sto neobyčejných utrpení, každý den tímto slibem žil a měl ho na paměti.

A tak ho lidé pojmenovali Čang Paj-žen (Zhang Bairen), což doslova znamená „sto snášenlivostí“ nebo „sto činů snášenlivosti“.

Čang Paj-žen se nikdy nehádal s ostatními, když s nimi pracoval. Od sebe samého vyžadoval disciplínu, ale k ostatním byl štědrý. Během mnoha let snesl celkem 99 neobyčejných utrpení a zbývalo mu ještě jedno, aby mohl naplnit svoji přísahu.

Jednoho dne se ženil Čangův vnuk, a tak pozval mnoho přátel, aby přišli na jejich svatební obřad, a připravil pro hosty bohatý banket. Když bylo kolem poledního, přišel na banket neznámý žebrák. Čang Paj-žen řekl ostatním: „Nechovejte se k němu ošklivě, dejte mu nějaké jídlo. Až ho sní, nechte ho jít.“

K Čangovi však přišel sluha a oznámil mu, že žebrák chce sedět mezi hosty. Čang Paj-ženovi připadalo, že je žebrákův požadavek trochu zvláštní, ale přistoupil na něj.

Žebrák oblečený do špinavého, smradlavého mnišského oděvu vstoupil do místnosti, přistoupil k Čangovi a řekl: „Děkuji ti za tvoji štědrost. Dnes je svatební den tvého vnuka a já jsem mu především přišel pogratulovat. Ale mám ještě další přání, a to jíst s tvými nejctěnějšími hosty.“

Čang Paj-žen chvíli zaváhal, ale potom souhlasil. Představil mnicha novomanželům a všem hostům oznámil: „Dámy a pánové, můj vnuk se dnes žení. Rád bych vám všem vyjádřil svou vděčnost za to, že jste na svatbu přišli. Tento starý muž právě přišel a rád by seděl s námi se všemi. Prosím, buďte tak laskaví a udělejte mu místo.“

Žebrák v ten moment řekl: „Ne. Ne místo mezi obyčejnými hosty, ale mezi čestnými hosty.“

„Proč trváš na tom, abys seděl na čestném místě? Místo, které jsme ti připravili, je také pro důležité hosty,“ řekl Čang Paj-žen.

Když to žebrák uslyšel, řekl: „Jsi muž s velkým srdcem? Jak je možné, že máš tak silnou touhu se chovat k lidem odlišně? Pěkné šaty nepředstavují pěknou povahu. Chudý oděv neznamená, že jsou lidé chudí ve své povaze nebo že mají špatný charakter. Proč to nepromyslíš dříve, než se zachováš příliš unáhleně?“

Co žebrák řekl, se skutečně dotklo Čangova srdce. Pomyslel si, že žebrák má pravdu. „Jelikož jsem přísahal, že snesu sto nesnesitelných věcí, proč by mě měla trápit taková maličkost?“ řekl si Čang a okamžitě se žebrákovi omluvil. Otočil se ke všem hostům a řekl: „Kvůli mně, nechte prosím starého muže sedět na čestném místě a neobávejte se, že by mohl říci něco nevhodného.“

Každý účastník svatby souhlasil, aby žebrák usedl na čestné místo.

Po banketu všichni hosté odešli, ale žebrák stále seděl na svém místě a neměl se k odchodu. Čang Paj-žen k němu přistoupil a zeptal se ho: „Dědečku, teď jsi měl myslím dost jídla a připozdívá se, co kdybys tu dnes přespal? Můžeš spát s kuchařem v kuchyni.“

„Ne. I když jsem žebrák, neměl bys mě nechat spát v kuchyni. Měl bys mi najít na spaní dobré místo,“ řekl žebrák.

„Dobře, samozřejmě, smíš spát v pokoji pro hosty,“ odpověděl Čang Paj-žen.

Na to žebrák řekl: „Ne. Nebudu spát v pokoji pro hosty. Domnívám se, že nejpohodlnější pokoj v domě by měl být pokoj nevěsty, a tak budu spát tam. Požádej vnuka, aby spal někde jinde.“

Kdyby se chtěl žebrák zúčastnit svatby vašeho vnuka, přijali byste ho? Detail obrazu „Žebráci a pouliční postavy“ z roku 1516, od autora Čou Čche-na. (Clevelandské muzeum umění / Volné dílo)

Žebrákův výrok všechny šokoval a Čang Paj-žen už málem vybuchl. „Dědečku, respektuji tě kvůli tvému věku a snažil jsem se co nejlépe splnit tvé požadavky, ale nemůžu pochopit, proč máš tak drzý požadavek!“ řekl.

„Budu tam jen spát a nemám žádné jiné úmysly. Proč se tomu tak bráníš? Musím říct, že nejsi hoden toho, aby ses jmenoval Čang Paj-žen. Prostě si ho změn na Čang Nemůžu to snést,“ odpověděl žebrák.

Když Čang uslyšel, co žebrák řekl, nevěděl co dělat. Po chvilce žebrákovi odpověděl: „Nu dobrá. Nechám tě spát v pokoji nevěsty, ale musím požádat o svolení ženicha i nevěstu.“

Čang si promluvil s celou rodinou. „Ne. To je urážka. Rozhodně ne,“ řekl vnuk.

I všichni ostatní členové rodiny byli toho názoru, že žebrák žádá příliš: „Co když se zpráva, že přespal v ložnici nevěsty, dostane ven? Naše jméno bude zničeno!“

Čang zkusil ostatní přesvědčit: „Vidím, že to není nějaký běžný žebrák, a je tak starý. Nemyslím, že by nevěstě něco nevhodného udělal. Mimo jiné přísahal, že když bude moci spát v pokoji nevěsty, nebude dělat nic jiného než spát. Zajistím nějaké stráže, které budou stát před pokojem. Ženo mého vnuka, jestliže se v pokoji ozve nějaký hluk, jen zakřič a všichni tě půjdeme dovnitř zachránit.“

Vnukova manželka to slyšela a pomyslela si, že co řekl, zní rozumně, a tak pravila: „Dědeček byl po celý svůj život velkorysý a byl respektován jako někdo, kdo má vysoký charakter a také je velmi dobrý v usměrňování členů své rodiny. My jako jeho vnoučata bychom měli zdědit tyto cnosti. Co kdybychom tedy souhlasili s jeho požadavkem, abychom mu tím pomohli naplnit jeho stý čin mimořádné snášenlivosti?“

Po chvíli se celá rodina shodla. Čang Paj-žen odešel do obývacího pokoje požádat žebráka, aby se odebral k odpočinku do pokoje nevěsty. Žebrák se usmál a spokojeně Čanga následoval. Jakmile si lehl, usnul. Bylo ticho po celou noc. Za úsvitu se Čang Paj-žen a ostatní shromáždili před pokojem nevěsty a čekali, až žebrák vyjde ven. Nevěsta je očekávala uvnitř. Nakonec otevřela dveře a řekla: „V noci jsem se bála, vůbec jsem nespala a proseděla celou noc na posteli. Naštěstí se žebrák při spaní ani neotočil.“

Všichni se podívali na postel a viděli, že žebrák stále spí. Čang Paj-žen na něj několikrát zavolal, ale žebrák neodpovídal. Natáhl tedy ruku a stáhl z něho zdobnou přikrývku. K jeho údivu pod ní nebyl žádný žebrák. Na místo toho na posteli ležela zlatá zářící socha velikosti lidské postavy. Když se podíval blíže, uviděl, že vypadá jako Venuše Tchaj-paj* a podobá se soše uctívané v místním chrámu. Na jejím těle bylo vyryto následující dvojverší:

„Budete-li pilně pracovat, nebudete mít v tomto životě žádné potíže. V síni Sta činů snášenlivosti bude vždy soulad a harmonie.“

Nakonec si Čang Paj-žen uvědomil, že ten podivný žebrák byl Venuše Tchaj-paj, která přišla zkoušet jeho snášenlivost. Brzy se zpráva o události rozšířila po celé provincii, a ještě dál do celé Číny. Každý Čanga obdivoval a současně pociťoval velikost božího soucitu. Lidé pochopili, že cokoli ve světě dělají, bohové je pozorují a budou za to odměněni dobrem nebo zlem. Čang byl po podivné příhodě se žebrákem všemi ještě více respektován a jeho příběh si připomínaly i následující generace jako upomínku na to, že pokud odkáží snést to, co se zdá nemožné, přinese jim to navždy veliké štěstí.

* Poznámka: Jméno Venuše Tchaj-paj (Venus Taibai) odkazuje na postavu z čínské mytologie Tchaj-paj Ťin-sing (Taibai Jinxing), také nazývanou Velká hvězda z bílého zlata. V čínské astronomii je takto označována planeta Venuše. Tchaj-paj Ťin-sing je v čínském lidovém náboženství také označována jako posel boha nebo vyslanec Jadeitového císaře, pána nebes.

Překlad původního článku newyorské redakce: Kateřina Fučíková a Milan Kajínek

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

prosím

Dívka sbírající lístky moruše, která si pamatovala svůj minulý život

2019-06-14T01:05:32+00:00

Ve světě se objevuje celkem velký počet lidí, kteří si vzpomínají na své minulé životy. Někdy je to kvůli tomu, aby lidem předali zprávu o tom, že minulý život a duše skutečně existují. V jiných případech to slouží k tomu, aby lidé mohli splatit předchozí špatné skutky. A o tom také vypráví následující příběh.

Jednoho dne potulný mnich žebral o jídlo. Kolem poledne uviděl mladou dívku, která právě sbírala lístky moruše. Přišel k ní a zeptal se: „Kde bych mohl dostat najíst?“

Dívka odpověděla: „Rodina jménem Wang asi tři nebo čtyři li* odsud připravuje vegetariánské jídlo pro mnichy. Běž hned. Rádi tě přijmou a dají ti najíst.“

Mnich se vydal směrem, který mu dívka ukázala, a brzy stanul před venkovským sídlem. Potěšilo ho, když uviděl skupinu mnichů, kteří si právě sedali k jídlu a zvali ho, aby se k nim připojil.

Poté, co se najedl, přišla k němu hostitelova žena, která se podivovala nad tím, jak je možné, že mnich věděl o připravovaném jídle a přišel včas. Mnich jí tedy vyprávěl o dívce sbírající morušové lístky, kterou krátce před tím potkal.

Hostitel a jeho žena nemohli uvěřit tomu co slyší. „Vezmi nás k té dívce,“ řekli plni rozrušení.

Když dívka spatřila starého hostitele a jeho ženu, sešplhala ze stromu, zahodila košík a odešla do svého domu. Hostitel a jeho žena šli za ní. Ukázalo se, že se dívčini rodiče s hostiteli znají.

Dívka se v domě zavřela a dveře zabarikádovala postelí.

Její matka se zeptala hostitele a jeho ženy, co pro ně může udělat. Odpověděli: „Dnes jsme připravovali vegetariánskou hostinu pro několik mnichů. Přišel k nám další mnich a řekl, že mu mladá dívka o tom obědu pověděla. Já jsem nikomu o našem úmyslu neříkala. Jenom nás zajímá, jak je možné, že vaše dcera o té hostině ví.

Matka dívky ji zkusila přesvědčit, aby jim to prozradila, ale dívka ji jednoduše odmítla.

„Já nechci vidět toho starého muže a jeho ženu. Je to problém?“ řekla dívka.

„Proč je nechceš vidět?“ zeptala se matka.

Hostitel a jeho žena tím byli ještě více zmatení a prosili ji, aby jim to prozradila.

Dívka zakřičela: „K tomuto dni a datu, co se stalo prodavači koz a jeho dvěma synům?“

Jakmile to manželé uslyšeli, začali utíkat pryč, aniž by se ohlédli.

Když se matka dívky zeptala, co se s nimi stalo, dívka začala vyprávět. „V jednom z mých minulých životů jsem byla prodavačem koz, který pocházel ze Sia-čou. Strávila jsem noc v příbytku toho starého muže. Tu noc zabil mě a mé syny a vzal nám naše peníze.

Potom v mém posledním životě jsem byla jeho zbožňovaným synem. Onemocněla jsem, když mi bylo patnáct, a zemřela jsem ve dvaceti letech. Peníze, které utratili za moji léčbu, mnohokrát přesáhly to, co nám předtím ukradli. Také najmuli mnichy, aby každý rok na výročí mé smrti vykonali obřad. Ti staří manželé na mě často myslí a pláčí.

Mnich se mě zeptal, kde by mohl dostat jídlo. Řekla jsem mu, aby šel k Wangovým. Zlá krev v tom okamžiku skončila.“

Kdo by hřešil, kdyby věděl, že jednoho dne bude muset za všechno, co udělal, zaplatit? Nikdo nemůže karmě uniknout.

Upraveno z „Knihy neoficiální historie“

Překlad původního článku newyorské pobočky The Epoch Times: Kateřina Fučíková a Milan Kajínek

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Poznámka: * jeden li je čínská měrná jednotka, rovná se 645 metrům.

Znovuobjevení naší dobré vrozené povahy v díle „Kniha tří znaků“

2019-05-21T19:13:06+00:00

„Kniha tří znaků“ nebo „San C' Ťing“ je nejznámějším klasickým čínským textem napsaným pro děti. Jeho autorem je Wang Jin-lien, který žil během dynastie Sung v letech 1223–1296 po Kristu. Učily se ho nazpaměť generace Číňanů, mladých i starých. Do roku 1 800 byla tato kniha vůbec prvním textem, se kterým se každé dítě seznámilo.

Krátké, jednoduché, rytmické verše textu vytvořeného vždy ze „tří znaků“ jsou pro děti snadné ke čtení i recitování, zatímco obsah pokrývá širokou škálu témat. Nejenže pomohl dětem se naučit obecné čínské znaky, gramatickou strukturu a poučit o historii, ale především jim text umožňuje rozvinout pochopení tradiční čínské kultury a čestného způsobu chování – neboli pochopit, jak být dobrými lidmi.

Úplně první lekce obsažená v knize učí děti o jejich původní čisté povaze:

人之初 (rén zhī chū) Lidé při narození,

性本善 (xìng běn shàn) Mají dobrá srdce,

性相近 (xìng xiāng jìn) Povaha je stejná,

習相遠 (xí xiāng yuǎn) Odlišují se tím, co se naučí.

Jinými slovy, lidé se rodí přirozeně dobří. Miminka se mohou lišit svojí osobností, celkově však sdílejí podobné vlastnosti nevinnosti a čistoty.

Ale jak mladí vyrůstají a jsou ovlivněni různými lidmi, prostředím a zkušenostmi, vyvinou si priority a zvyky, které je mohou vést k tomu, že se stanou velmi odlišnými jedinci. Například někteří se učí vážit si rodiny a úcty k rodičům, jiní se učí oslavovat peníze, další naleznou smysl života v duchovním učení.

Stejný základ, rozdílné hodnoty

Následující příběh vypráví o dvou lidech, kteří sice vyrůstali spolu, ale nakonec se ukázali jako hodně odlišní. Spisovatel v něm popisuje život a charakter tesaře jménem Ťing, který byl hodný, čestný a respektovaný muž, kterého měl ve vesnici každý rád pro jeho dobrý charakter.

Ťing měl přítele jménem Wang. Ve škole chodili do stejné třídy a dobře se znali. Jednoho dne pozval Wang tesaře Ťinga do svého domu na večeři.

Jak si povídali, Ťing pozoroval, jak nějaký starý muž, který působil jako sluha, pro ně vařil a servíroval čaj a víno. Zeptal se Wanga: „Kdo je tento starý muž?“

Když Wang odpověděl: „To je můj otec,“ byl Ťing velice překvapen a šokován.

Ťing vyskočil a řekl Wangovu otci: „Strýčku, prosím posaď se. Pomohl staršímu muži do křesla, nalil mu sklenici vína a s respektem řekl: „Strýčku, odpusť mi prosím moji nevychovanost.“

Potom se otočil k Wangovi a řekl: „Už nejsem tvůj přítel. Ty nevíš, jak respektovat starší lidi." Vzal si svoje věci a odešel.

Ťing se od mládí učil, že člověk musí respektovat starší lidi a učitele. Wang se naproti tomu nikdy nenaučil brát tento princip vážně. Navzdory tomu, že vyrůstali společně jako přátelé, ti dva si vytvořili velmi rozdílné povahy a hodnoty.

Kchou Čun dostává lekci ze záhrobí

Co tedy způsobuje, že se člověk chová jako Ťing, a nechová se tak jako Wang? Odpověď možná tkví v následující radě z „Knihy tří znaků“.

Je-li učení pošetilé*,
není možné (žáka) ničemu naučit,
jeho povaha se zkazí.
Správný způsob učení
je přikládat nejvyšší důležitost
pečlivosti, svědomitosti a důkladnosti.

* pomýlené, nerozumné snění, bláhovost

Vrozená dobrá povaha člověka je udržována prostřednictvím učení a vedení v průběhu života. Bez správného vedení však může být postupně zkažena.

Příběh Kchou Čuna, který žil během čínské severní dynastie Sung, nám k tomuto učení poskytuje praktický příklad.

Kchou se narodil do rodiny intelektuálů. Jeho otec bohužel zemřel a o jeho vychování se starala jeho matka, která se živila tkaním látek.

Navzdory jejich chudobě ho matka učila a naléhala na něj, aby tvrdě pracoval, a mohl tak jednou významně přispět celé společnosti.

Ukázalo se, že byl Kchou velmi inteligentní a v pouhých 18 letech dokázal složit státní zkoušky s vynikajícími výsledky. Dostal se tak do malé skupiny těch, kteří mohli být vybráni císařem, aby se stali vládními úředníky.

Zpráva o Kchouově úspěchu u zkoušek se donesla i k jeho matce, která byla toho času vážně nemocná. Když umírala, dala věrnému sluhovi obraz, který vyšila do plátna.

„Kchou se jednou stane vládním úředníkem,“ zašeptala. „Když jeho charakter začne scházet z cesty, prosím, dej mu tento obraz,“ vyslovila potichu svoji závěť.

Zmírnit rozhazovačnost

Kchou Čun se nakonec stal vládním ministrem, ale s vysokým postavením mu začali sláva a luxus stoupat do hlavy. Aby ukázal své bohatství a společenskou úroveň, rozhodl se uspořádat extravagantní narozeninovou oslavu plnou banketů a operních představení.

Věrný sluha si všiml, že přišel čas vyplnit závěť jeho matky, a přinesl ministrovi obraz jeho matky. Kchou uviděl obraz jeho samého, jak čte knihu pod olejovou lampou ve společnosti své matky, která tká látku po jeho boku.

Vedle obrazu byla napsána tato slova:

Pozorujíc, jak snášíš těžkosti při studiu při mdlém světle.
Doufám, že se staneš dobrým člověkem a prospěješ mnoha lidem v budoucnosti.
Tvoje oddaná matka tě naučila šetrnosti.
V dobách bohatství, nikdy nezapomeň na ty, kteří jsou chudí, jako jsme jednou byli my.

Jak Kchou Čun četl matčina slova, rozplakal se. Bylo mu jasné, že nežije podle jejích očekávání. Odvolal přípravy na pompézní oslavu a od té doby se snažil žít skromně, k ostatním se choval štědře, vykonával své oficiální povinnosti s vysokou ctností a bezúhonně. Nakonec se stal jedním z nejslavnějších a nejmilovanějších ministrů dynastie Sung.

Připomínka jeho matky, kterou k němu vyslala „ze záhrobí“, ho zachránila od cesty po sestupné spirále k chamtivosti a korupci.

Tento příběh ilustruje nejen to, že vedení a výchova jsou nezbytné pro péči o charakter člověka, ale nese i hlubší poselství: protože jsou lidé od přírody dobří, i ti, kteří sešli z cesty mohou znovu najít svoji dobrou povahu a vrátit se ke svému původnímu, pravému já.

Jakmile si uvědomí své chyby a jsou rozhodnuti se změnit, nikdy není příliš pozdě na to stát se dobrým člověkem.

Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložili Kateřina Fučíková a Milan Kajínek.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Přečtěte si také další příběhy ze staré Číny.

Příběhy ze staré Číny: Co je pravda a co iluze?

2019-01-02T13:02:21+00:00

Kdo je poblázněný?

Feng Š' z dynastie Čchin měla syna, který byl milé a chytré dítě. Již od mládí bylo zřejmé, že je poněkud odlišný. Když uslyšel ostatní zpívat, tvrdil, že plakali. Kde jiní viděli barvu bílou, on viděl černou. Kde ostatní cítili příjemnou vůni, on cítil nepříjemný zápach. Když ostatní tvrdili, že jídlo je hořké, on ho shledal sladkým. Zkrátka vnímal tento smrtelný svět úplně obráceně než ostatní.

Zanedlouho se začaly šířit zvěsti, že její syn je poblázněný. Samotná Feng Š‘ začala být sužována obavami o duševní zdraví svého syna. Slyšela, že stát Lu je proslulý svou spravedlností a prosperitou. Žilo tam mnoho šlechetných a vznešených lidí včetně Konfucia. Doufala, že v tomto prostředí se najde někdo, kdo bude schopný jejího syna vyléčit. A tak se společně sbalili a vydali na cestu.

Během své cesty projížděli městem Siang-i, kde narazili na tajemného muže s bílými vlasy. Postarší muž byl Lao-c‘. Feng mu svěřila, jaký je účel jejich cesty a její úmysl najít pomoc ve státě Lu. V odpovědi se Lao-c‘ hlasitě zasmál.

„Jak můžeš vědět, že je tvůj syn poblázněný?“ odvětil. „Nikdo dnes nedokáže rozlišit mezi tím, co je správné, a co nikoliv. Lidé si mylně zaměňují dobré se zlým a naopak.“

Lao-c‘dále řekl: „Sebezájem a strach z osobní ztráty přiměly lidi vnímat svět obráceně. To je skutečná poblázněnost. A jelikož je každý poblázněný, tento fakt si neuvědomují. Pokud by lidé mluvili tak jako tvůj syn, byli byste vy považování za blázny? Takzvaní šlechetní muži státu Lu jsou těmi nejzmatenějšími. Vládnou způsobem, že apelují na přechodné populární rozmary, než aby spoléhali na svůj zdravý rozum! Tvůj syn má čistou mysl a přesto chceš, aby ho léčili duševně zmatení lidí. Není to legrační? Vezmi svého syna a vraťte se domů.“

„Tři ochutnávači“ od Hakuina Ekakua, jednoho z nejdůležitějších osobností v historii japonského zen-buddhismu. (Public Domain)

Říše kultivujícího

Hakuin Ekaku (1686–1769), známý v čínštině jako zenový mistr Paj-jin, je hlavní postavou v historii japonského zen-buddhismu.

Jednoho dne se Hakuin vydal do města prosit o almužnu. U jedné z domácností narazil na pána domu, který se s ním odmítl podělit o jídlo. Hakuin to respektoval a nevadilo mu to. I přesto se rozhodl na chvíli zůstat stát vedle dveří. To majitele domu dopálilo a velmi se rozzlobil. Ve vzteku popadl koště a udeřil Hakuina tak nešikovně, že mnich na místě omdlel.

Blízko místa, kde Hakuin žil, provozoval známý obchodník úspěšnou prodejnu. Ačkoliv to bylo nezvyklé, jeho dcera byla svobodná a těhotná. Její rodiče byli ponižováni a neustále se dcery dožadovali, aby odhalila identitu otce dítěte.

Mladá žena chtěla mermomocí ochránit totožnost mladého muže a věděla, že její otec Hakuina velmi respektuje, a tak prohlásila, že otcem dítěte je on. Rodina se vydala do chrámu, aby mnicha s novinkou konfrontovali. Když si to vše Hakuin vyslechl, odvětil: „Opravdu je tomu tak?“

Poté, co se dítě narodilo, vzala rodina dítě do chrámu se slovy: „Tady je výsledek tvých chlípných činů!“ Zpráva se rychle rozšířila a další lidé následovali, aby přišli mnicha odsoudit. Hakuin tím nebyl znepokojen a pečlivě se o dítě dál staral.

O rok později dcera již dále nemohla snést duševní muka z vykonstruované lži, a tak řekla rodičům pravdu. Ti, obeznámeni s novou skutečností, pocítili hluboký zármutek. Celá rodina se opět vydala do chrámu tentokráte s omluvou. Hakuin se usmál a předal rodině dítě se slovy: „Opravdu je tomu tak?“

Všechny tyto zkušenosti byly bolestivé, avšak měly svůj důvod a hodnotu. Kultivující, jejichž mysl dosáhne takové říše, disponují velkou snášenlivostí a projevují nesmírnou toleranci.

Přeloženo do angličtiny Dorou Li. Tyto příběhy jsou přetištěny a publikovány s povolením autora knihy Treasured Tales of China vol. 1, jež je dostupná na Amazonu.

Překlad a redakční úprava článku newyorské pobočky The Epoch Times: Petr Matějček.

Více příběhů ze staré Číny zde.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Příběhy ze staré Číny: Příběh o Ťi-kungovi – dobro nebo zlo vychází z jedné myšlenky

2018-12-24T20:28:46+00:00

Ťi-kung byl slavný mnich, který žil za dynastie Jižní Sung (1127–1279). Občas ho lidé nazývali také Tao-ťi. O Ťi-kungovi se až dodnes vypráví mnoho pověstí, jak svými nadpřirozenými schopnosti pomáhal lidem, bránil chudé a trestal zlomyslné.

Jednoho dne, když si Ťi-kung chodil po svých almužnových obchůzkách, uviděl, jak prodavač psího masa sedí ve venkovní latríně. Prodavač na straně ulice nechal dva koše plné čerstvě vařeného masa společně s tyčí na záda, na které koše nosil.

Ťi-kung díky svým schopnostem viděl, že se budova brzy zřítí a ruiny připraví muže o život. Pomyslel si: „Ne. Neměl by zemřít! Prodavač je skvělým příkladem, jak děti mají ctít své rodiče a předky. Svět se od něho může učit.” Přešel ulici, hodil si jeho tyč přes ramena a začal utíkat i s koši plnými masa. Současně z plných plic volal: „Podívejte! Někdo tu nechal dva koše s masem! Vezmu je a odnesu je do svého chrámu!“

Prodejce masa to uslyšel a okamžitě vyběhl ven z latríny. Přidržoval si kalhoty a volal za mnichem: „Hej mnichu, ty koše jsou moje, nech ty koše být!“

Neuběhl ani pár kroků, když za sebou uslyšel ohromné burácení. Když se ohlédl, uviděl, že se celá budova zhroutila. Lekl se a pomyslel si: „Svatá dobroto, ten mnich mně zachránil život. Bez něho bych byl zcela jistě mrtev.“ Ťi-kung se jen pousmál a vrátil mu koše s masem.

Mnich mu řekl: „Jsi dobrým a uctivým synem. Až doprodáš všechno své maso, jdi rovnou domů, tvoje matka na tebe čeká.“

Prodejce masa, jménem Chu-san, se takto živil už několik let. Společně se svojí matkou a ženou žil v ulici Čchien-tchang.

Chu-san vycházel s lidmi ve svém okolí velmi dobře, ale s vlastní matkou dobré vztahy neměl. Od rána k ní byl nepříjemný, byl vulgární a měli mezi sebou časté neshody. Jeho dobrotivá žena to viděla a byla by ráda, aby byli spolu za dobře. Často s ním o své tchýni mluvila a prosila ho: „Tvá matka je už tak stará, tak se už s ní prosím nehádej.“ Chu-san na to nic neřekl a jen si dál hleděl svých pracovních povinností.

Jednoho dne Chu-san doma vařil maso a požádal manželku, aby na maso dohlédla, než se vrátí. Z trhu přinesl dva psy – fenu i se štěňátkem. Vynesl je na dvůr, fenu uvázal a šel zpátky do domu pro nůž, aby oba psy zařízl. Na dvorku si nůž odložil na zem a vrátil se ještě do domu pro mísu. Když se vrátil na dvůr, nemohl nůž nikde najít. Šel se tedy zeptat své ženy: „Ženo, nesebrala‘s mi nůž?” „Ne, nevzala,” odvětila ona.

Obraz „Vzorová úcta k rodičům” pocházející z dynastie Song, který je připisován malíři Ma Che-č'ovi (1131–1189). Národní palácové muzeum v Tchaj-peji, Tchaj-wan. (Public Domain)

Po chvilce hledání našel nůž pod ležícím štěnětem. Stěně vidělo, že se mu Chu-san chystá zabít matku, a tak odneslo nůž v tlamě pryč a lehlo si na něj svým tělem. Chu-san psa odkopl a pes běžel okamžitě k matce a lehl si jí na krk. S vyceněnými zuby civěl pes na Chu-sana a z psích očí se mu hrnuly slzy.

Ohromený Chu-san odhodil nůž a běžel do domu s křikem, kterým vylekal i svou ženu. Chu-san si pomyslel: „I pes je lepší, než jsem já. On ví, kdo se o něj staral, neměl by to člověk také vědět? Poté se vrátil na dvůr a promluvil k oběma psům takto: „Nebudu vás zabíjet. Pokud chcete, můžete zůstat a já pro vás připravím jídlo. Pokud budete chtít jít, jste volní.“

Poté odešel do pokoje, který patřil jeho matce, kleknul si jí k nohám a pověděl: „Prosím odpusť mi, že jsem se k tobě nechoval s úctou. Chyba byla na mojí straně.“

Jeho žena prohlásila: „Uvidíš, že od této chvíle, kdy ses začal dobře chovat ke své matce, budou naše životy mnohem šťastnější.”

Chu-san dál pověděl: „Až doprodám poslední psí maso v hrnci, změním živobytí. Nebudu už zabíjet zvířata.“

Ten samý den odešel prodat své poslední maso, když si najednou potřeboval nutně odskočit. Položil koše na stranu ulice a spěchal do venkovní latríny. Před jistou smrtí v troskách spadlé místnosti ho v ten den zachránil mnich Ťi-kung. Lidé se možná mohou ptát, proč je Chu-san nazýváný příkladem úcty k rodičům, přestože byl tak hrubý ke své matce.

Tento příběh naznačuje, že rozdíl mezi dobrem a zlem se skrývá v jedné naší myšlence. Přestože se Chu-san na začátku nechoval dobře ke své matce, v okamžiku, kdy si to uvědomil, své chování změnil. Začal ke své matce projevovat hluboký respekt a úctu. Jeho dobrotivé úmysly převážily ty špatné a vše ostatní se pak napravilo. Jeho zlovůle se zcela vytratila. A proto ho Ťi-kung zachránil a prohlásil o něm, že je „nejlepším vzorem úcty k předkům”, od kterého se svět může mnohé učit.

Stejně tak, když člověk vykonává celé roky jen to dobré, a najednou má zlý úmysl. Ten ho může dovést až k tomu, aby opravdu něco zlého vykonal. Vše dobré, co kdy udělal, bude k ničemu, protože ve chvíli, kdy se tato myšlenka v jeho hlavě urodí, je už skutečně špatným člověkem.

Volba mezi dobrem a zlem spočívá v jedné jediné myšlence. Laskavá myšlenka je nesmírně důležitá a přináší požehnání. Proto se o ní také říká, že „Buddhovo světlo září všude“.

Překlad a redakční úprava původního článku newyorské redakce: Martina Halámková Tomlinson.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Šílený mnich vyhnal úředníka Čchin Chueje z chrámu metlou (příběh ze staré Číny)

2018-06-28T05:29:08+00:00

V chrámu Si-jüan ve městě Su-čou se nachází velká síň naplněná sochami 500 Arhatů ^[1]. Mezi nimi nalezneme i hliněnou sochu šíleného mnicha. Má na pohled deset vad na kráse: zakřivené ústa, je hrbatý, šilhá, odstávají mu uši, má nemoc pokožky hlavy, křivé nohy, vyhublé ruce, šikmá ramena, ptačí hrudník a křivý nos. A protože jeho pravé jméno se nedochovalo, říká se mu „mnich s deseti nedokonalostmi“.

Jeho zjev je zvláštní, ale ne ošklivý. Jeho chudobu a nedbalost ilustruje pruh obyčejné látky omotaný kolem jeho pasu, přidržující prostý oděv.

Říká se, že bláznivý mnich býval chudým učencem, který často kritizoval císařský dvůr a odsuzoval velké problémy tehdejšího státu. Mnohokrát seděl u císařských zkoušek a jeho eseje byly vždy plné opovržení a výsměchu. Nebylo tedy divu, že ani ve svých třiceti letech nikdy neabsolvoval zkoušky na úrovni provincie, i když byl v té době učencem a spisovatelem.

Jako učenec si myslel, že společnost ztrácí svůj morální kompas, a tak se rozhodl složit slavnostní slib a stát se mnichem. V chrámu dostal místo v kuchyni, takže se jeho každodenní povinnosti točily okolo vaření jídla. Kvůli jeho přímému a nevybíravému chování a způsobu mluvy v chrámu proslul jako „šílený mnich“.

V roce 1140 napadl jižní Čínu armádní generál Džürčenů, princ Ťin Wu-ču. Stalo se tak za vlády dynastie Sung (960–1279). Při útoku využil proslulou Zpevněnou jízdní formaci (Guaizi Ma – jednotku, která obklíčila nepřátele) a Jezdce Železné pagody (v této jednotce byla jízda s koňmi obrněnými od hlavy až po kopyta). Přesto jeho vojsko dokázal porazit generál Jue Fei.

Čchin Chuej, kancléř dynastie Sung, který u dvora pracoval v utajení pro Ťina Wu-čua, přesvědčil císaře dynastie Sung, že se Jue Fei může stát až příliš mocným, pokud jej císař nepovolá zpět do města, kde ho bude mít pod dohledem. Pod touto záminkou jej nechal stáhnout z bojiště a nějakou dobu po příjezdu do čísařského paláce jej na základě falešných obvinění nechal uvěznit. I po dvou měsících mučení Jue Fei obvinění neustále odmítal přijmout.

Čchin Chuej stál u východního okna svého salonu a přemýšlel, jak by mohl nechat Jue Feie zabít. V tom jeho manželka přišla s plánem vsunout do pomeranče falešný příkaz k popravě a dát ho předsedajícímu soudci.

Ráno prvního dne lunárního nového roku se Čchin Chuej a jeho žena modlili v chrámu, když v tom Čchin zahlédl kus žlutého papíru visícího na stěně, na kterém byla našikmo napsána báseň: „Zkrotit tygra je snadné, ale nechat ho jít je mnohem těžší. Spiknutí, jež se zrodilo před východním oknem, je plné lsti. Zlá žena je velmi zkažená a svým jazykem rozsévá zlo. To děsí a trápí starého mnicha, jako jsem já.“

Čchin Chuej byl zaražený. Jeho manželka se podívala přesně tam, kam se právě teď upíraly i jeho oči. K jejich nenadálému zděšení pochopili, že tato báseň hovořila o pavilonu Fengpo, kde byl zabit Jue Fei. Oba na sebe beze slova zírali a chvíli trvalo, než se Čchin Chuej z šoku vzpamatoval. „To je nestydatost!“ řekl.

Když okolo procházel opat, vyštěkl na něj Čchin Chuej: „Kdo napsal tuto báseň? Přiveď ho sem!“

Opat nemohl než ctít autoritu kancléře, a protože by se ho neodvážil urazit, roztřásl se a řekl: „Zjistím, kdo to byl.“

Opat brzy přišel zpět doprovázen kulhajícím mnichem, který v rukou držel hůl a bambusové koště. Čchin Chuej a jeho manželka ho poznali. Byl to mnich, kterého viděli jíst psí maso. Provolali k němu: „Ahá, tak to je ten hnusný mnich, který napsal tuto báseň!“

Šílený mnich jim znechuceně odpověděl: „Ahá, tak to je ten nevděčník, který dělá všechen tento povyk!“

Čchin Chueje to velmi rozhněvalo. „Všechno psí maso, které si snědl, ti stouplo do hlavy. Klekni si a ukaž mi svou úctu.“ Mnich kulhal směrem k němu, aby mu ukázal na svá kolena. „Nemohu, moje kolena trpí spalujícími omrzlinami.“

Když Čchin Chuej viděl, že si bláznivý mnich nevymýšlí, rozhodl se, že se zaměří na jeho mnišský oděv. „Jak se opovažuješ přijít ke mně v těchto hadrech? Neměl by se mnich chovat slušně?“

Mnich se zachechtal a odpověděl: „Proč říkáte tohle, když jste dobře oblečený a dobře vzdělaný? Nesuďte mě podle oděvu. Přestože můj vzhled může být ošklivý, mám čisté svědomí. Podobně mohou někteří úředníci vypadat slušně, ale i tak jsou stále zlí a jejich svědomí jim nedá spát.“

Říká se, že mnich nakonec vyhnal Čchina Chueje z chrámu metlou.

Přeložili Marco Oros a Milan Kajínek; Zdroj.

POZNÁMKY:

^[1] Úrovně Arhata mohou dosáhnout kultivující cest taoismu nebo buddhismu, pokud se jim podaří vystoupit ze Tří říší (Nebesa, Země, Peklo) a uniknout z koloběhu převtělování.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Konfucius nikdy náhodne neprijímal dary

2018-04-29T08:22:03+00:00

Starovekí ľudia verili v princíp „nič nesiať - nič nežať.“ Konfucia možno považovať za toho dokonalý príklad. Nikdy neuvážene neprijal odmenu, ktorú mu ponúkali, a ešte menej sa miešal do záujmov ostatných.

Niektorí ľudia si myslia, že Konfucius zostal chudobný počas celého svojho života, pretože v jeho časoch ho ešte nikto nepoznal a neuznával. V skutočnosti, keby Konfucius chcel zbohatnúť, nebol by to pre neho problém. Nikdy to však nespravil, pretože nikdy nezradil princípy, podľa ktorých žil.

Raz sa napríklad Konfucius stretol s vládcom štátu Čchi, ktorý mu ako dar ponúkal územie nazývané Lin Čchiou (oblasť v dnešnej provincii Šan-tung). Konfucius sa vládcovi Čchi pekne poďakoval a ponuku okamžite odmietol.

Keď sa Konfucius vrátil zo schôdzky, povedal svojim žiakom: „Počul som, že urodzený človek prijíma odmenu iba na základe svojich zásluh. Snažím sa presvedčiť vojvodu z Čchi, aby túto radu nasledoval. On to ešte nepochopil a namiesto toho ma odmenil územím Lin Čchiou. Je ďaleko od toho, aby mi porozumel.”

Potom Konfucius povedal študentom, aby rýchlo pripravili voz na odchod. Rozlúčil sa a odišli.

V tých časoch bol Konfucius iba bežným civilistom. Najvyššia pozícia, ktorú v živote zastával, bola sikou (zhruba podobná dnešnému ministrovi) v štáte Lu.

Konfucia nemožno zrovnávať s vládcami, ktorých kolóny mali viac než 10 000 vozov. Žiaden iný minister v histórii však nebol taký významný ako Konfucius. Čiastočne to bolo aj preto, že Konfucius sa držal svojich princípov a nikdy bezdôvodne neprijal žiaden dar.

Preložil: Peter Petko; Zdroj.

Ak sa vám náš článok páčil, podporte nás, prosím, jeho zdieľaním na sociálnych sieťach.

Nesmrtelný z hory Wu-tang – Příběh zakladatele tchaj-ťi

2017-06-04T07:25:20+00:00

Když se řekne „tchaj-ťi“, mnohým z nás se okamžitě vybaví obrázek lidí s mírně pokrčenými koleny, kteří se zavřenýma očima pečlivě cvičí složité pohybové sestavy. Oproti tomu jméno legendárního zakladatele tohoto populárního cvičení je známo jen málokomu. Přitom život laskavého a ušlechtilého taoisty Čang San-fenga by jistě mohl být pro mnohé z nás velkou inspirací.

Tak jako v případě mnoha proslulých postav čínské historie je i život Čang San-fenga obestřen mnoha tajemstvími. Někteří dokonce zpochybňují, zda tento taoistický mnich vůbec existoval. Existují však historické záznamy (například kroniky dynastie Ming) i umělecká díla oslavující excentrického Mistra Čanga, které dokládají, že Čang byl skutečnou historickou postavou a že byl obdivován a vyhledáván císaři i běžnými lidmi. Přestože se podrobnosti Čang San-fengova života mohou u různých zdrojů lišit, jeho hlavní poselství o důležitosti morálního charakteru na cestě člověka k duchovní dokonalosti zůstává nezměněno. Níže uvádíme jednu z možných verzí života Čang San-fenga, zakladatele vnitřního bojového stylu Wu-tang a cvičení pro rozvoj těla i ducha, tchaj-ťi čchüan.

Učenlivý chlapec

Čang San-feng se narodil do zámožné rodiny za dynastie Jižní Sung v provincii Ťiang-si u hory Draka a tygra a dostal jméno Čang Tchung. Když mu bylo pět let, těžce onemocněl a přišel o zrak. Jeho otec se doslechl o tom, že v jednom taoistickém chrámu zázračným způsobem léčí nemoci, a tak tam syna vzal. Chlapec se v chrámu do týdne vyléčil. Protože byl Tchung bystrý chlapec, místní taoista v něm našel zalíbení a začal ho učit psaní a bojovému umění. Po dalších sedm let se malý Tchung, který byl obdařen fotografickou pamětí, pilně učil písma taoismu, buddhismu a konfucianismu (později o nich ve svém slavném pojednání Da dao lun – O Velkém Tau – napíše, že všechny tyto tři směry mají stejný původ). Otec však chtěl mít ze syna vládního úředníka, a tak mladý Čang, aby prokázal synovskou úctu, složil také státní zkoušky a stal se vládním úředníkem.

San-feng v prekladu znamená „Tři vrcholky“ nebo přeneseně také „Nebe a Země“.

Hledání Cesty

Více než světská sláva a zisk však Čanga naplňovalo bojové umění, meditace a život v ústraní. Když mu bylo 32 let, jeho rodiče zemřeli. Mladý Čang Ťün-pao (Ťün-pao bylo zdvořilostní jméno, které se v Číně udělovalo mužům po dosažení dospělosti) se vzdal své úřednické pozice, majetek rozdal a začal hledat Tao (Cestu). Navštívil mnoho chrámů a posvátných míst, několik let strávil také v chrámu Šao-lin, kde se naučil umění šaolinského kung-fu (patřící k tzv. vnějším stylům, které kladou velký důraz na fyzickou sílu a obratnost), a také v taoistických centrech na hoře Chua. Někdy v této době si také zvolil taoistické jméno, pod kterým se proslavil – San-feng, které v překladu znamená „Tři vrcholky“ (podle hor u dnešního města Pao-ťi v provincii Ša-an-si) nebo přeneseně (podle taoistické teorie pa-kua) také „Nebe a Země“. Stále však hledal učitele, který by mu ukázal cestu k dosažení Taa. Nakonec, ve svých více než 60 letech, na hoře Čung-nan potkal taoistu jménem Chuo-lung (Ohnivý drak), který poté, co seznal, že Čang je kompetentním praktikujícím, mu předal své učení týkající se vnitřní alchymie (tedy přeměny vnitřní energie, tzv. „nej-tan čchi-kung“).

Styl Wu-tang klade důraz na vnitřní sílu a vyzdvihuje měkkost, která porazí sílu, a klid, který vítězí nad ukvapeností.

Hora Čung-nan je jednou z kolébek taoismu a někdy se jí přezdívá „hlavní město nesmrtelných“. Právě zde praotec taoismu Lao-c’ podle pověsti předal strážci průsmyku Chan-ku jménem Jin Si své učení o pěti tisících slovech. Text původně neměl název a byl známý pouze podle jména Lao-c’, za dynastie Chan však dostal název Tao te ťing (Kniha o Tau a ctnosti). Učení Lao-c’ se o několik století později stalo jedním ze základních stavebních kamenů bojového stylu Wu-tang i cvičení tchaj-ťi. Čang San-feng patřil do šesté generace školy Jin-sien, kterou Lao-c’ založil.

Místa a chrámy na hoře Wu-tang v centrální provincii Chu-pej. (Nikki DeDominicis / pinterest.com)

Nový začátek

Na prahu sedmdesátky se Čang přestěhoval do pohoří Wu-tang, kde po dalších devíti letech kultivování svého nitra dosáhl osvícení. A právě zde, na tomto pro taoisty posvátném místě, propojením bojového umění Šao-lin a vnitřních metod kultivace a čchi-kungu vytvořil vnitřní styl bojového umění Wu-tang a prapůvodní styl tchaj-ťi čchüan třinácti forem. Styl Wu-tang, který je primárně určen k sebeobraně, v souladu s taoistickou filozofií klade důraz na vnitřní sílu a vyzdvihuje měkkost, která porazí sílu, a klid, který vítězí nad ukvapeností. Spolu s tím, jak se pozvedá charakter jedince, rostou i jeho schopnosti v bojovém umění.

Laskavý obr

Se svými učedníky postavil Čang San-feng na hoře Wu-tang chrám Jü-čen a síň Chuej-sien. Před chrámem bylo pět starých stromů, v jejichž stínu Čang rád odpočíval. Říkalo se prý o něm: „Zvířata ho nepokoušou a jestřábi se na něj nevrhnou.“ Rád se chodil toulat po horách a pohyboval se hbitě, jako kdyby létal. Rád se také procházel a spával ve sněhu. Byl velmi dobromyslný, pomáhal prostým lidem i císařům bojovat proti rozličným banditům a v neposlední řadě byl i vyhledávaným léčitelem.

A jak vlastně Čang San-feng vypadal? Podle dochovaných záznamů v jednom z klášterů na hoře Wu-tang byl urostlý, měřil přes dva metry a tělo měl rovné jako borovice. Chodíval prý velmi nedbale oblečen – mohli jste ho po celý rok spatřit v jednom a tomtéž prostém oblečení, s bambusovým kloboukem na hlavě. Dokázal za jediný den ujít několik set kilometrů. Na posezení byl schopen spořádat neuvěřitelné množství jídla a jindy zas dokázal celé měsíce hladovět.

Čang San-feng, jak už jsme naznačili v úvodu, věřil, že konfucianismus, buddhismus i taoismus jsou všechno pravověrná učení a zkráceně je lze nazývat Tao. Byl toho názoru, že pokud člověk žije jako opravdová lidská bytost – udržuje si spravedlivou mysl, dělá dobré skutky, jedná s laskavostí, dobrotivostí, věrností, synovskou úctou a upřímností – potom je blízko dosažení nesmrtelnosti.

Plodný autor

Mistr Čang byl rovněž plodným autorem. Jedním z jeho nejznámějších děl se stala sbírka 24 básní Wu ken šu (Strom bez kořenů), které měly lidi inspirovat k zušlechťování charakteru. Porovnával v nich štěstí v sekulárním světě se stromem bez kořenů, který brzy uschne. Jediná možnost, jak uniknout z této prekérní situace, je podle něj právě kultivace vlastního nitra. Níže uvádíme krátký úryvek ze sbírky:

Strom bez kořenů, s květy, jež jsou skryty.

Kdo z těch, kteří jsou připoutání k červenému prachu světa, by jej kultivoval?

Události tohoto proměnlivého života;

Loď na moři hořkosti.

Hnána tu a tam, bez kontroly.

Žádná země či pobřeží nablzku,jak těžké je nalézt bezpečné kotviště.

Navždy jsme unášení mořem, plným krutých mořských příšer.

Kdybys tak jen otočil hlavu a ohlédl se zpět na tento břeh.

Nečekej, až vítr a vlny obrází tvou loď v trosky.

Raná taoistická literatura byla velmi mysteriózní a těžko pochopitelná, a proto nebyla příliš čtená. Oproti tomu jednoduchá forma básní a zapamatovatelné rýmy Čang San-fengovy poezie zpřístupnily taoismus běžným lidem, a tak jej pomohly široce zpopularizovat.

Tchaj-ťi dnes

Praxi tchaj-ťi čchüan, podobně jako tomu bylo u dalších bojových stylů, se původně věnovali pouze mniši. V průběhu let se však rozšířila mezi běžnými lidmi, kteří si ji porůznu upravovali a používali ji jako účinnou obranu před bandity či jako tělesné cvičení k upevnění zdraví, ovšem už bez zdůrazňování morálního charakteru. A tak dnes zůstává tchaj-ťi čchüan v povědomí široké veřejnosti především jako forma účinného cvičení pro zlepšení fyzické kondice spíše než jako prostředek k dosažení duchovní dokonalosti.

Říká se, že Čang San-feng opustil fyzické tělo v chrámu Tchaj-ťi ve Wu-tangu ve svých více než 140 letech. Obraz cvičícího Čang San-fenga prý však mohou někteří šťastlivci spatřit na hoře Wu-tang i dnes.

Podobné články:

Důležitost ctnosti v boji – čínská bojová umění

Historické postavy Číny: S'-ma Čchien, otec čínského kronikářství

2017-03-01T18:03:59+00:00

S'-ma Čchien (司馬遷) se narodil kolem roku 145 př. n l. během dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.). Pro své významné dílo Š'-Ťi (史記) neboli Zápisky historika (překládáno také jako Kniha vrchních písařů) je považován za prvního a největšího čínského dějepisce.

S'-ma Čchien vyrostl v rodině historiků. Jeho otec, S'-ma Tchan, sloužil chanskému císaři Wu jako vrchní písař. S'-ma Tchan měl na starosti sledování astronomických jevů a kalendářních dat pro slavnostní příležitosti, stejně jako zapisování denních událostí u dvora. S'-ma Čchien pod vedením svého otce pilně studoval dějiny a klasická díla již od útlého věku.

V roce 126 př. n. l. zařídil S'-ma Tchan pro dvacetiletého Čchiena cestu císařstvím. Mladík navštívil během cesty staré památky a hroby posledních velkých vládců. Pilně tam studoval rozsáhlou sbírku historických záznamů včetně těch Konfuciových, a tato cesta mu hodně dala.

Nestranný historik

Po návratu do hlavního města byl S'-ma Čchien jmenován na pozici palácového sluhy a doprovázel císaře Wu při jeho inspekcích různých koutů říše. Všude, kam se S'-ma Čchien dostal, sbíral a sestavoval historické záznamy.

Kolem roku 110 př. n. l. S'-ma Tchan onemocněl. Už dříve započal ambiciózní projekt vytvoření první úplné kroniky Číny, která měla pokrýt více než dva tisíce let, od vlády Žlutého císaře až po císaře Wua.

S'-ma Tchan věděl, že umírá, a naléhavě žádal svého syna, aby v jeho práci pokračoval. S'-ma Čchien slíbil, že dílo svého otce dokončí. Později S'-ma Čchien zdědil pozici císařského historika po svém otci.

S'-ma Čchien věřil, že kronikáři by měli být nestranní a nezávislí, a že by neměli pouze papouškovat císaře.

Aby mohl S'-ma Čchien zaznamenat historické osobnosti a události objektivně a spravedlivě a věrně se držet toho, co si předsevzal, věnoval velké množství času a úsilí shromažďování a ověřování historických detailů ve snaze zaručit, že spisy jsou úplné a nezkreslené.

Jedním z problémů, kterým S'-ma Čchien čelil, bylo, jak zaznamenávat skutky současných i minulých císařů. Rozhodl se zaznamenávat všechno, jak dobré skutky, tak to špatné, což se císaři Wuovi moc nelíbilo.

Snést utrpení pro vyšší cíle

V roce 99 př. n. l. se generál Li Ling na severu vzdal znepřátelenému kočovnému kmenu Siung-nu poté, co byl po odvážném boji s relativně malou armádou vzat do zajetí. Proslýchalo se, že nakonec začal kočovníkům poskytovat vojenský výcvik. To značně rozzuřilo císaře Wua, který generála otevřeně prohlásil za zrádce.

Jediný člověk, který se za generála Liho u dvora postavil, byl S'-ma Čchien. Rozzuřený císař nařídil, aby kronikáře uvěznili, dokud nebude popraven za hanobení císaře. Soud nakonec trest snížil na kastraci. Ačkoli se to zdá být jako méně závažný trest, všeobecně se očekávalo se, že takový jedinec spáchá sebevraždu. Kastrace byla nesmírně ponižujícím trestem, a protože bylo povinností syna zachovat celistvost těla, které mu jeho rodiče dali, většina mužů by raději spáchala sebevraždu, než by takové utrpení snesli.

S'-ma Čchien se ale rozhodl, že toto ponížení strpí a život si nevezme, protože hodlal splnit slib, který dal svému otci na smrtelné posteli, a dokončit jeho historické dílo monumentálního rozsahu.

Velkolepý počin

V roce 91 př. n. l,. ve věku 55 let, S'-ma Čchien konečně Knihu vrchních písařů dokončil. Trvalo mu to více než deset let usilovné práce.

Š'-Ťi je mimořádné mistrovské dílo, první úplná historie Číny, zahrnující dobu od prehistorických období pěti moudrých králů přes dynastie Sia, Šang, Čou a Čchin, až do doby velkého kronikáře.

Kniha uspořádává složité a někdy i protichůdné prameny z minulosti do jednoho díla a čerpá z celé řady zdrojů. Pokrývá více než 2 000 let čínských dějin a obsahuje více než 520 tisíc slov. Kniha vrchních písařů je unikátní v tom, že místo zaznamenávání dějin chronologicky na základě událostí popisuje historii na základě klíčových postav.

Ve 130 svazcích neboli kapitolách představuje dějiny v podobě císařských životopisů, časových os událostí, spisů, rodokmenů významných rodin a životopisů důležitých osobností. Závěr tvoří životopis S'-ma Čchiena.

Navíc, na rozdíl od předchozích záznamů, které byly napsány jako oficiální dvorní kroniky pod dohledem císařské rodiny, Š'-Ťi bylo sepsáno nezávisle. Píše se zde o panovnících, králích, císařích, členech královských rodin, šlechticích, urozených rodinách, a dokonce i prostých občanech, kteří byli známí pro své silné zásady a pozoruhodné skutky.

Zahrnuje také cenná pojednání o různých tématech té doby, jako jsou společenské obřady, hudba, kalendáře, astronomie, literatura a ekonomie. Citace S'-ma Čchiena z jeho díla, jako například „zapisovat nic než pravdu“ a „nevychloubat se a nezakrývat skutečnost“ byly čínskými historiky velmi chváleny.

Přestože žil S'-ma Čchien v těžkých časech a neměl snadný život, zůstal rovným člověkem a v životě i v práci vždy usiloval o dodržování morálních principů. Díky tomu, že se vzdal své osobní cti a přenesl se přes obrovské potupení, zanechal pozdějším generacím mimořádné a kompletně zpracované historické dílo z raného období čínské říše.

Pozn. redakce: V českém vydání byla v roce 2012 publikována zkrácená verze Knihy vrchních písařů.

Přeložil Jan Černík, Zdroj:

Konfucius nikdy nepřijímal dary bez uvážení

2017-02-17T14:03:52+00:00

Dřív lidé věřili v princip „Když nic nezaseješ, nic nesklidíš“. Konfucius může být považován za dokonalý příklad tohoto pořekadla. Nikdy neuváženě nepřijal odměnu a už vůbec neukrajoval z majetku druhých ve svůj vlastní prospěch.

Někteří lidé si myslí, že Konfucius zůstal po celý život chudý, protože nebyl ve své době veřejně uznávaný. Pravdou však je, že kdyby chtěl zbohatnout, snadno by toho mohl docílit. Přesto to nikdy neudělal, protože by se tím vzdálil svým morálním principům.

Jednou se Konfucius setkal s králem státu Čchi, který mu jako odměnu následně nabídl území zvané Lin Čchiou (dnešní kraj Jün-čcheng, provincie Šan-tung). Konfucius ale okamžitě nabídku s poděkováním odmítl.

Když se Konfucius vrátil ze setkání s králem, řekl svým studentům: „Slyšel jsem, že ušlechtilý muž přijímá odměnu pouze na základě svých zásluh. Snažím se teď přesvědčit krále z Čchi, aby se řídil mou radou. Král tak doposud neučinil, a přesto už mě chtěl odměnit územím Lin Čchiou. Má daleko k tomu, aby mě pochopil“.

Nato vybídl své studenty, aby mu připravili povoz, na který nasedl, rozloučil se odjel.

V té době byl Konfucius obyčejným občanem. Nejvyšší pozice, jaké za svého života dosáhl, byla s'-kchou (postavení srovnatelné s dnešním ministrem), a to v království Lu.

Nikdo nemůže srovnávat Konfucia s těmi králi, kteří vedli do bitvy více než deset tisíc válečných vozů, ale žádný jiný ministr nebyl v historii stejně proslulý jako Konfucius. Bylo to částečně i proto, že by bez rozmyslu nikdy nepřijal odměnu.

Zdroj: Lu-š' Čchun-čchiou

Překlad z: