Konec komunismu

Akce Kámen: Nejzákeřnější akce komunistické tajné služby v bývalém Československu

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Mon, 10 Jun 2019 10:53:02 +0000

„Podle historiků se jednalo o jednu z největších provokací, k jakým se tajná služba odvážila.“

V únoru roku 1948 proběhl v Československu státní převrat vedený komunistickou stranou za podpory tehdejšího Sovětského svazu. Československá tajná policie StB poté rozběhla nejzákeřnější akci namířenou proti občanům nespokojeným s komunistickým režimem a těm, kteří chtěli tajně emigrovat do zahraničí.

Ještě před převratem organizovaným komunistickou stranou byla do Prahy tajně poslána zvláštní brigáda 400 mužů sovětské tajné služby KGB, aby podpořila místní komunisty a ochraňovala jejich vůdce Klementa Gottwalda.

V únoru 1948 proběhla politická čistka na ministerských postech, kam byli dosazeni komunističtí politici. 10. března 1948 byl zavražděn ministr zahraničí Jan Masaryk a den poté byla oficiálně potvrzena nová komunistická vláda.

Po převratu vymyslela tajná služba StB (Státní bezpečnost) provokační metodu, jejímž účelem bylo zneužít občany Československa, kteří se pokoušeli o ilegální opuštění země a přechod státní hranice s Německem. Přísně utajovaná operace dostala název akce Kámen.

O akci se objevují první zmínky v hlášení amerického vyslanectví v Praze, které citoval historik Adolf Rázek v dokumentu České televize z roku 2008. „Americké vyslanectví si stěžovalo, že u města Všeruby existuje služebna, kde jsou umístěny výsostné znaky Spojených států, lidé oblečeni do uniforem americké armádní zpravodajské služby,“ uvedl historik a dodal, že se na místě údajně prováděly výslechy, které zdánlivě vedla americká vojenská kontrarozvědka CIC (Counter Intelligence Corps). „Celá tato akce ovšem byla řízena československou státní bezpečností,“ vysvětluje Rázek.

StB vytvořila na území Československa fiktivní státní hranici a tajní agenti, přestrojení za převaděče, vodili prchající občany přes uměle vytvořený hraniční přechod. Po jeho překročení zastavila uprchlíky falešná hlídka německé pohraniční stráže (kterou hráli také zaměstnanci StB), která je dovedla do úřadovny polního důstojníka americké vojenské kontrarozvědky CIC.

Uprchlíci si mysleli, že překročili státní hranice a dostali se do bezpečí americké okupační zóny. Americká úřadovna byla realisticky zařízena, personál nosil americké uniformy a mluvil výlučně anglicky, na zdech visela vlajka USA a obraz prezidenta Harry S. Trumana.

Následně proběhl výslech uprchlíků, kteří měli vyplnit formulář, kde měli odhalit svoji identitu a uvést důvody, které je vedly k emigraci nebo jak bojovali proti komunismu. Byli také požádáni, aby vyjmenovali občany, kteří by mohli v Československu pomáhat USA v boji proti komunismu.

Mapa Československa, kde je vlevo červeně vyznačená hranice se Západním Německem, kterou se lidé pokoušeli překračovat. (Přetisk mapy z článku Igora Lukeš) Poznámka: Svatý Kříž na mapě se dnes jmenuje Chodský Újezd.

Cílem fiktivního výslechu bylo vylákat z uprchlíků výpovědi o jejich činnosti proti komunistickému režimu a o jejich spolupracovnících žijících dosud na území Československa. Následně byli požádáni, aby dobrovolně odevzdali všechny zbraně, které u sebe někteří z nich měli.

„Nesnesitelné poměry, celková nespokojenost, teror,“ uvedla devatenáctiletá telefonistka Vlasta Štěrbová v dotazníku.

Informace získané od uprchlíků byly následně využívány při soudních procesech s uprchlíky nebo jako opodstatnění k pronásledování odpůrců komunistického režimu v Československu.

Uprchlíci se ale nikdy za hranice nedostali.

Aby nedošlo k prozrazení celé kamufláže, řekli agenti StB převlečení za Američany uprchlíkům, že je pošlou do německého uprchlického tábora, kde jim bude umožněno oficiálně emigrovat do zemí Evropy nebo do USA.

Na cestě do smyšleného tábora potom docházelo k několika scénářům.

Fotografie z filmu Swingtime, drama, Česko, 2006. Falešný polní důstojník americké vojenské kontrarozvědky CIC vyslýchá uprchlíky. (Bohemia MP)

Vůz, který je vezl, byl zastaven veřejnou bezpečností nebo pohraniční stráží, která při jejich fingovaném pronásledování ilegálně překročila „státní hranice“, a uprchlíci byli převezeni na stanici SNB, vyslýcháni a následně předáni do vazby.

Další variantou byl scénář, kdy jejich průvodce „omylem“ zabloudil zpět za hraniční čáru, kde byli zatčeni pohraniční hlídkou.

Poslední scénář se odvíjel tak, že je obvinil přímo důstojník americké vojenské kontrarozvědky, že jsou špioni vyslaní komunistickým režimem a nechal je „deportovat“ zpět do Československa.

Důstojníka americké vojenské kontrarozvědky hrál podle historika Prokopa Tomka v některých případech elitní agent tajné služby Amon Tomašoff. „Byl to jeden od ďábla nejnadanější agent. Sloužil v různých armádách, uměl patnáct jazyků a byl neuvěřitelně schopný v navazování kontaktů, získávání informací a pronikání do nejrůznějšího prostředí,“ uvádí historik.

Na to, jak probíhalo pronásledování tajné služby uvnitř Československa, vzpomínala v roce 2008 paní Alena Livorová. Tajní policisté se pokoušeli v přestrojení několikrát kontaktovat její rodinu a provokovat ji k boji proti komunismu. „Tajná policie potom zatkla moji maminku, babičku a mého malého bratra. Když přijeli na policejní stanici, byl tam už můj otec a dědeček, a po jejich příjezdu začaly výslechy. Otec obviňoval StB z provokace a oni jim zase vyhrožovali trestem smrti, ale nakonec babičku s bratrem pustili a po třech týdnech i dědečka,“ vzpomíná Livorová. „Maminku s otcem si tam ale nechali. Mluvilo se o trestu smrti, ale skončilo to tak, že otec dostal doživotí a maminka patnáct let.“

Všudypřítomná atmosféra strachu měla odradit odpůrce komunistického režimu od vyvíjení další činnosti. Stoupající aktivity tajných agentů, kteří se vydávali za bojovníky proti komunistickému režimu, začaly mezi lidmi vytvářet podezřívavost a vzájemnou nedůvěru. Začínalo být téměř nemožné rozpoznat, kdo je skutečným odpůrcem režimu a kdo je nastrčeným agentem StB.

„Mezi lidmi se šeptalo, čeho je StB schopná, ale i tak se stále pokoušeli překračovat hranice, protože jejich touha po svobodě byla silnější než strach,“ uvádí dokument České televize.

Krátkometrážní studentský snímek Hranice (2006) o člověku, který se na útěku před komunistickým režimem pokusil ilegálně překročit československé hranice a stal se obětí hry bezpečnostních složek totalitního režimu. (Photo © Filmová akademie Miroslava Ondříčka)

O utajované akci Kámen byly napsány knihy Tři muži proti totalitě, Kámen a Falešné hranice, a natočeny snímky Swingtime (2006) a Hranice (2006). Zločiny komunistického režimu v bývalém Československu dosud nebyly plně odhaleny. Odhaduje se, že v rámci akce Kámen byly přes falešné hranice převedeny stovky lidí.

Policejní úřad České republiky pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu vyjmenovává negativní přibližné dopady vlády komunistického režimu v následující statistice.

V letech 1948–1989, kdy zemi obývalo 9 milionů lidí, bylo z politických důvodů vězněno více než 200 tisíc osob, popraveno 248 a ve vězeňských zařízeních zemřelo přibližně 4 500 lidí.

Při pokusu o přechod československých hranic se Spolkovou republikou Německo bylo zastřeleno 145 lidí. Celkem při pokusech o překročení hranice na západ zahynulo různými způsoby nejméně 280 lidí.

Do táborů nucených prací bylo odsouzeno více než 20 tisíc lidí a do vojenských pracovních táborů internováno na 60 tisíc osob.

Do zahraničí tajně uprchlo více než 170 tisíc občanů Československa.

TIP: Byla to zvěrstva, popisuje badatelka tajnou operaci StB (DvTv) Jaké bylo pozadí pravděpodobně nejdrzejší provokace StB (Česká televize) Tajné akce Stb - Akce Kameny (Česká televize) Akce „Kámen“ – Všeruby 1948 (Václava Jandečková)

VÝSTAVA: Putovní výstava Falešné hranice. Akce KÁMEN

O utajované akci Kámen byly napsány knihy Kámen a Falešné hranice, a natočeny snímky Swingtime (2006) a Hranice (2006).

Tehdejší StB se údajně pro akci Kámen inspirovala u sovětské NKVD, jejíž agenti v poválečném Berlíně, převlečení do amerických uniforem zpovídali vojáky Rudé armády, kteří hodlali zběhnout a utéct ze stalinského Ruska.

Uprchlíci, ve víře, že jsou již v bezpečí západního sektoru, se často rozpovídali o tom, jaké názory mají jejich spolubojovníci či rodina a dodali také další materiály, které byly později použity k jejich trestnímu stíhání.

Článek byl naposledy upraven 14. 6. 2019

OPRAVA: Na úvodní fotografii jsou Jaroslav Hakr tajně vyfotografovaný s falešným americkým důstojníkem americké vojenské kontrarozvědky CIC v budově takzvaného Zámečku na Jalovém Dvoře v noci z 9. na 10. září 1951. V roli falešného důstojníka se badatelce Václavě Jandečkové (viz její kniha Falešné hranice) podařilo identifikovat spolupracovníka StB Otto Jirečka narozeného v roce 1924.

Telefonistce Vlastě Štěrbové bylo v době, kdy vyplňovala dotazník Stb, 19 let.

Mapa Československa je přetiskem mapy z článku Igora Lukeše.

Epoch Times lituje chyby.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také:

Retrospektiva: Snahy o zákaz komunismu v ČR po roce 1989 dodnes – myšlenky a právní kroky (Proč?)

Kdo byl Svatopluk Potáč? Komunista, ekonom, poradce a jeden z „otců“ kupónové privatizace…

Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS

Snahy o zákaz komunistické strany v ČR. Proč neuspěly a kdo jim po roce 1989 bránil

Rozhovor: Po rozpadu Sovětského svazu financovaly USA přemístění sovětských vojsk z Evropy na ruský venkov. Miliony dolarů v Rusku mizely i s bankami

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Sun, 02 Jun 2019 17:32:50 +0000

Diplomovaný inženýr Karel Franče je bývalým podplukovníkem Československé lidové armády, kde pracoval jako specialista telekomunikačních a automatizovaných systémů. Dnes již 70letý důchodce a rodák z Chomutova se v rozhovoru s deníkem Epoch Times podělil o svoje nevšední zážitky z armády, podnikání a spolupráce s Ministerstvem zahraničních věcí USA.

Dnes se budeme věnovat období, které následovalo po rozpadu Sovětského svazu ve východní Evropě. „Částečné stažení sovětských vojsk ze střední Evropy bylo součástí procesu přestavby Sovětského svazu, který započal Michail Gorbačov svými reformami,“ uvádí Mgr. Jana Kosová ve své diplomové práci z roku 2012. „Sovětský svaz v druhé polovině 80. let přijal rozhodnutí redukovat počty svých vojenských jednotek umístěných mimo území Sovětského svazu.“

„Redukování počtu“ ale neznamenalo automaticky úplný odchod sovětských jednotek. Nakonec se z odsunu sovětské armády z území Německa, Československa a Polska v období 1989–1994 stala záležitost mnoha zemí, nikoliv pouze jednostranný akt Sovětského svazu.

„Odchod sovětských vojsk představoval důležitou zahraničně-politickou kapitolu těchto zemí ve vztahu k Sovětskému svazu, posléze k Ruské federaci, přičemž důležitou roli sehrála otázka „kdo kolik zaplatí“?“ uvádí Mgr. Jana Kosová.

Karel Franče se svým společníkem Luďkem Barkmanem před logem satelitní společnosti Com Stream, USA, San Diego, 1995. (Se svolením Karla Frančeho)

Do komplikované situace se zapletl také Karel Franče, který se (na základě svojí práce v armádě) po roce 1992 pustil do soukromého podnikání v oblasti satelitních technologií. Koncem roku 1993 podepsal kontrakt s americkou společností GTE Spacenet International na dodávku satelitního systému a odcestoval na školení jejích systémů v Mannasasu nedaleko Washingtonu.

„Během školení jsem se setkal s bývalým plukovníkem Air Force a poradcem prezidentů USA George Bushe staršího a Ronalda Reagana, panem Ronaldem Laytonem, který v té době zastával vedoucí funkci ve společnosti GTE,“ vypráví Franče. „Pan Layton během studené války spolupracoval na vývoji amerického systému vzdušného průzkumu a velení AWACS.“

„V době studené války jsme byli vlastně protivníci na hranici NATO a Varšavské smlouvy, ale v roce 1993 jsme už naopak byli s USA prakticky míroví a obchodní přátelé, i když do NATO byla Česká republika přijata až v roce 1999,“ vzpomíná pan Franče.

Říkal jste, že vás pan Layton spojil se zaměstnanci Ministerstva zahraničí USA, kteří vás požádali o pomoc s odsunem sovětských vojsk z východní Evropy. O co se přesně jednalo?

Původně jsem byl Ministerstvem zahraničních věcí USA požádán o převzetí řízení výstavby a kontroly toků peněz v rámci americké pomoci při uvolňování napětí v Evropě a přemístění sovětských okupačních vojsk z NDR a od roku 1968 „dočasně umístěných sovětských vojsk v Československu“. Vojska směřovala na ruský venkov, protože v ruských městech pro ně nebylo místo.

Smyslem pomoci americké vlády bylo financovat vybudování obydlí, školské a zdravotní infrastruktury včetně základních řemesel, pekáren, živočišné výroby a jatek místní výroby s cílem vytvořit pracovní příležitosti pro demobilizované vojáky a jejich rodiny bez domova, které hladověly.

TIP: Odchod sovětských vojsk z území Německa, Československa a Polska

Proč měly Spojené státy podle vás zájem na financování takových věcí?

Mělo to zabránit případným vojenským vzpourám vojáků navracejících se se zbraněmi domů do Ruské federace, kteří doposud „dobře“ žili ve střední Evropě. Tak přemýšlela americká vláda a bála se rozpoutání války na rozpadajícím se teritoriu socialistických zemí.

Karel Franče se svým společníkem Luďkem Barkmanem před Bílým domem, 1995. (Se svolením Karla Frančeho)

Co by mohla taková „válka“ nebo nepokoje podle vás USA způsobit?

Na Ministerstvu zahraničních věcí USA se obávali vzniku vnitřního konfliktu a možného zneužití zbraní hromadného ničení v rozpadajícím se Sovětském svazu a jeho armády.

Jaký měl být tehdy váš úkol?

Samozřejmě, že jim šlo o ztracené miliony dolarů, které do Ruska měsíčně posílali na financování toho projektu. Měli obavu, že se jich zmocní KGB a její zahraniční agenti, kteří by působili proti USA za americké peníze původně věnované pomoci bývalému spojenci za 2. světové války, aby se svými vojsky opustil střední Evropu.

Tehdy USA posílaly desítky milionů dolarů do ruských bank, aby tento záměr financovaly, každý měsíc se finance vypařily i s bankami. Prostě nebylo možné tento kapitál dohledat a použít. Moje účast měla zabránit rozkradení financí a zajistit jejich využití na původní záměr.

USA tehdy šlo o geopolitickou strategii politického vlivu ve střední Evropě.

Jak si vysvětlujete, že o práci na odsunu sovětských vojsk požádali právě vás?

Proč jsem to měl být já? Americké rozvědky si zřejmě cenily mé poctivosti při plnění úkolů a že jsem nezkorumpovatelný a tvůrčí člověk stejně jako můj otec Jaromír Franče působící ve státních funkcích na Chomutovsku. Poradce prezidentů USA pan Ronald Layton věděl o mé de facto zorganizované stávce 30 důstojníků Československé lidové armády v roce 1978 v rámci kurzu systému ALMAZ v Sovětském svazu.

Celá věc začala ve chvíli, kdy jsem nad zobrazovanou mapou Evropy položil dotaz, co by se stalo, kdyby přes vzdušný prostor nad Československem prolétávalo cca 300 letounů NATO směrem na Sovětský svaz. Sovětský plukovník, aniž si uvědomil, že před sebou má 30 důstojníků armády Československa, odpověděl, že by byly provedeny 2 vzdušné jaderné údery o síle cca 5 megatun a vše by se vypařilo, bohužel i s námi.

V ten moment jsme si uvědomili, že nejsme rovnocenní spojenci v obraně své země, ale jen Sovětského svazu, že jsme jen nastrčené loutky v jejich strategickém předpolí budoucího válčiště pro obranu Moskvy. 30 důstojníků Československé armády včetně mě zahájilo na základě toho stávku.

Hrozila nám Sibiř a výstavba nové železnice poblíž hranice s Čínou. Doma se naše rodiny mohly dozvědět, že naše letadlo při návratu domů havarovalo a my zmizeli v pracovních táborech. Asi třetí den stávky jsme to se Sověty vyřešili kompromisem.

Tahle stávka v USA vyvolala ony sympatie?

Dále v USA věděli, že jsem byl jakýsi „pétépák“ protivzdušné obrany, kdy jsem bojově zastával funkci náčelníka skupiny spojení 3. divize protivzdušné obrany státu, ale také řídil cca 7 let výstavbu a zasazování automatizačních technologií. Tyto technologie řídily bojovou činnost a spojovací a výpočetní technologie společného velitelského stanoviště 3. divize protivzdušné obrany státu a 3. radiotechnické brigády.

Věděli také o mých racionalizačních zlepšovácích, za které jsem byl dvakrát vyhodnocen jako nejlepší zlepšovatel ČSLA a ČSA.

Zdá se, že si vás nepochybně předem prověřili…

Samozřejmě, udělal by to každý rozumný státní politik a hospodář, který někomu svěřuje řízení velkého úkolu za obrovské peníze svých daňových poplatníků. Nevím, jak z naší armády unikly informace do USA, ale věděli i o mém aktivním zásahu k nepřevzetí sovětského systému vzdušného průzkumu a velení A-50 . Více zde…

Věděli také, že jsem zmodernizoval naše místa velení letectva a protivzdušné obrany vlastními automatizačními prostředky na bázi slušovických počítačů, mnohem levnějšími a výpočtově výkonnějšími při využití našich bojových prostředků.

Já osobně jsem podle plukovníka Ronalda Laytona velmi přispěl ke zmírnění konfliktní situace během studené války a ušetřil americké vládě hodně peněz a energie vojáků tím, že jsem nepřevzal do provozu sovětský systém A-50.

Pokud bych ho převzal a se svými znalostmi a racionalizačními opatřeními realizovanými v pozemních objektech řízení letectva a protivzdušné obrany ho upravil v bojových možnostech, pravděpodobně bychom tím značně posílili obranné, ale i útočné vojenské možnosti Varšavské smlouvy i Sovětského svazu ve střední Evropě.

Čestné uznání od velitele protivzdušné obrany pro Karla Frančeho, 1986. (Se svolením Karla Frančeho)

To ale nebyl důvod, proč jsem ten systém A-50 odmítl. V té době už docházelo ke zmírňování napětí v rámci takzvané studené války. Ten systém jsme fakticky s podplukovníkem Janem Bandíkem nepřevzali, protože byl nefunkční, což se během vojenských zkoušek ukázalo. Více zde…

A jak to dopadlo? Přijal jste jejich nabídku řídit odsun sovětských vojsk?

Vážně jsem o tom uvažoval, ale nakonec jsem jí odmítl s odůvodněním, že by mi šlo v Rusku o život, že by mne ani jejich prapor zelených baretů neuchránil. Zůstal jsem u soukromého podnikání v satelitních telekomunikacích využívajících americké, japonské a kanadské technologie.

Ale jak jste dříve zmínil, vaše spolupráce s USA pokračovala.

Samozřejmě USA zde mělo i ekonomické zájmy. Po rozpadu centrálně řízených ekonomik v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) mi nabídli finanční podporu pro vybudování systému satelitní komunikace nad tímto obrovským územím v rámci projektů naší firmy ACS. Chtěli podpořit projekt ACS Zprostředkovatel a jeho platební banku, které by mohly obchodní systém RVHP nahradit formou automatizovaného řešení nabídky a poptávky zboží a služeb za přítomnosti peněz v reálném čase.

Takže USA zafinancovaly vybudování satelitní sítě nad Evropou?

Na Ministerstvu zahraničních věcí USA jsem projednal ekonomickou spolupráci v budování satelitních telekomunikací. S panem Laytonem, pověřeným v GTE Spacenet International strategickým řízením, jsem předběžně dojednal instalaci geostacionárních telekomunikačních družic i nad územím Ruské federace. Družice měly zabezpečit telekomunikaci v reálném čase pro centrální ruskou banku a podnik Elektrosvjaz až po okresní struktury a do hlavních Evropských měst.

K tomu jsem v roce 1995 v Rusku podepsal protokoly a založil společný podnik ACS Tver.

V roce 1995 jsme již měli vyvinutý základní řídící software a vytvořeny číselníky zboží v několika oborech výroby ve vazbě na mezinárodní celní sazebník pro ACS Zprostředkovatel na bývalém teritoriu RVHP.

Měli jsme připravený i projekt ACS Zdravotník pro integrovaný záchranný systém. Byl de facto softwarově připraven v roce 1995. Přibližně 80 % okresů v ČR bylo ochotno do něj vstoupit.

Zní to jako velké projekty, ale jak víme, žádný z nich se nakonec nepodařilo zrealizovat. Proč?

Všechny naše projekty byly de facto vládou Václava Klause násilně ukončeny totální finanční blokací mé osoby a firmy ACS u všech tehdy ještě státních bank. Více zde…

Děkujeme za rozhovor

Čtěte také:

Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS

Rozhovor: Karel Franče – Sověti nám chtěli prodat nefunkční vojenský systém A-50 za více než 2 miliardy. Byl to politický a obchodní podvod

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Retrospektiva: Snahy o zákaz komunismu v ČR po roce 1989 dodnes – myšlenky a právní kroky (Proč?)

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Sat, 25 May 2019 14:19:37 +0000

V rámci mapování přechodu České společnosti z doby komunismu před rokem 1989 do nově vznikající demokracie jsem prostudoval řadu dokumentů, ať už psaných či audiovizuálních. Z historických skutečností vyplývá, že se společnost a v poslední fázi zástupci ministerstva vnitra rozhodli ponechat na rozhodnutí lidí samotných, zda existenci komunistické strany zavrhnou jako zločinnou a z vlastní vůle se od ní odvrátí, a tím zapříčiní její volební neúspěch a zmizení z politické scény.

Protože nedošlo k zákonnému zákazu komunistické strany, její odpůrci musejí podle českého právního řádu vystačit s odhalováním zločinů komunismu a zločinné povahy komunistické strany. Informovaná veřejnost dle vlastní libovůle vše posoudí a rozhodne se na osobní úrovni při svobodných volbách.

Níže nabízím stručný, časově uspořádaný přehled snah o zákaz komunistické strany po listopadu 1989 a doplňuji řadu odkazů na mediální zpravodajské záznamy, filmovou dokumentaci a knihy.

Řada lidí nevěřila v reálný dopad zákazu KSČM a vnímali jako nejdůležitější bojovat s komunismem v myslích lidí…

Můj osobní názor na problematiku a současnou situaci je takový, že velká část veřejnosti dosud nechápe podstatu komunismu a nerozumí jádru jeho negativního vlivu na společnost. Rovněž v lidech podle mě přežívá názorová vrstva, která uznává ideály komunismu za správné, jako takzvaný „krásný sen“ o komunismu jako „ráji na zemi“ a takzvané „rovnosti mezi všemi“.

TIP: Diplomová práce: Snahy o zákaz KSČ (KSČM) v České republice (Masarykova univerzita)

1990

První snahy o zákaz komunistické strany a postavení jejích představitelů před soud proběhly v roce 1990. Tedy krátce po pádu komunismu v listopadu 1989. Měly charakter společenské a mediální diskuse. Probíhala argumentace: na jedné straně chtěli lidé zrušit komunistickou stranu na podporu ochrany demokracie – a na druhé straně se objevovaly názory, že nejlépe bude umožnit „demokratický zánik“ komunistické strany ve svobodných volbách.

Dále se široce diskutovalo o majetku, který komunistická strana nashromáždila v období totality. Generální prokuratura zahájila trestní stíhání pro „okrádání státu komunistickou stranou“, uvedl v článku Majetek tmelí mafii deník Mladá fronta 21. května 1990.

„Ačkoli se v roce 1990 o možnosti zákazu KSČ čile diskutovalo a nálada krátce po revoluci mohla vyvolat dojem realističnosti, popř. racionality takovéto výzvy, v praktické rovině se žádný politický, administrativní ani trestní krok vůči straně jako celku nezrealizoval,“ uzavírá rok 1990 v diplomové práci studentka Masarykovy univerzity (2014).

1993

V roce 1993 byl Parlamentem České republiky vydán zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, v němž Parlament mimo jiné konstatuje:

„Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody…“

1999

Novinář Martin Schmarcz v té době v článku v Lidových novinách z 9. listopadu 1999 argumentoval pro zákaz KSČM. „Pokud po všech strašných zkušenostech přijmeme postulát, že komunismus je od základů zločinný, pak by bylo nečestné ustoupit od restrikcí nositelů komunistické ideologie z „politických důvodů“.

„Pokud budeme komunistickou ideologii (na rozdíl od nacismu) považovat za politicky korektní, v základech státu zůstane definitivně zažraný neblahý mravní relativismus,“ – Martin Schmarcz

„Trvání na morálním posuzování komunismu bude mít ozdravný vliv na společenské ovzduší a nakonec i na politiku,“ uvedl dále Martin Schmarcz.

Schmarcz zdůraznil, že by měla dostat přednost individuální trestní odpovědnost za propagaci komunismu jakožto zločinné ideologie: „Nejprve musí být zřejmé, že provozování komunismu je trestný čin stejně jako propagace nacismu, stejně jako krádež.“

2000

Začalo se diskutovat o návrhu novely trestního zákona, podle níž by „lidem veřejně podněcujícím ke třídní nebo náboženské nenávisti mohl hrozit trest odnětí svobody.“

Do Trestního zákoníku byl zanesen zákon č. 40/2009 Sb. § 405 o Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. V paragrafu 405 je psáno: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“

2005

Rok 2005 přinesl diskuse o tom, že KSČM stále vyznává nebezpečnou ideologii a používá symboly diktatury, někteří lidé byli toho názoru, že demokracie se musí chránit před extremistickými názory. Jiní tvrdili, že iniciativy na zákaz KSČM jsou zbytečné, protože je třeba bojovat s komunismem v myslích lidí, a ne na politické úrovni.

Novinář Josef Bouška v článku Zlo nemá právo na existenci, který vyšel v Hospodářských novinách 20. října 2005, napsal: „Všichni extremisté mají skvělé předpoklady pro vítězství nad demokracií, neboť mohou využít její tolerance jako slabiny při cestě vzhůru.“

„Pro skupinu předkladatelů novely trestního zákona bylo řešení jasné – cestou pozitivního práva zabránit propagaci komunismu,“ – Martina Lhotská, studentka politologie

Skupina zákonodárců v čele se senátory Jaromírem Štětinou a Martinem Mejstříkem předložila v horní komoře Parlamentu návrh novely trestního zákona, který měl výslovně postihovat propagaci komunismu a nacismu. Podobná formulace byla do zákoníku zařazena již v roce 1990, ale Ústavní soud ji v roce 1992 zrušil. Senátoři však byli přesvědčeni, že explicitní konstatování trestnosti podpory daných hnutí do českého právního řádu patří. Jejich prvotním cílem tedy bylo zabránit propagaci komunismu.

„I při šestnáctém výročí událostí 17. listopadu roku 89 se tak nabízí otázka - proč se Česká republika významněji nevypořádala se svou komunistickou minulostí?“ ptal se v pořadu České televize 6. října 2005 moderátor Václav Moravec.

2006

I když Senát novelu trestního zákona schválil, Poslanecká Sněmovna ji v březnu 2006 odmítla.

Na popud senátora Jaromíra Štětiny vznikla na půdě Senátu 2. listopadu 2006 Dočasná komise Senátu pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy, která měla posuzovat (jak vyplývá z názvu), zda se komunistická strana chová v souladu s ústavou ČR.

Již při zřízení komise Jaromír Štětina vyslovil podezření, že „KSČM nepostupuje v souladu s ústavou“ a odvolával se při tom na oficiální dokumenty strany, kde mj. stálo, že „komunisté považují za základní příčinu stupňujících se problémů světa kapitalismus“, a žádají proto jeho odstranění.

Hlavním cílem senátorů bylo prozkoumat, zda strana neusiluje o „odstranění demokratických základů státu“, čímž by porušovala zákon 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách.

„Jakékoli komunistické hnutí není demokratické a směřuje k potlačování práv a svobod. To není jen naše historická zkušenost, ale zkušenost všech zemí ve světě, kde se komunisté dostali k moci.“ – Miroslav Kalousek, KDU-ČSL

V té době předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip na zasedání ústředního výboru KSČM pronesl: „Pokusme se vrátit k Leninovi. Jestliže komunisté měli být z pohledu leninské teorie třikrát nej – tedy nejrevolučnější, nejpokrokovější a nejmasovější, tak měli být také internacionální. [...] A je KSČM připravena ideově, teoreticky, ale zejména politicky a věcně vyvolat a postavit se do čela eventuálních revolučních procesů – ano či ne?“

Senátor Štětina v reakci na Filipův projev prohlásil, že se KSČM hlásí k „leninskému násilí“ a tím porušuje Ústavu, která říká, že „součástí demokratického parlamentního systému mohou být jen strany, které odmítají násilí jako prostředek pro dosažení svých cílů.“

2007

První výsledky přednesla Štětinova komise v lednu 2007. Senátoři ve zprávě uvedli, že „KSČM je v podstatě územní organizací Komunistické strany Československa. Máme proto důvodné podezření, že KSČ ve formě KSČM nadále v České republice existuje.“

V roce 2007 vznikl na základě zákona č.181/2007 Sb. Ústav pro studium totalitních režimů.

2008

30. října 2008 prezentovala senátní komise závěrečnou zprávu svého šetření. Ta obsahovala „76 indicií z dokumentů KSČM a projevů jejích představitelů“, které konstatovaly, že: „KSČM neodmítá násilí jako prostředek k dosažení svých cílů, naopak se hlásí ke Komunistickému manifestu Karla Marxe.“ Navíc je podle komise stále organizační složkou bývalé KSČ, která byla zákonem z roku 1993 označena za zločinnou. Senát zprávu postoupil vládě.

Senátoři usuzovali, že KSČM porušuje zákon a za nejpádnější argument považovali, že se strana nezříká násilí jako prostředku politické moci. Předseda komise Jaromír Štětina věřil, že by vláda měla podat návrh na zrušení této strany.

KSČM se chová protiústavně, neodmítá násilí coby prostředek politické moci, je organizační složkou bývalé KSČ, chce využít slabosti demokracie. – Jaromír Štětina, senátor

Dramatik a novinář Karel Steigerwald v článku Až bude udavač Filip rudým prezidentem, vydaném v deníku Mladá fronta Dnes 1. listopadu 2008, napsal: „Je teorie, že v demokracii smějí všichni všechno, že svoboda je i pro komunisty. Ale je také teorie, že svoboda a demokracie se musí bránit. Když se nebrání a začne se absurdně chápanou svobodou dusit, spolkne ji nějaký extremismus. Hitler i Gottwald svobody využili plně ke zrušení svobody. Ve věznicích a u popravčího kůlu či v plynové komoře mohli pak demokrati donekonečna mudrovat, že v demokracii je svoboda i pro Hitlera a Gottwalda.“

U příležitosti výročí 17. listopadu roku 2008 vznikla občanská iniciativa Na komunisty si zvykat nechceme, která zahájila petici na podporu aktivity Senátu a žádala veřejné činitele, aby zabránili návratu komunistů k reálné politické moci, důsledně postihovali veřejnou propagaci komunismu a završili proces nápravy zločinů komunistického režimu.

2009

V roce 2009 se začala senátorskou iniciativou zabývat vláda ČR. Senátní komise vydala výroční zprávu v prosinci 2009.

Ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb na základě zjištění senátorů požadoval pozastavení činnosti KSČM.

Podnětem senátorské komise se začal zabývat i ministr vnitra Ivan Langer, který si vyžádal znalecké posudky expertů z oblasti politologie a extremismu.

Posudek ministerstva vnitra (tehdy už pod vedením Martina Peciny z vlády Jana Fischera) v roce 2009 nedoporučil postih KSČM z důvodu „práva na alternativní politický názor“.

2010

V roce 2010 vláda ČR uspěla se zákazem Dělnické strany a senátní komise využila verdikt jako návod k sepsání správní žaloby na pozastavení činnosti KSČM.

Senátní komise vydala Výroční zprávu o svojí činnosti za rok 2010, v níž mimo jiné uvádí, že nabídla vládě spolupráci při zpracování návrhu na posouzení činnosti KSČM. „Ministr vnitra Martin Pecina tuto nabídku přijal a vypracování správní žaloby se ujala advokátní kancelář Mgr. Stanislava Němce, která ji předložila na zasedání Dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM dne 18. května 2010.

V srpnu 2010 roku předal předseda Dočasné komise Jaromír Štětina správní žalobu na KSČM předsedovi vlády. „Komise předpokládá, že vláda vyslyší doporučení Senátu PČR a ve smyslu zákona o politických stranách nechá podezření Senátu PČR prověřit Nejvyšším správním soudem.“

Ministerstvo vnitra vypracovalo Analýzu možnosti pozastavení činnosti Komunistické strany Čech a Moravy, v níž uvádí:

„…nezbývá než konstatovat, že z čistě právního hlediska ministerstvo vnitra na základě prostudování dokumentů shromážděných senátní komisí návrhu na pozastavení KSČM a analýzou dalších informací, které jsou veřejně přístupné, v současnosti došlo k závěru, že v tuto chvíli nejsou žádné důvody k právním krokům vůči KSČM, a to ani ve formě návrhu na pozastavení činnosti.“

2011

Tehdejší ministr vnitra Radek John sestavil speciální tým, jenž měl připravit podklady pro případný zákaz strany. Radka Johna později vystřídal na postu ministra vnitra Jan Kubice.

Při projednávání zákona o třetím odboji na půdě Poslanecké sněmovny pronesli zástupci KSČM kontroverzní výroky, které pobouřily část politického spektra. Miroslav Grebeníček řekl, že „bojovníci proti komunismu byli teroristé a vrazi“ a Marta Semelová obhajovala pohraniční stráž jako „obránce míru a klidu pracujících“.

S vládní iniciativou souhlasil i předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů Petr Gazdík, který uvedl, že „v České republice by neměla existovat strana nesoucí název zločinecké ideologie“.

Ministerstvo vnitra tehdy nevyloučilo možnost použít k monitorování aktivit KSČM Bezpečnostní informační službu (BIS).

20. července 2011 pověřili tehdejší premiér Petr Nečas a 1. místopředseda vlády Karel Schwarzenberg ministra vnitra, aby „zpracoval a vládě předložil do 31. října 2011 návrh na pozastavení činnosti Komunistické strany Čech a Moravy“.

2012

Na popud ministerstva vnitra se k obsahu podkladů vyjádřili čtyři oslovení experti: Pavel Uhl, advokát a politolog, který se zabývá transformací politických systémů, svobodou projevu a extremismem. Michal Mazel, odborník na extremismus. Miroslav Mareš, odborník na extremismus. Ivo Svoboda, znalec pro obor kriminalistika se specializací na společenskou závadnost textů a zástupné symboly a pro obor sociální vědy, s rozsahem znaleckého oprávnění pro politologii k posuzování problematiky extremismu a terorismu.

Texty dokumentů od všech expertů jsou dostupné zde.

Ministerstvo předložené analýzy zhodnotilo a v březnu 2012 tehdejší ministr vnitra Jan Kubice uvedl, že neexistují relevantní důkazy, které by odůvodňovaly nutnost pozastavit činnost KSČM.

Závěr

Komunistická strana přežila převrat v listopadu 1989 a působí dodnes. Část komunistů se transformovala do jiných politických stran a působí dodnes. Jádro členů komunistické strany přežilo mocenský převrat v roce 1989 bez úhony, a ovlivňuje společnost na různých úrovních dodnes.

Odpůrci komunismu míní, že by se společnost měla nadále zabývat odhalováním povahy ideologie komunismu a v důsledku historických zkušeností zakázat propagaci jejích znaků. Zákaz používání symbolů komunismu, názvů „komunistický“ v názvech politických stran nebo zákaz propagování komunistické ideologie na veřejnosti, by měly být výrazem uvědomění si zločinné a destruktivní povahy této ideologie.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také:

Kdo byl Svatopluk Potáč? Komunista, ekonom, poradce a jeden z „otců“ kupónové privatizace…

Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS

Snahy o zákaz komunistické strany v ČR. Proč neuspěly a kdo jim po roce 1989 bránil

POZNÁMKY: Ve výše uvedené retrospektivě jsem do značné míry vycházel ze zdrojů shromážděných v diplomové práci Bc. Martiny Lhotské, kterou zpracovala v rámci studia na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzity. Dále také z debaty pořádané v dubnu 2019 v kavárně DAMU.

Zákony

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu
(Platnost od 30. července 1993)

Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia
(Trestní zákoník – č. 40/2009 Sb. § 405)

Zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů
(12. července 2007)

Komise:

Dočasná komise Senátu pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy Výroční zprávy: 2007, 2008, 2009, 2010

Dokumenty:

Abeceda komunistických zločinů (Česká televize)

Tajné akce Stb (Česká televize)

9 komentářů ke komunistické straně (Epoch Times)

Jak přízrak komunismu vládne našemu světu (Epoch Times)

Vladimír Hučín. Není to o mně, ale o nás (Nuabi)

Názory a média:

Seriál Abeceda komunistických zločinů (iDNES.cz)

Zločiny komunismu (Hospodářské noviny)

Téma: zločiny komunismu (Info.cz)

Fenomén debaty zákazu komunistické strany v České republice (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2014)

Militantní demokracie a evropské právo lidských práv: k otázce zákazu komunistických stran (Roman Barinka, Časopis pro právní vědu a praxi, 2007)

Instituce:

Ústav pro studium totalitních režimů (Státní úřad)

Společnost pro výzkum zločinů komunismu (NGO)

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Policie ČR)

Agent Bezmenov: Dezinformace a rozvracení byly hlavními činnostmi KGB. 85 % financí směřovalo do těchto oblastí (používají se dodnes)

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Tue, 21 May 2019 05:32:08 +0000

Výpověď agenta ruské tajné služby Yuriho Bezmenova často zůstává v archivech konspiračních teorií, přestože podal neuvěřitelně přesné informace. Pod pseudonymem Tomas Schuman napsal čtyři knihy. Jeho výroky se shodují s analýzami skutečných událostí, které je možné v praxi pozorovat i ověřit.

V předchozím článku jsme se více zabývali jeho životopisem a útěkem ze Sovětského svazu do zahraničí nebo knihami, které napsal. Nyní bych rád rozebral a racionálně analyzoval Bezmenovovu výpověď odhalující praktický proces rozvracení společností aplikovaný na vybrané subjekty (státy) určené k rozvrácení a anexi. Mnohé z těchto praktik se používají dodnes.

Dnes vstoupily dezinformace do světa internetu a digitálních technologií. Naplňují řetězové e-maily, webové stránky, diskusní fóra a sociální sítě.

Ve spojitosti s tím vznikla také nová zaměstnání. Existují lidé, kteří záměrně infiltrují diskusní fóra a sociální sítě, s čímž je mimo jiné svázán také moderní pojem „troll” či „padesáticentová armáda” (název odvozen z výdělku 50 centů za jeden komentář). Jednoduše řečeno, dnes jsou lidé najímáni, aby komentovali ve prospěch vybraných subjektů – politických stran, názorového proudu, konkrétních lidí, vládnoucího režimu a podobně.

Vzniká také celá řada dezinformačních webů.

Umění války – ať si „nepřítel“ myslí, že jsme přátelé

Bezmenov uvedl, že jednou z hlavních knih, kterou mají agenti KGB určenou k četbě, je dílo proslulého čínského stratéga jménem Sun C‘, který se narodil v roce 535 před Kristem. Jeho dílo Umění války tedy patří mezi jejich povinnou četbu a jeho principy jsou také aplikovány v praxi.

Zkráceně z teorie čínského stratéga přebírá KGB přístup – přesvědčit společnost nebo zemi, kterou chce tajná služba rozvrátit, že „jsme přátelé“. Celá akce začíná navázáním přátelských vztahů (nejedná se ovšem o upřímné přátelství, v pozadí stojí postranní úmysly).

Následuje šíření dezinformací, které se zpočátku zaměřují na vytváření falešného obrazu o Rusku (Sovětském svazu) s cílem ovlivnit obecný názor, co si lidé myslí o životě a lidech v té zemi, co dělají a jaké mají názory o vládnoucím režimu. Shrňme to v jedné větě – harmonická společnost podporující vládu, spokojená se způsobem života, který razí vládnoucí režim, přátelská k vaší zemi.

Samozřejmě dezinformace mohou mít mnoho dalších různých podob, záměrů a variací.

Principy bojových sportů – využít útok nepřítele k jeho zničení

Další principy činnosti KGB podle Bezmenova vycházejí z bojových umění, jakým je například Judo, kdy se bojovník vyhne útoku nepřítele a poté využije sílu, kterou do útoku vynaložil, k jeho zničení. „Vyhněte se úderu nepřítele a naveďte jeho pěst do zdi,“ řekl Bezmenov na semináři News Word International v Los Angeles v roce 1983.

V praxi se využití této strategie aplikuje jinak, než by člověk očekával. KGB pozoruje společnost a pokud v ní propukne nějaké hnutí, pokusí se co nejvíce znásobit jeho sílu a způsobit pomocí něho co největší škody. Hnutí je jako „pohyb nepřítele“, který bojovník využije k jeho zničení.

Řekněme, že například opozice zorganizuje protesty proti vládnoucí straně, nebo nějaká skupina povede kampaň na sesazení premiéra. KGB se pokusí skupinu infiltrovat a směřovat její činnost. Jednoho dne skupinu například kontaktuje člověk, který řekne: „To, co děláte, je dobrá věc a já bych vám na to rád dal nějaké finance.“

Bývalý agent ruské tajné služby (KGB) Yuri Bezmenov. (Reprofoto)

Poté, co skupina k agentovi pojme důvěru a přijme ho mezi sebe, bude se agent podílet na směřování jejich aktivit tak, aby skupina co nejvíce destabilizovala společnost a způsobila co největší škody.

KGB bude využívat celou škálu různých hnutí, jednotlivců a organizací. Někdy s protichůdnými cíli. Účelem je způsobit ve společnosti vzájemné boje a napětí, podkopat důvěru ve vládu, média nebo tradiční kulturu. Výsledkem má být nestabilita a dezorientovanost společnosti.

Rozvracení a dezinformace jsou 85 % činnosti KGB

Podle Bezmenova jsou představy o agentech šířené v Hollywoodských filmech mylné, protože špionáž zabírá pouze 15 % činnosti KGB a stejně tak k této činnosti směřuje pouze 15 % financí.

„Nejsou to ty „romantické“ epizody z Jamese Bonda, agent KGB není někdo, kdo podminuje most ve vaší milované zemi a vyhodí ho do vzduchu,“ říká Bezmenov. „85 % všech financí směřuje do rozvracení.“

Ovšem v demokratických zemích není tento druh rozvracení ilegální. Je zřejmé, že hlavní záměr v pozadí je sice zločinný (pokud by byl prokázán), ale jeho nástroje a projevy na povrchu nelegální nejsou. Je tedy možné rozložit demokratickou společnost zcela legálně a justicí nepostižitelně.

KGB bude podle Bezmenova nepřetržitě pozorovat společnost a využívat příležitosti. Bude podporovat radikální hnutí, podpoří myšlenkové proudy a iniciativy, které šíří nemorální věci a podkopávají hlavní náboženskou víru té země. Cílem je rozdělit, demoralizovat a oslabit „nepřátelskou“ společnost (zemi).

Z poznámek Jamese Burkeho z listu Vision Times vyplývá, že důkazy, které vyšly najevo v posledních letech, včetně spisů z kontrarozvědného programu Venona a sovětských archivů, dokládají rozsáhlou činnost rozvracení společnosti v USA, ale i v jiných západních zemích vedenou KGB.

Převzetí moci a stabilizace (normalizace)

Rozvracení znamená tajně podporovat specifická hnutí, která jsou v rozporu s vládou, společností nebo morálním vnímáním společnosti. Cílem je, aby lidé bojovali proti sobě a podkopávali fungování a stabilitu státu a společnosti. Poté, v chaosu a krizi, je stát převzat lidmi podporovanými KGB.

To znamená, že v době krize se objeví radikální silný vůdce podporovaný KGB s jeho dezinformační kampaní, financemi a konexemi. A tento vůdce (strana, skupina…) bude tlačen na vrchol vládnoucí struktury země.

Když je vláda převezme, začíná fáze, kterou KGB nazývá „normalizace“, vysvětluje Bezmenov. Normalizace znamená, že všechna hnutí nejprve podporovaná KGB za účelem rozvrácení společnosti budou odstraněna a všichni vůdci hnutí, kteří pomáhali organizovat převrat v zemi, budou zabiti nebo uvězněni. Je to proto, že úkol byl splněn a určená země byla anektována. Od této chvíle již KGB nepotřebuje zemi rozvracet, ale naopak „stabilizovat“.

Příklady lze nalézt v Nikaragui, kde byli v době „normalizace“ uvězněni všichni Leninističtí marxisté. V Grenadě byl popraven marxistický biskup Maurice. V Bangladéši byl zavražděn velmi pro-sovětský levičák Mujibur Rahman vlastními marxistickými vojenskými „soudruhy“ a tak dále.

Bezmenov zmínil také proces „normalizace“ v bývalém Československu v roce 1968, kdy do země vstoupily armády Varšavské smlouvy a připojily je k Sovětskému svazu. Z historie je známo, že tomuto převratu předcházela také řada politických vražd v řadách československé společenské elity (Milada Horáková, Jan Masaryk…).

Závěrem

Bezmenov radí k obezřetnosti v činnostech, které ve vlastní zemi podnikáme. Raději podnikat konstruktivní kroky a bojovat za něco pozitivního než vytvářet agresivní hnutí bojující proti něčemu, někomu. Zpravidla je totiž v praxi snadnější zneužít k negativním záměrům radikální a emocionální než konstruktivní a pozitivní hnutí.

Více z Bezmenovovi přednášky naleznete v níže přiloženém videozáznamu a na odkazech pod ním.

Psychological Warfare Ideological Subversion & Control of Western Society (Psychologická válka ideologické podvracení a ovládání Západní společnosti)

{youtube}5gnpCqsXE8g{/youtube}

Podrobnosti: (1983) Yuri Bezmenov (alias Tomas Schuman), podrobně vysvětluje schéma procesu rozvracení a převzetí cílových společností prostřednictvím činnosti KGB na přednášce v Los Angeles.

Poznámky: PDF , video: zde , audio: zde

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby

Schéma a postupu rozvracení a anexe nepřátelské země. (Yuri Bezmenov)

Politická korektnost je nástrojem socialistické cenzury a kontroly myšlení

m.cabejsek@seznam.cz (JOSHUA PHILIPP , THE EPOCH TIMES) — Sun, 19 May 2019 10:01:07 +0000

V románu 1984 George Orwella zavedla dystopická vláda tzv. newspeak, zjednodušený jazyk, který měl vyhovovat potřebám státu. Newspeak pozměnil myšlenky tak, aby lidé nebyli schopni myslet mimo rámec stranické linie.

Stejný princip můžeme vidět při uplatňování politické korektnosti, ve které jsou koncepty za slovy pozměněny tak, aby vyhovovaly politickým příběhům (narativům), a lidé cenzurují své myšlenky, aby neporušovali umělou morálku státu.

Účinky politické korektnosti lze nejzřetelněji nalézt tam, odkud koncept vzešel: v Číně, kde vládne komunistická strana. Mao Ce-tung vytvořil koncept politické korektnosti na začátku kulturní revoluce v roce 1967, aby ovládl veřejný disent. Princip politické korektnosti byl jednoduchý: jestliže podporujete politiku režimu, jste politicky korektní. Jste-li proti ní, můžete se stát terčem strany a být zničen.

Využívání politické korektnosti komunistickou stranou se v podrobnostech liší od způsobu, jakým se uplatňuje ve Spojených státech a v Evropě. Avšak v obou případech má stejný účel. V čínském režimu se používá jako umělý systém morálky na ochranu politiky komunistické strany. Ve Spojených státech se používá jako umělý morální systém na ochranu socialistických postupů.

Například podle komunistických zákonů o cenzuře filmů v Číně jsou standardy záměrně neurčité, takže filmaři to obvykle přeženou s autocenzurou, aby potěšili úřady. Pomocí tohoto systému lidé musí uvažovat nad tím, co by režim mohl považovat za nemorální, a provádějí autocenzuru již dopředu, aby uklidnili politicky korektní cenzory.

Nedávným příkladem takovéto autocenzury je čínský film „Poslední východ slunce“, o kterém cenzoři prohlásili, že „ukazuje příliš mnoho temných stránek lidstva“. Režisér Ren Wen k tomu řekl: „Problém je, že to nijak nespecifikují, takže jsme prostě museli vystřihnout vše, o čem jsme si mysleli, že by jim mohlo připadat příliš temné nebo násilné.“

Samozřejmě, méně temnoty a násilí ve filmu může být i dobrá věc, ovšem v kontextu komunistické politické korektnosti jde o něco zcela jiného.

Sovětský přeběhlík a bývalý propagandista Jurij Bezmenov ve své knize Milostný dopis Americe vysvětlil , že když se komunistický režim snaží rozvrátit zemi, napadne veškeré morální a kulturní základy národa. Útoky mají různé podoby, ale vždy zahrnují propagaci užívání drog, lokálních hnutí a všemožných neřestí.

Když se však komunistické režimy chopí moci, systémy destabilizace zakážou. Bezmenov napsal, že když se vytvoří socialistický režim, potřebuje zavést stabilitu a „novou morálku“. V tomto bodě, jak vysvětluje Bezmenov, už nebudou existovat „žádná lokální hnutí. Žádná další kritika státu. Tisk poslušně cenzuruje sám sebe“.

Jinými slovy, během fází ničení morálky a destabilizace společnosti se politická korektnost používá k ochraně systémů kulturního úpadku. Jakmile režim převezme plnou moc, použije politickou korektnost k tomu, aby si tuto moc udržel.

V kontextu čínské komunistické strany je již fáze, kdy režim chtěl, aby lidé cítili „temné stránky lidstva“, ukončena – přinejmenším pokud jde o lidi v Číně. Režim naopak nyní chce, aby byli lidé spokojeni s 12hodinovou pracovní dobou šest dní v týdnu a s prostředím rozsáhlé cenzury a dozoru. Žijí v dystopické realitě, kterou si Orwell představoval, ale naleštěné tak, aby se cítili šťastní. Myšlenky, které vedou k úvahám, že život v jiném politickém systému může být lepší, jsou pro stát nebezpečné, a tak režim zakazuje obrazy, které by mohly takovéto myšlenky vyvolávat.

Strana ovšem nemá problém zobrazovat „temné stránky lidstva“, když to slouží jejím zájmům – například při zobrazování života předtím, než se komunistický režim chopil moci. Když Číňany začala fascinovat 5000letá historie jejich země, strana postoupila o krok dál a zakázala vyobrazování Číny předtím, než strana převzala moc.

Když se inscenace „Palác Yanxi“ o životě v císařské Číně stala nejsledovanějším dramatem v zemi, komunistický režim viděl, že se veřejnost začíná zajímat o kulturu, kterou zničil, a vnímal to jako hrozbu pro svou moc. V lednu státní média prohlásila, že inscenace a další imperiální dramata mají „negativní dopad“, a brzy poté byly zakázány.

Komunistická strana vylíčila tradiční čínskou historii – která byla založena na hodnotách respektu k rodičům, slušnosti a úcty k nebesům – jako něco temného a zlého. Jakékoliv zobrazování skutečných hodnot a kultury je považováno za hrozbu pro stát.

Přeloženo z původního článku newyorských The Epoch Times

Oslovil vás tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Snahy o zákaz komunistické strany v ČR. Proč neuspěly a kdo jim po roce 1989 bránil

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Mon, 29 Apr 2019 11:27:17 +0000

PRAHA – V dubnu 2019 proběhlo setkání a debata v pražském klubu FAMU na Smetanově nábřeží, které se zúčastnili aktivisté, spisovatelé, právníci i politici. Hovořilo se zde mimo jiné o mnohaletých snahách postavit komunistickou stranu mimo zákon a také o tom, jak staří komunističtí kádři přežili převrat v listopadu 1989 a do dnešního dne ovlivňují českou justici a politiku.

Kde se bere taková víra v zemi, kde vládne ateismus? ptal se polský kněz po 23 letech věznění v Rusku

m.cabejsek@seznam.cz (Zdenka Danková) — Wed, 17 Apr 2019 05:49:57 +0000

Roku 1947 byl úředně prohlášen za mrtvého. Jeho jezuitští bratři sloužili mše za jeho duši, domnívajíce se, že zemřel v sovětském žaláři. V říjnu roku 1963 kněz Walter J. Ciszek vystoupil z letadla na newyorském letišti Idlewild a mohl se konečně svobodně nadechnout.

„Jak jste dokázal to všechno přežít?“ byla nejčastější otázka amerických novinářů. Jeho odpověď byla pokaždé stejná: „Byla to boží prozřetelnost.“

Po návratu ze sovětského gulagu napsal nejprve knihu vzpomínek S Bohem v Rusku, později publikoval knihu On mě vede.

Walter J. Ciszek. (ciszek.com)

Ve své knize nesčetněkrát vzpomínal, že vždy důvěřoval Bohu, nikdy se necítil opuštěn, nezůstával bez naděje a... přežil.

„Je těžké zachytit pohyb v nitru druhého člověka a dát artikulovanou podobu jeho pohnutkám.“

Jak se vystudovaný jezuita dostal do Ruska?

Walter, původem z polské rodiny, si velmi přál odejít hlásat křesťanskou víru do Ruska, ale prozatím byl vyslán pouze do tehdejšího polského Albertyna.

17. října roku 1939 do Albertyna dorazila také Rudá armáda a spolu s ní přišla také bolševická propaganda a represe věřících. Jeden po druhém pak přicházeli ustaraní farníci za svým mladým knězem a v obavách se ho tázali, co mají dělat. Jak se situace postupně zhoršovala, lidé se už do kostela odvažovali přicházet pouze v noci, zatímco jejich vlastní děti byly vedeny k tomu, aby své rodiče udávaly.

Mládež byla doslova odtržena od rodičů, přinucena vstoupit do pionýra nebo komsomolské organizace a vedena k tomu, aby „hlásila“ jakékoliv „úchylky“ u nich doma. Propaganda proti církvi a zbožným lidem běžela na plné obrátky, věřící se postupně stávali jednou z nejpronásledovanějších skupin.

S něčím tak těžkým se jako věřící dosud nesetkal. A měly přijít horší chvíle.

Hrob Waltera Ciszeka ve státě Pensylvánie, USA. (volné dílo)

Splnil se mu jeho sen, dostal nabídku k nové misi a možnost odcestovat do Ruska. Na svojí cestě se spolu s dalším knězem dostali do dřevozpracujícího tábora v Teploj Gore (Tyoplaya Gora), do primitivních ubikací. V Rusku však zjistili, že musí skrývat nejenom to, že jsou kněží, ale i svou víru, natož aby sloužili lidem jako duchovní.

Někteří Poláci šli také dobrovolně do Ruska za vidinou „komunistického ráje“, a z toho, co se dělo, byli silně rozčarováni. Před totalitní moci už nebylo úniku, ani pro lidi plné ideálů komunismu.

Při těžké dřině a nedostatku jídla nakonec došli kněží k názoru, že jejich poslání v Rusku nabývá nového významu. „Na nás bylo, abychom poznali (boží) vůli v realitě dané situace a jednali odpovídajícím způsobem,“ vzpomíná Ciszek ve své knize.

„Okolnosti byly ponižující jen potud, pokud jsme se ponížit dali.“

V červnu 1941 vtrhli zaměstnanci NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) do dřevěných ubikací tábora a Walter Ciszek byl spolu se svým druhem zatčen a uvězněn v ruském přístavním městě Perm na řece Kama na samém východě evropské části Ruska, poblíž pohoří Ural. Ve špíně, bez možnosti jakékoliv hygieny a bez lidské důstojnosti docházelo k dlouhým výslechům a nekonečnému čekání na to, co bude dál.

Když svým spoluvězňům prozradil, že je kněz, byl překvapen, že dokonce i vězni jím pohrdají. Bolševická propaganda proti věřícím se šířila velmi rychle a důkladně, Ciszek se nepřestával udivovat nad tím, jaké má výsledky.

Po sérii výslechů byl vlakem byl dopraven do Moskvy, do nechvalně proslulého velitelství bývalé sovětské tajné služby KGB nazývané Lubjanka. Součástí budovy byla i věznice, ve které byli zadržováni mnozí političtí vězni. O tomto vězení se zmiňuje ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Zde byl Ciszek podroben tvrdým a stále se opakujícím výslechům. KGB ho označovala za „vatikánského špiona“.

Ve vězení bylo podivné ticho. Stráže v Lubjance nosily speciální textilní obuv, aby jejich kroky nebyly slyšet. Když se ozvalo skřípění dveří nebo se pohnulo okno špehýrky, vězni se pokaždé lekli. Nikdy nevěděli, že se někdo blíží k jejich cele.

Čisté svědomí, které měl vůči nařčení ze špionáže, nebylo knězi nic platné. Hladovění v cele a opakované výslechy pokračovaly po celou dobu války, pět let.

Velitelství bývalé sovětské tajné služby KGB nazývané Lubjanka. Součástí budovy byla i věznice, ve které byli zadržováni mnozí političtí vězni.(A.Savin / Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, 2.5 Generic, 2.0 Generic and 1.0 Generic license.)

5 let v Lubjance

Vyšetřovatelé zapisovali jeho odpovědi do předem připravené obžaloby. Všiml, si, že téměř ani neposlouchají, co jim říká. Když se snažil jejich zápisy vyvracet, vyšetřovatel mu odpovídal, že v zápisech „popsal fakta, jak se jeví z hlediska sovětských zákonů“.

Tvrdá lekce: „Je to smutný příznak naší lidské křehkosti, že zapomínáme myslet na Boha nebo vidět ho za příznivým průběhem naší každodenní existence.“

Pod tlakem vyšetřovatelů, po roce vazby, nakonec roztřesenou rukou podepsal dokument o spolupráci. Když však nabral trochu síly, začal další návrhy NKVD odmítat. Strávil další roky v Lubjance, na samotce.

Když odmítl provádět špionáž pro KGB ve Vatikánu, byl bez soudu poslán na 15 let nucených prací v gulagu na Sibiři.

Už cestou tam v přeplněném nákladním vlaku potkával zločince a kriminálníky, kteří měli svoje „pravidla“ a přežívali díky svojí brutalitě páchané na ostatních vězních. Nesnášeli politické vězně. Stačila nepatrná záminka, a dokázali by ho bez váhání zamordovat. Později pochopil, že i oni byli lidé, jednající ze strachu.

Gulag u města Perm, Rusko. Ilustrační foto. (Gerald Praschl/C BY-SA 3.0)

A tak jeho pětiletou vazbu v Lubjance vystřídal pobyt ve vězeňských táborech na Sibiři. Nedostatečně oblečen, nedostatečně živen, přinucen dřít v arktických mrazech, ubytován jako tisíce jiných v dřevěných domcích.

Když jej ihned po příjezdu do tábora přiřadili k vykládce uhlí, musel pracovat až 15 hodin denně. Bez kondice po vazbě ve vězení zažíval velmi bolestivé a dlouhé období fyzického utrpení.

„Žádný stroj by neobstál...“

„Žádný stroj vytvořený člověkem by neobstál den co den v takovém trvalém přetěžujícím pracovním nasazení a nejkrutějších povětrnostních podmínkách,“ konstatoval Ciszek, když byl přinucen pracovat za jídlo, za možnost žít.

Za to, že byl knězem, se mu dostávalo zvrhlých privilegií. Například byl neustále posílán na ty nejtvrdší brigády. Když se snažil potají vykonávat mši nebo jiné katolické obřady, trestanci ho udávali, což mu přinášel další nevýhody a tvrdou práci.

Přesto však pracoval poctivě, takže se druzí divili, proč dělá vše tak důsledně. Během 15 let v sibiřském prostředí otevřeli vězni pracující za trochu jídla několik dolů, postavili továrny, města. Ciszek věřil tomu, že výsledky této práce budou někdy někomu k užitku.

Propaganda místo duchovna

Bez jakékoliv vznešené četby nebo duchovního povzbuzení byli při těžké práci vězni ještě „bombardováni propagandou“ o práci ve prospěch budování socialismu. Propaganda se tak pro vězně svojí naléhavostí a nelítostností stávala další formou neustálého obtěžování.

„Že stále působila síla zla a útočila na lidské mysli, bylo právě takovou skutečností, jako ostnatý drát táborového plotu a propaganda, která nás denně ubíjela,“ popisuje Ciszek ve své knize.

Spoluvězni naznačovali, že výkon trestu pravděpodobně nebude mít konce. Nakonec však přišel ten den, kdy bylo uznáno, že jezuita si svůj „zločin“ odpykal a může být propuštěn. V tu dobu byl vězněn v lágru v sídle Kajerkan, které bylo založeno roku 1943 jako osada pro horníky a stavitele, na jehož budování se podíleli hlavně vězni z Norillagu, jednoho ze stalinských gulagů.

Jako odsouzený „špion“ dostal Ciszek jen omezující propouštěcí průkaz zvaný položenije pasportu. Propuštěný vězeň tak byl volný jen do jisté míry. Ve své knize uvádí, že téměř nemohl uvěřit tomu, že může opustit tábor, sednout na vlak a odjet ze Sibiře.

Měl povinnost hlásit se v každém kontrolním místě na „policii“. Svůj pas neměl a návrat domů byl zatím v nedohlednu. Dojel do Norilska, kde ve slumech vyhledal další kněze, kteří tam žili namačkaní v neutěšených podmínkách. Ale lidé hladovějící po křesťanské víře za nimi přicházeli i do stísněných podmínek, aby vyslechli jejich kázání a naplnili touhu po Bohu.

Walter Ciszek zde dostal zaměstnání, při němž se mohl potají věnovat kněžské službě. A místní lidé přicházeli.

Jeho aktivity však neunikly pozornosti NKVD, která mu sdělila: „Vaše služba zde není žádoucí,“ a s vyhrůžkami jej odeslala do Krasnojarsku, který leží na jihu sibiřské části Ruska u řeky Jenisej a na trase Transsibiřské magistrály.

V Krasnojarsku se opět spřátelil s místními lidmi, s věřícími i se straníky.

Jak se dá vysvětlit taková víra v zemi, kde vládne ateismus a strach?

Pro místní lidi byla jejich víra realitou, na níž lpěli, byla pro ně doslova otázkou života a smrti. Byli ochotni pro ni obětovat cokoli. Nebyla to záležitost doktrín či obřadů, seznával Ciszek.

„V jejich očích byl Bůh skutečný tak jako členové jejich rodiny. Obraceli se k němu v těžkých chvílích… a byli ochotni raději všechno na této zemi ztratit, než aby se vůči němu dopustili urážky...“

„Pro tyto prosté lidi měla víra příliš velkou cenu, než aby byli ochotni ji vyměnit za společenský postup, za lepší zaměstnání, dokonce lepší dosažitelné vzdělání pro své děti, které velmi milovali.“

Komunisté dali neurčité sliby dokonalé společnosti, který měla vzniknout v budoucnosti, vyšší a lepší etapy lidstva, která nastane v jimi prorokovaném „zlatém věku“, který nikdy nanastal.

„Je ironií, že budoucí zlatý věk komunismu přijímají průměrní občané se stejným pohrdáním, jaké měli komunisté zpočátku pro ´vzdušné zámky náboženství´,“ povšiml si Ciszek.

Lidé věděli o teroru za vlády Stalina – prakticky téměř každý měl přítele nebo příbuzného anebo přinejmenším věděl o někom, kdo otročil v sibiřských pracovních táborech.

Kněz se také pozastavoval nad povolením potratů a jejich množstvím, které místní ženy podstupovaly pod vlivem komunistické ideologie. Platy v „komunistickém ráji“ byly tak nízké, že rodiče mohli stěží uživit jedno, maximálně dvě děti.

„Jestliže se život už v samém počátku bere na tak lehkou váhu, když společnost schvaluje takové zlo, kde to skončí? Jak to společnost může vyřešit?“ ptal se už tehdy Ciszek.

Jeho mise do Ruska skončila náhle a záhadně. V říjnu roku 1963 kněz Walter J. Ciszek vystoupil z letadla na newyorském letišti Idlewild a mohl se konečně svobodně nadechnout.

V závěru svých vzpomínek uvádí, že na ruské křesťany, na bývalé spoluvězně a přátele z východní oblasti, vzpomíná každé ráno s láskou a zármutkem .

Jeho svědectví mají z historického i lidského hlediska velkou výpovědní hodnotu.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby

Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby

m.cabejsek@seznam.cz (Milan Kajínek) — Sun, 31 Mar 2019 20:45:31 +0000

„Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ – jak komunistický režim nutil žít Čechy a Slováky ve lži

m.cabejsek@seznam.cz (Leoš Strnad) — Mon, 20 Aug 2018 20:11:01 +0000

V těchto dnech si připomínáme 50 let od invaze armád Varšavské smlouvy na naše území. Krátce nato byl ukončen liberalizační proces známý jako Pražské jaro. Bylo to jediné období, kdy se občané Československa za čtyřicet let komunistického režimu mohli alespoň trochu svobodně nadechnout.

Víra v třídní boj zničila harmonii jedovatou diskuzí

m.cabejsek@seznam.cz (Joshua Philipp, The Epoch Times) — Fri, 27 Jul 2018 09:41:06 +0000

Patrně jste si všimli, že civilizovaná diskuze mezi lidmi s protichůdnými názory je čím dál vzácnějším jevem. I mezi přáteli se stává, že při jiném názoru na politiku okamžitě ukončují rozhovor nebo se mezi nimi vytváří konflikt.

Vzniklé spory jsou částečně způsobeny ztrátou tradiční debaty. Za to můžeme „poděkovat“ hlavně dvěma komunistickým konceptům: neustále se měnícímu politicko-morálnímu systému „politické korektnosti“ Mao Ce-tunga a „represivní toleranci“ – marxistické teorii Frankfurtské školy. Oba koncepty vedou k netoleranci a násilnému potlačení názorů, jež se odchylují od formálně schválených politických výkladů skutečnosti.

Tyto koncepty podkopaly tradiční dialektiku, tj. metodu diskuze a debaty, která nám umožňovala nalézt pravdu a společnou řeč i při rozdílných pohledech na věc. Mezi takové metody patří třeba na Západě známá sokratovská metoda, v níž si zúčastnění prostřednictvím otázek a odpovědí rozšiřují svá pochopení a hledají pravdu.

Systém tradiční dialektiky umožňuje udržovat určitou harmonii mezi lidmi s různými přesvědčeními, a to i při konverzaci s těmi, kteří mají jiný názor a nesouhlasí s tím našim.

Nicméně v dnešních diskuzních formách se konverzace často a rychle promění v osobní útoky. Diskuze se stává politickým nástrojem k obviňování lidí z porušování jakéhokoliv „politicky korektního“ společenského tématu, k němuž se debata stočila.

Kořenem tohoto problému, jak v „politické korektnosti“, tak i v „represivní toleranci“, je komunistická dialektika známá jako dialektický materialismus.

Dialektický materialismus se na rozdíl od tradiční dialektiky zaměřuje na to, aby obě strany přivedl do konfliktu a obrátil lidi navzájem proti sobě.

Komunismus je založen na boji a ateistickém materialismu. Používá metody k vyvolání zápasu napříč všemi vrstvami společenské hierarchie a ve všech částech společnosti, ve kterých dochází k vzájemné interakci různých skupin. Komunismus chce lidi přimět, aby vůči něčemu bojovali: věří, že lidi by měli bojovat s vládou, ženy by měly bojovat proti mužům, děti by měly bojovat proti svým rodičům a učitelům a všichni lidé by měli zápasit s nebesy.

Tento společenský nesoulad je v komunismu záměrným jevem. Když Karl Marx a Friedrich Engels začali formulovat dialektický materialismus, myšlenka, že „konflikt je hnacím motorem pokroku“ dobře zapadala do jejich teorií o sociální „evoluci“. Vyvolávání ještě větších neshod a nesouladu ve společnosti a vytváření nevraživosti mezi skupinami vede k „pokroku“ hlubších cílů komunismu, jako je zničení morálky, kultury a víry.

To, jak tento koncept pracuje, můžeme vidět ve všech společenských hnutích, která jsou založena na komunistických teoriích boje, používajících onu zvrácenou dialektiku anebo její interpretace v podobě „politické korektnosti“ nebo „represivní tolerance“. V marxistickém feminismu můžeme vidět, jak ženy bojují proti mužům a tradičnímu konceptu rodiny; v aktivistických hnutích jako Black Lives Matter nebo Occupy vidíme skupiny lidí, kteří věří, že jediným řešením problémů je nekonečný boj proti jiným rasám nebo třídám; a takto můžeme pokračovat dál.

„Represivní tolerance“ učí tyto skupiny, že k útoku na druhé je v pořádku použít „jakýkoliv způsob“. V důsledku toho pak vidíme, že proti domnělému „sexismu“ se bojuje sexismem, proti „rasismu“ se bojuje rasismem a proti „nenávisti“ se bojuje nenávistí.

Tím samozřejmě není řečeno, že ve společnosti se nedějí špatné věci. Nicméně, s tím souvisí další věc. Kromě schopnosti navzájem diskutovat spočívá další rozdíl mezi komunistickými koncepty a tradiční společností ve způsobu, jakým bychom se měli vypořádávat s problémy.

Tradiční dialektika nás učí klidně diskutovat i navzdory rozdílným názorům. Morálka tradiční společnosti nás vede k tomu, abychom se v konfliktech podívali, zda není chyba na naší straně. Dokonce i když se nad nás někdo povyšuje, tradiční morálka nás učí, že druzí si mohou uvědomit svou chybu, když my sami tváří v tvář těžkostem ukážeme poctivý charakter.

V křesťanství nalezneme principy, jako např. nastavit druhou tvář, když nás někdo uhodí. Učení buddhismu a taoismu vysvětlují, že těžkosti v životě jsou způsobeny karmou z předešlých špatných skutků.

Tradiční víry učí společenské principy etikety, jako pěstování zdrženlivosti a dobrého chování, i když se setkáme s nepříjemnými záležitostmi. Oproti tomu komunismus člověku říká, aby se díval na druhé a donekonečna s nimi bojoval.

Názory v tomto článku jsou názory autora, a nemusí nevyhnutně odrážet stanoviska The Epoch Times.

Čtěte také: Exkluzivní série Epoch Times: Konečný cíl komunismu

Překlad a redakční úprava: J. S.; Originální článek.

Líbil se vám článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.