Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah:


4. Veřejné vlastnictví a plánovaná ekonomika: systémy otroctví
a) Veřejné vlastnictví: totalitní útisk

b) Plánovaná ekonomika: předurčena k selhání

5. Marxova teorie vykořisťování: klamné převrácení dobra a zla

6. Nenávist a závist: původ absolutního rovnostářství
a) Propagace ekonomického rovnostářství: odrazový můstek ke komunismu

b) Komunismus využívá odbory k podkopávání svobodných společností

7. Komunistické „ideály“: vábení člověka k vlastnímu sebezničení

Závěr: Prosperita a mír mohou být dosaženy pouze skrze morálku

Odkazy

* * *

4. Veřejné vlastnictví a plánovaná ekonomika: systémy otroctví


Nebe stvořilo člověka, obdařilo ho moudrostí a silou a rozhodlo, že jeho život se bude odvíjet tak, že bude žít z odměny za svoji práci – a že takto bude schopen získat dostatek k tomu, aby si zajistil živobytí. Jak říká americká Deklarace nezávislosti: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží právo na život, svobodu a snahu o osobní štěstí.“ [1]

Tato práva přirozeně zahrnují právo vlastnit a rozdělovat majetek a peněžní prostředky.

Na rozdíl od toho Marx v Komunistickém manifestu uvádí: „V tomto smyslu může být teorie komunistů shrnuta do jediné věty: zrušení soukromého vlastnictví.“ [2] Tím se odkazuje na systém veřejného vlastnictví, v němž je plánovaná ekonomika závazná. Podstata tohoto systému porušuje zásady nebe, je v rozporu s lidskou přirozeností a jde o formu otroctví.

a) Veřejné vlastnictví: totalitní útisk

Fred Schwarz, americký průkopník antikomunismu, vypráví ve své knize Můžete věřit komunistům… že budou komunisty (You Can Trust the Communists … to Be Communists) vtip o reportérovi, který navštíví sovětskou a posléze americkou automobilku: [3]

Kdo vlastní tuto továrnu?“

My,“ odpovídají dělníci.

Kdo vlastní pozemek, na které je postavena?“

My.“

Kdo vlastní výrobky továrny, když jsou vyrobeny?“

My.“

Venku v rohu velkého parkoviště stojí tři otlučené vozy. Návštěvník se zeptá: „Komu patří tamta auta?“

Odpověď zní: „Patří nám, ale jedno z nich používá ředitel továrny, druhé používá politický komisař a třetí používá tajná policie.“

Tentýž reportér poté navštíví továrnu v Americe a opět se ptá dělníků: „Kdo je vlastníkem této továrny?“

Henry Ford,“ odpovídají dělníci.

Kdo vlastní pozemek, na kterém je postavena?“

Henry Ford.“

Kdo vlastní výrobky továrny, když jsou vyrobeny?“

Henry Ford.“

Před továrnou stojí velké parkoviště plné moderních amerických aut všelijakých značek a typů. Muž se zeptá: „Komu patří všechna ta auta?“

Ta jsou naše,“ odpovídají dělníci.


Tento příběh ukazuje důsledky a rozdíly mezi systémy soukromého a veřejného vlastnictví. V systému veřejného vlastnictví jsou zdroje a zisky z práce znárodněny. Mechanismy, které pohánějí individuální nadšení, snahu a inovace, jsou pryč, stejně jako smysl pro zodpovědnost vyplývající z práva na osobní vlastnictví. Veřejné vlastnictví podle názvu znamená, že bohatství země sdílejí všichni občané, ale v praxi jde o to, že zdroje si zmonopolizuje privilegovaná třída, která se stará v první řadě o svůj prospěch.

Hlavním faktorem ekonomického růstu jsou lidé. Veřejné vlastnictví potlačuje elán a motivaci lidí, aby byli produktivní. Podkopává morálku, podporuje neefektivnost a způsobuje plýtvání. Od sovětských jednotných zemědělských družstev až po lidové komuny v Číně – včetně neúspěšné kolektivizace v Kambodži a v Severní Koreji – přináší systém veřejného vlastnictví hladovění všude, kam vstoupí. Například lidmi způsobený hladomor v Číně přinesl smrt desítkám milionů lidí.

Soukromé vlastnictví je v souladu s principem, že člověk pracuje, aby si zasloužil svůj chléb. Kolektivní vlastnictví naopak tento princip porušuje.

V lidstvu existuje jak zlo, tak laskavost. Soukromé vlastnictví umožňuje člověku rozvíjet laskavou povahu, podporuje pracovitost a šetrnost. Kolektivní vlastnictví povzbuzuje v lidské přirozenosti zlo, podporuje závist a lenost.

Friedrich Hayek píše, že růst civilizace se opírá o společenské tradice, které považují soukromý majetek za ústřední princip. Takové tradice zplodily moderní kapitalistický systém a jeho hospodářský růst. Jedná se o organický řád, který pro svou činnost nevyžaduje řízení vlády, sám sebe vytváří a řídí. Komunistická a socialistická hnutí se však snaží kontrolovat tento spontánně vznikající a fungující řád – což Hayek nazval jejich „osudnou domýšlivostí“. [4]

Jsou-li soukromé vlastnictví a svoboda neoddělitelné, pak se totéž vztahuje na kolektivní vlastnictví, které jde ruku v ruce s diktaturou a potlačováním. Systém kolektivního vlastnictví znárodňuje zdroje, snižuje ekonomickou produktivitu a mění lidi na služebníky a otroky. Všichni lidé musí poslouchat příkazy ústřední strany a jakékoli myšlenky a hlasy, které nejsou v souladu s režimem, mohou být umlčeny prostřednictvím ekonomických trestů. Lidé jsou tedy proti státní intervenci bezmocní.

Vyloučení soukromého vlastnictví a vytvoření kolektivního vlastnictví tak ve výsledku nevyhnutelně vede k totalitě. Kolektivismus je jako chomout, připevněný na krk člověka totalitním státem. Lidé jsou připraveni o svou svobodu – včetně svobody být laskavý – a každý je nucen následovat morální příkazy komunistického režimu.

Někteří lidé řekli, že moc nesmí být privatizována a bohatství nesmí být kolektivizováno, jinak lidstvo čeká katastrofa. To je pravda.

b) Plánovaná ekonomika: předurčena k selhání

V rámci plánované ekonomiky je výroba celé společnosti, přidělování zdrojů a distribuce produktů založena na plánu stanoveném státem. To je zcela odlišné od organického plánování firem a jednotlivců.

Plánovaná ekonomika má přirozené a zjevné vady. Za prvé, vyžaduje shromažďování velkého množství dat, aby bylo možné učinit rozumná opatření pro výrobu. Pro zemi, a zejména pro moderní zemi s velkou populací, je množství relevantních informací nepředstavitelně velké. Úřad pro oceňování komodit v bývalém Sovětském svazu například musel stanovit ceny u 24 milionů různých druhů zboží. [5] Takové výpočty prostě není možné uskutečnit.

Komplexnost a proměnlivost společnosti a lidí nelze řešit jednotně plánovanou ekonomikou. [6] I s použitím moderních datových systémů a umělé inteligence nemohou být lidské myšlenky zadány jako jednotlivé proměnné, takže takový systém bude vždy neúplný.

Ekonom Ludwig von Mises ve svém článku „Ekonomický výpočet v socialistickém společenství“ [7] hovořil o vztahu mezi socialismem a trhem. Poznamenává zde, že bez reálného trhu nebude socialistická společnost schopna provádět rozumné ekonomické výpočty. Rozdělení zdrojů tedy nelze logicky odůvodnit a plánovaná ekonomika selže.

Za druhé, ekonomické plánování vyžaduje nátlakovou státní kontrolu zdrojů. To nakonec vyžaduje absolutní moc, kvóty a příkazy. Ekonomika moci je vázána především na politiku, a nikoliv na potřeby skutečných lidí. Když se požadavky reálného světa neshodují se státním plánováním, státní moc zadusí přirozené ekonomické trendy, což způsobí masové, nesprávné přerozdělování kapitálu a všechny s tím související problémy. Plánované hospodářství používá omezenou moc a moudrost vlády, která si chce hrát na Boha. To je odsouzeno k neúspěchu.

Ekonomické plánování a vysoce nátlaková politika jsou neoddělitelné. Vzhledem k tomu, že se v národním plánování nevyhnutelně vyskytnou chyby, když se objeví problémy, budou plány zpochybňovány jak uvnitř, tak vně vlády. Ti, kteří jsou u moci, budou mít pocit, že jejich autorita je napadána, a budou na zpochybňování odpovídat politickým tlakem a čistkami. Například když Mao Ce-tung ignoroval zákony ekonomiky, jeho vynucený Velký skok vpřed skončil tříletým hladomorem, který zapříčinil desítky milionů úmrtí. To vedlo k tomu, že Mao Ce-tung musel čelit dalším pochybnostem ohledně svých kroků, což bylo klíčovým důvodem, proč později zahájil kulturní revoluci.

Katastrofální dopady plánované ekonomiky a kolektivního vlastnictví se plně projevily v současných podmínkách čínských státních podniků. V uplynulých letech velké množství čínských státem vlastněných podniků zastavilo nebo zpomalilo výrobu, každý rok utrpěly ztráty nebo se dostaly do insolvence. Ohledně udržení chodu se spoléhají na vládní dotace a bankovní úvěry. V podstatě se stávají parazity v národním hospodářství a mnohé z nich jsou všeobecně známé jako „zombie podniky“. [8]

Mezi 150 000 státními podniky v Číně, s výjimkou státních monopolů v lukrativních odvětvích ropného průmyslu a telekomunikací, vykazují ostatní státní podniky minimální zisky a trpí vážnými ztrátami, které postupně ničí kapitál. Do konce roku 2015 představovala jejich celková aktiva 176 % HDP, dluh 127 % a zisk pouhých 3,4 %. Někteří ekonomové věří, že čínská ekonomika se v podstatě stala rukojmím těchto zombie podniků. [9]

Plánování ekonomiky zbavuje člověka svobody a zároveň nutí stát, aby se o něj postaral. Podstatou celého projektu je přeměnit lidi na otroky a stroje. Všechny aspekty života lidí spadají pod kontrolu státu, který uzamkne lidi v neviditelném vězení, snaží se potlačit svobodnou vůli a mění kritéria lidského života, stanovená Bohem. Je to další projev komunistické revoluce proti Bohu a přirozenému právu.

5. Marxova teorie vykořisťování: klamné převrácení dobra a zla


Marx řekl, že pouze práce vytváří hodnotu. Pokud vlastník společnosti letos investuje 10 milionů dolarů a tržby společnosti činí 11 milionů dolarů, pak tento zisk ve výši 1 milionu dolarů vytvořili zaměstnanci. Podle marxistické teorie kapitál – který zahrnuje obchodní domy, zboží a jiné výrobní prostředky – nevytváří hodnotu, ale je převeden pouze na část nákladů na zboží. Hodnota vytvořená zaměstnanci společnosti (11 milionů dolarů) je vyšší než náklady společnosti (včetně platů zaměstnanců, což je cena jejich práce). V marxistické teorii je zisk 1 milion dolarů „nadhodnota“, kterou vytvořili zaměstnanci, ale kterou si kapitalista nespravedlivě přisvojil.

Marx proto tvrdil, že našel tajemství toho, jak kapitalisté vydělávají peníze, a věřil, že toto je prvotním hříchem buržoazie: vykořisťování. Kapitalistické investice do založení továren a společností jsou samozřejmě prováděny za účelem zisku, takže podle Marxe bude proletariát (dělnická třída) nevyhnutelně využíván. Tento původní hřích vykořisťování je vlastní kapitalistickému systému, vlastněného celou buržoazií. Marx tak dospěl k závěru, že k odstranění tohoto hříchu musí být zničena celá kapitalistická společnost – to znamená, že buržoazie musí být odstraněna a její majetek zabaven, zatímco předvoj strany kolektivizuje majetek a ustavuje komunismus.

Absurdnost Marxovy teorie vykořisťování se projevuje především ve dvou aspektech. Zaprvé rozděluje lidi do dvou protikladných tříd: buržoazie s kapitálem a proletariátu bez kapitálu. Ve skutečnosti však od chvíle, kdy se dostaly do popředí industrializované společnosti, začala rychle růst i mobilita jednotlivých tříd. Pohyblivost tříd byla v Marxově éře (od počátku 19. století až do poloviny 19. století) obdobná jako v 70. letech 20. stol. ve Velké Británii i ve Spojených státech. [10] Výměna tříd je dynamický proces; předpokládaný člen dělnické třídy již není mezi dělníky, pokud například koupí veřejný kapitál ve společnosti. Pokud je možné změnit třídní příslušnost tak snadno, nemají pokusy o rozdělování lidí do takových skupin jiný účel než podněcování třídní nenávisti.

Na druhé straně marxismus klame lidi prostřednictvím souboru propracovaných „teorií“, aby nahradil tradiční morální standardy svými náhražkovými standardy, které obracejí dobré a špatné „vzhůru nohama“. Z marxistického úhlu pohledu to, zda je člověk dobrý nebo špatný, není založeno na jeho morálce a činech, ale spíše na jeho umístění v (obrácené) hierarchii vlastníků kapitálu. Ten, kdo patří do kapitalistické třídy, je vinen vykořisťováním proletariátu, a protože proletariát je potlačován a vykořisťován, jeho členové přirozeně tvoří morální základnu. Bez ohledu na to, jak se ke kapitalistům chovají, mohou mít „hlavu vztyčenou“. Tímto bylo v podstatě změněno vlastnictví majetku na zločin, krádež bohatství překroucena na spravedlnost, a bylo legalizováno a ospravedlněno násilné vyvlastnění. Převrácení toho, co je považováno za správné a špatné, a převrácení dobra a zla povzbudilo lidi ke konání špatností.

V Číně, bývalém Sovětském svazu a komunistických státech východní Evropy komunistické strany ukradly půdu, lynčovaly statkáře a okradly kapitalisty o jejich továrny. Ještě horší je, že strana dokonce vraždila „třídní nepřátele“, zapojovala se do žhářství, zabavovala bohatství shromažďované generacemi rodin, zničila lidskou přirozenost a vedla globální kampaň státního terorismu namířeného proti lidem. Všechno toto zlo bylo výsledkem zmíněných teorií. Mezitím tradiční morální měřítka, stejně jako víra v Boha, světce a další významné učence a osobnosti byly onálepkovány jako věci náležející „vykořisťujícím třídám“ a měly být napadány a svrženy.

Marxovy teorie byly v ekonomických a filozofických kruzích široce kritizovány. [11] Zde uvádíme pouze několik příkladů, které ilustrují absurditu Marxovy teorie vykořisťování.

Marx tvrdí, že práce vytváří hodnotu a tato hodnota je dána pracovní dobou potřebnou pro výrobu. To je směšná teorie. Hodnota zboží není jedinou z jeho vnitřních vlastností. Většinou lidé přidávají ke každé komoditě subjektivní prvky – v prvé řadě nabídku a poptávku. Mnozí ekonomové prozkoumali proces oceňování a na rozdíl od Marxova úzkého monismu většina ekonomických myslitelů věří, že do tvorby hodnoty (výrobku) je zapojeno mnoho faktorů – včetně půdy, kapitálu, práce, vědy a technologie, managementu, rizika investic a podobně. Ekonomické aktivity jsou složitým systémem, který má v řetězci výroby různé vazby. Různé výrobní faktory mají určité požadavky na řízení procesu a různí lidé při něm také hrají různé role, které jsou nepostradatelné pro celý řetězec výroby a přispívají k vytváření „zbytkové hodnoty“.

Například kapitalista plánuje utratit 1 milion dolarů za to, že najme dva inženýry, aby navrhli a vyrobili novou hračku. Najme také obchodníka, aby podpořil prodej nové hračky. O dva roky později získá nová hračka popularitu a přinese zisk 50 milionů dolarů. Je to práce inženýrů a obchodníků, kteří vytvořili zbytkovou hodnotu 50 milionů dolarů? Samozřejmě že ne. Důvodem, proč nová hračka vydělala miliony, je to, že ji lidé chtěli. To, jak kapitalista rozumí trhu, jeho schopnost organizovat a řídit ostatní a odvaha přijmout riziko, to všechno přispělo k hodnotě hračky.

Předpokládejme, že nápaditost té hračky pochází od jednoho z inženýrů – pak tedy zbytková hodnota 50 milionů dolarů pochází ze skutečnosti, že kapitalista vykořisťoval inženýrovu kreativitu, aniž by na oplátku něco dal? Samozřejmě že ne. Pokud by si inženýr myslel, že jeho kreativita nebyla adekvátně odměněna, mohl si najít práci u jiné společnosti, která nabízí vyšší plat.

Na volném trhu nakonec dojde k vyrovnání rovnováhy mezi dovednostmi a ambicemi s kapitálem. Kapitalisté, kteří požadují nepřiměřené zisky, ztratí konkurenceschopnost nebo nebudou schopni přilákat talentované lidi. Vzhledem k tomu, že musí čekat na návrat investovaného kapitálu a nemůže tento kapitál hned utrácet či jej jinak požívat, jsou zisky dosahovány také díky úsilí investora. Proto je normální, že dodatečná částka bude získána odměnou za vynaložené investice. Princip se neliší od půjčky na úrok.

Při rozhodování o hodnotě zboží hraje roli také mnoho „náhodných“ faktorů. Tyto náhodné faktory lze rozumně vysvětlit pouze referenčním rámcem založeným na tradičních vírách a kultuře.

V určitých situacích nemusí vytváření a ničení hodnoty nijak souviset s otázkou práce. Diamant, který má dnes hodnotu 10 milionů dolarů, mohl být před pěti tisíci lety bezcenný, protože ho nikdo nechtěl. Neúrodný pozemek zděděný po dědečkovi může být stokrát cennější díky prosperitě nedalekého města nebo díky objevu vzácných kovů v jeho půdě. Zde zvýšení hodnoty nezahrnuje žádnou práci. Takovému obrovskému, nečekanému bohatství se jednoduše říká štěstí. Západní i východní kulturní tradice uznávají, že bohatství je požehnáním, které dávají člověku bohové.

Aby Marx demonstroval „racionalitu“ a „nutnost“ veřejného vlastnictví, vymyslel teorii vykořisťování založenou na nadhodnotě, která změnila ekonomické aktivity, které lidé vykonávají jako normální součást života, na negativní a neetické chování. Jeho teorie podnítila nenávist a opovržení vůči existujícímu ekonomickému řádu, což bylo součástí jeho snahy jej podkopat a svrhnout.

Kapitalisté a dělníci, statkáři a rolníci ve skutečnosti tvoří společenství sdílených zájmů. Jejich vztah by měl být založen na spolupráci a vzájemné závislosti; každý z nich podporuje toho druhého, aby přežili. Marx mezi nimi záměrně vytvořil absolutní, extrémní a absurdně přehnaný rozpor – jako by mezi nimi byl nepřátelský vztah na život a smrt. Ve skutečnosti jsou mezi kapitalisty dobří a zlí lidé, stejně jako mezi dělníky. Kdo by měl být v ekonomické výměně skutečně odhalován a sankcionován, nejsou ani kapitalisté, ani dělníci jako příslušníci určité třídy, ale každý, kdo podkopává normální ekonomické aktivity. Základem pro posuzování člověka by měly být jeho morální kvality a chování, nikoli jeho majetek.

Lidé mohou vlastním úsilím změnit své ekonomické a sociální postavení. Dělníci se mohou stát investory díky tomu, že si nahromadí vydělané peníze. Z investorů se mohou stát dělníci, pokud selžou jejich investice. Společnost se neustále mění a proudí jako řeka. Úloha práce a investorů v moderní společnosti se často mění. Většina lidí také hraje obě role – vkládají zisky, které vydělali, do budoucí produktivní kapacity, čímž vytvářejí pracovní místa, zvyšují bohatství společnosti a prospívají široké veřejnosti. Dokonce i zakladatel amerického odborového hnutí prohlásil, že: „Nejhorším zločinem proti pracujícím lidem je společnost, která není zisková.“ [12]

Absurdní „teorie nadhodnoty“ označuje běžné činnosti vlastníků půdy a kapitalistů nálepkou „vykořisťování“. Podnítila nezměrnou nenávist, zmatené myšlení, vzájemný boj a zničila život milionům lidí.

6. Nenávist a závist: původ absolutního rovnostářství


Komunismus obhajuje absolutní rovnostářství. Na povrchu to může znít jako vysoký ideál a vést lidi k tomu, aby slepě uvěřili v jeho správnost. Vyvolává však také nenávist a závist. Jedním z důsledků rovnostářství je, že lidé nemohou tolerovat úspěch druhých, kteří jsou bohatší a mají lepší život, snazší práci a luxusní životní podmínky. Každý musí být stejný, a to v tomto duchu: měl bych mít to, co máš ty, a mohu dostat to, co dostáváš ty. V takovém vesmíru je každý rovnocenný a celý svět si je podobný.


Absolutní rovnostářství povede přinejmenším ke dvěma způsobům uvažování. Za prvé, když si lidé ještě nejsou rovni, stanou se nespokojenými se svým ekonomickým postavením. Takto mohou zločinci v lidech velmi rychle podnítit závist a nenávist. Lidé začnou prahnout po tom, co mají ostatní, a dokonce to začnou vyhledávat prostřednictvím nesprávných nebo násilných prostředků. V extrémních případech zničí majetek druhých nebo dokonce někoho zabijí, aby zbohatli. Nejhorším projevem těchto tendencí je násilná revoluce.

Aby Marx vyprovokoval nespokojenost, rozdělil společnost do dvou protikladných tříd: těch, kteří vlastní výrobní prostředky, a těch, kteří je nevlastní. Na venkově jsou to statkáři a rolníci; ve městech kapitalisté a dělníci. Cílem je podněcovat třídní nenávist a používat údajné zbavování lidí práva na volbu k provádění násilné revoluce. Statkáři jsou bohatí a rolníci jsou chudí – chopte se jejich bohatství! Proč jsou majitelé bohatí? Každý by měl být bohatý.

Čínská komunistická strana vyzvala rolníky, aby se zapojili do „pozemkové reformy“ – což znamenalo zaútočit na statkáře a rozdělit si jejich půdu. Pokud statkáři odmítli půdu vydat, byli zabiti. Komunistická strana nejprve podněcovala chuligány, aby vytvářeli problémy, a následně podněcovala rolníky k povstání a útoku na statkářskou třídu. Miliony vlastníků půdy přišly o hlavu.

Za druhé, absolutní rovnostářství se také projevuje uvnitř skupin, které již v podstatě „rovnosti“ dosáhly. Pokud existují nějaké výhody, každý dostane stejný podíl. Každý, kdo vyčnívá z řady, je odsouzen. S každým se jedná stejně, ať už pracuje méně, nebo dokonce vůbec nepracuje.

Lidé se na povrchu jeví stejní, ale osobnost každého jednotlivce, jeho intelekt, fyzická síla, morálka, povolání, role, vzdělání, životní podmínky, rozsah, v jakém dokáže snášet těžkosti, vytrvalost, nadání pro inovace a tak dále, to všechno se liší, a to, čím člověk přispívá společnosti, je jiné. Proč bychom tedy měli usilovat o stejnou odměnu pro všechny? V tomto smyslu je rozdílnost v odměňování ve skutečnosti opravdovou rovností, zatímco rovnost, kterou prosazuje komunismus, je skutečnou nerovností a pravou nespravedlností. Staří Číňané říkají, že cestou nebes je odměňovat ty, kteří tvrdě pracují, a že nebesa odmění člověka podle úsilí, které vynaložil. Absolutní rovnostářství je v reálném světě nemožné.

Při absolutním rovnostářství dostanete stejnou odměnu, ať už děláte věci dobře, nebo špatně, ať už jste pracovitý, nebo líný. Pod rouškou rovnostářství líní čerpají výhody, zatímco ti, kteří tvrdě pracují a jsou schopní, jsou penalizováni nebo dokonce nesnášeni a nahlíženi s nenávistí. Každý zpomaluje svoje tempo, aby odpovídalo rychlosti nejpomalejších. Ve skutečnosti to způsobí, že se každý stane líným, čeká, až někdo jiný něco udělá, ​​aby toho mohl využít a získat něco za nic, nebo si zabrat něco, co ještě nemá, což vede k rozsáhlému morálnímu úpadku.

Nenávist a závist, které jsou motivovány absolutním rovnostářstvím, jsou jedovatými kořeny ekonomického hlediska komunismu. Uvnitř lidské povahy se nalézá dobro i zlo. Západní víry hovoří o sedmi hlavních hříších, zatímco východní kultura učí, že člověk má jak buddhovskou, tak i démonickou povahu. Buddhovská povaha se projevuje jako laskavost, schopnost snášet utrpení a braní ohledů na ostatní. Démonická povaha se projevuje jako sobectví, lenost, závist, zloba, úpadek, nenávist, hněv, chtíč, tyranie, lhostejnost k životu, podněcování svárů a vytváření problémů, vymýšlení a šíření pomluv, získávání něčeho za nic a tak dále. Ekonomický model osvojený komunismem záměrně stimuluje démonickou povahu člověka, zesiluje závist, chamtivost, lenost a jiné zlé faktory, které přimějí lidi, aby se vzdali svého lidství a opustili po tisíce let uznávané tradiční hodnoty. Zesiluje nejhorší prvky lidské povahy a mění lidi na komunistické revolucionáře.

Adam Smith, ekonom a filozof z 18. století, v „Teorii mravních citů“ napsal, že morálka je základem prosperity lidstva. Dodržování těchto obecných pravidel morálky je „nezbytné pro samotnou existenci lidské společnosti, která se rozpadne do nicoty, pokud nebude většina lidstva pociťovat úctu k těmto důležitým pravidlům chování“. [13]

Lawrence Kudlow, ředitel Národní ekonomické rady USA, se domnívá, že ekonomická prosperita musí existovat společně s morálkou. Napsal tedy, že pokud dokáží Spojené státy dodržovat „nejdůležitější princip“ – tedy dodržovat morální hodnoty, na nichž byla Amerika založena – bude rozvoj Spojených států neomezený. [14]

Negativní důsledky způsobené absolutním rovnostářstvím v zemích po celém světě nejsou překvapivé. Komunistické rovnostářství využívá autoritu státu k uloupení soukromého vlastnictví a bohatství, které patří jiným. Na jedné straně to posiluje autoritu a moc komunistické ideologie a na druhé straně přesvědčuje lidi, že mají právo získat něco za nic. Právě takto komunismus lidi obelhává.

a) Propagace ekonomického rovnostářství: odrazový můstek ke komunismu

Pod vlivem absolutního rovnostářství znějí na Západě intenzivní požadavky na „sociální spravedlnost“ a také na přijetí zákonů o minimálních mzdách, pozitivní diskriminaci, stejné mzdy za stejnou práci a další požadavky. Za těmito požadavky stojí touha po rovnosti výsledků; za nimi jsou prvky komunismu. Pokud tomu člověk nebude věnovat pozornost, může snadno spadnout do pasti.

Z hlediska komunismu nezáleží na tom, zda tyto zranitelné skupiny získají rovnost nebo si zlepší své sociální postavení. Jsou to jen pěšáci k podněcovaní nenávisti. Pokud komunisté dostanou toho, co požadují, budou jednoduše vznášet nové požadavky na rovnost a nebude to mít konce. Pokud nedosáhnou svých požadavků, povedou válku o veřejné mínění, podnítí nespokojenost, posílí představy lidí o správnosti konceptu rovnosti a promění tyto pojmy na významnou platformu, která bude ovlivňovat veřejné mínění.

Protože komunismus vyvolává nespokojenost ve více oblastech a prostřednictvím tolika různých prostředků, jakmile všechny vyvolané zášti explodují současně, promění se v sociální nepokoje a možná i revoluce. Komunisté budou vždy schopni najít zranitelné skupiny a poté pro ně požadovat finanční rovnost. Opakují tento proces, dokud není dosaženo absolutní rovnosti. Tyto požadavky na takzvanou sociální spravedlnost se stávají odrazovým můstkem pro cestu ke komunismu. Svobodné země na Západě byly narušeny komunistickou ideologií – to je jednoduše skutečnost.

Realizace této politiky ve skutečnosti často vede k opaku toho, co je zamýšleno. Ti, kdo mají být těmito politikami chráněni, jsou místo toho diskriminováni a napadáni. Vezměme jako příklad zákon o minimálních mzdách. Jeho cílem je chránit práva pracovníků, ale důsledkem je, že mnohé továrny prostě přestanou přijímat další pracovní síly, protože se to pro ně stane nehospodárným. V důsledku toho přijdou o práci ještě i další lidé.

Dovednosti nejsou získány najednou. Existuje neustálý proces pokroku a zvyšování dovedností, schopností a pracovní etiky. Výsledkem vynucování minimální mzdy je, že lidé nejsou nejprve vyškoleni a socializováni v zaměstnání na níže placené práci, aby se následně rozvíjeli směrem k lépe placené práci. Přístup „jedna velikost pro všechny“ také porušuje ekonomickou teorii a vede k nadměrným vládním ekonomickým intervencím.

Lidé také využívají záminku „stejné mzdy za stejnou práci“, aby požadovali sociální revoluci. Citují statistiky a tvrdí, že průměrná mzda černých mužů je nižší než průměrná mzda bílých mužů, že průměrná mzda žen je nižší než průměrná mzda mužů a že tyto rozdíly jsou výsledkem rasismu a sexismu. Ve skutečnosti taková srovnání nejsou vhodná.

Při porovnávání jablek s jablky jsou výsledky odlišné. Někteří badatelé zjistili, že pro černošské rodiny, v nichž manžel i manželka vystudovali vysokou školu, jsou jejich příjmy ve skutečnosti vyšší než u obdobně situovaných bílých rodin. [15] Jednoduše proto, že černých rodin tohoto typu je relativně méně, existují také rozdíly mezi celkovými rozdíly v příjmech jednotlivých ras. Vytváření smysluplných a přesných srovnání by mohlo být považováno za projev zdravého rozumu, ale když komunistické prvky podněcují nesoulad a boj, lidé trpí selektivní ztrátou zraku.

Komunismus se nestará o blahobyt zranitelných skupin. Jednoduše se zajímá o slogany, které vtáhnou lidi na cestu komunismu a tím i ke zničení.

b) Komunismus využívá odbory k podkopávání svobodných společností

Ztráta pracovních míst ve výrobním sektoru Spojených států je známým jevem. Ale mnoho lidí si neuvědomuje, že jedním z hlavních viníků jsou odbory. Odboráři tvrdí, že pomáhají získat výhody pro dělnickou třídu, ale ve skutečnosti dělají opak. Jak to? To je zřejmé, když se podíváme na historii odborů a proměnu jejich poslání.

Odborové svazy byly zpočátku založeny členy dělnické třídy s malými nebo žádnými dovednostmi za účelem vyjednávání s vedením. Odborový svaz je do určité míry schopen zprostředkovat a řešit konflikty mezi pracovníky a kapitalisty. Komunistické elementy však odbory proměnily v nástroj podporující komunistická hnutí a jejich politiku.

Friedrich Engels na toto téma napsal: „Kvapem se také blíží doba, kdy dělnická třída pochopí, že boj za vysoké mzdy a krátkou pracovní dobu a celá činnost odborových svazů, jak je nyní provozována, není sama o sobě cílem, ale prostředkem, velmi nezbytným a účinným prostředkem, zároveň však pouze jedním z několika prostředků směřujících k vyššímu cíli: úplnému zrušení mzdového systému.“ [16]

Lenin věřil, že formace a legalizace odborů je pro dělnickou třídu důležitým prostředkem k tomu, aby se chopila vedení demokratické revoluce z úrovně kapitalistické třídy. Zároveň věřil, že odborový svaz se stane pilířem komunistické strany a klíčovou silou v třídním boji. Ve svém projevu Lenin navrhl, aby se odbory staly „školou komunismu“ a spojovacím prvkem mezi komunistickou stranou a masami. Každodenní činností odborů bylo přesvědčovat masy a přivést je k přechodu od kapitalismu ke komunismu. „Odborové svazy jsou ,rezervoáremʻ státní moci,“ prohlašoval Lenin. [17]

V polovině 19. století používaly komunistické a levicové síly odbory k podněcování dělníků, aby pokračovali ve velkých stávkách, tvrdých požadavcích na kapitál a dokonce i násilných opatřeních k ničení strojů a továren. Odborové svazy se staly mocnou zbraní komunismu v boji proti kapitalismu a při vedení politického boje – vytvářejí ve světě chaos tak, aby mohl přízrak prosazovat své cíle.

V říjnu 1905 se více než 1,7 milionu pracovníků v Rusku zúčastnilo celostátní politické stávky a ochromilo hospodářství země. V té době byl vytvořen Petrohradský sovět, dokonce ještě agresivnější odborová organizace. Lenin jeho založení nazval klíčením revoluční vlády a věřil, že se stane politickým centrem Ruska. Jinými slovy, sovětský režim vybudovaný během říjnové revoluce v roce 1917 má původ v odborech. [18]

Odbory jsou v západních a rozvinutých zemích také široce infiltrovány a využívány komunistickými prvky. Pracovníci a kapitalisté mají žít v symbióze, ale komunisté se pokoušejí vyvolat, rozšířit a zintenzivnit konflikt mezi nimi. Jedním z nejdůležitějších nástrojů komunismu je odborový svaz. Odborové svazy se používají k eskalaci procesu vyjednávání mezi vedením a pracovníky na úroveň boje mezi třídami. Racionalizují a zintenzivňují konfliktní stránku vztahu a využívají ji k legitimizaci své vlastní existence. Od té doby odbory rozvíjí u dělníků nespokojenost, obviňují kapitalisty ze všemožných problémů a vyvolávají konflikt mezi dělníky a kapitalisty. Toto je jeden z klíčových bodů pro přežití odborů.

Odborové svazy jsou schopny pracovníkům přinášet menší krátkodobé zisky, ale z dlouhodobého ekonomického hlediska je největší obětí odborových hnutí vedených komunisty právě dělnická třída. Je to proto, že když se kapitalistické podniky rozpadají, největšími poraženými jsou sami pracovníci, kteří ztratí práci a živobytí. Odborové svazy bojují za zájmy pracovníků, ale ve skutečnosti podkopávají průmyslovou konkurenceschopnost. Jsou pro to dva důvody.

Zaprvé, pod záminkou ochrany práv a zájmů pracujících odbory ztěžují podnikům možnost propouštět zaměstnance, kteří nepracují dobře a kteří dosahují malých výsledků. Vzniká tím kultura lenivosti. Nejen, že je to nespravedlivé vůči zaměstnancům, kteří pracují pilně, ale také to způsobí, že budou méně aktivní. Nejdůležitějším faktorem růstu společnosti jsou její pracovníci, ale jak odbory ochraňují zaměstnance, kteří neplní své povinnosti, podniky ztrácejí svou konkurenceschopnost.

Za druhé, pod záminkou ochrany blahobytu zaměstnanců (včetně důchodů, zdravotního pojištění a podobně) odbory neustále zvyšují náklady podniků. V neposlední řadě nutí společnosti snižovat své investice do výzkumu a vývoje, což poškozuje jejich konkurenceschopnost. Výsledkem je také to, že společnosti musejí zvyšovat ceny výrobků, což poškozuje zájmy spotřebitelů. Studie ukazují, že to je důvod, proč společnosti bez odborů, jako jsou Toyota a Honda, byly schopny vyrábět vysoce kvalitní auta za nižší ceny, a proč se americké automobilové továrny v Detroitu s odbory staly méně konkurenceschopnými. [19]

Jak řekl Edwin Feulner, zakladatel American Heritage Foundation, o odborech: „Fungují jako břemeno na krku společnosti – činí ji méně flexibilní a méně schopnou reagovat moudře na požadavky měnícího se trhu.“ [20]

To vše se zhoršuje odborovými monopoly na trhu práce. To následně vytváří škodlivý vliv na obchodní rozhodnutí a vede k četným nerozumným požadavkům, z nichž některé jsou značně příkré. Podniky, které požadavky odborů nesplňují, jsou pak cílem útoků, včetně stávek a protestů, které podniky dále oslabují.

Odborová organizace United Auto Workers reprezentující pracovníky automobilového průmyslu v Detroitu běžně stávkovala. Před finanční krizí v roce 2008 odbory požadovaly na mzdách a benefitech vyplácet 70 dolarů na hodinu. V důsledku toho se americký automobilový průmysl ocitl téměř na pokraji bankrotu.[21]

Ztráta pracovních příležitostí ve výrobním průmyslu USA je nyní všeobecně známým jevem. Mnozí lidé si však neuvědomují, že klíčovým faktorem ztráty pracovních míst jsou právě odbory. Počet výrobních pracovních míst se ve firmách s odbory v letech 1977 až 2008 snížil o 75 %, zatímco ve firmách bez odborů se ve stejném období zvýšil o 6 %. Vyplývá to ze zprávy The Heritage Foundation (THF).

Podobná je i situace mimo výrobní odvětví. Vezměme si jako příklad oblast stavebnictví. „Na rozdíl od výrobního sektoru se stavebnictví od konce 70. let značně rozvíjelo. Nicméně z celkového pohledu nastal růst výhradně v zaměstnáních, kde nejsou odbory. Od roku 1977 došlo konkrétně k rozvoji pracovních míst o 159 %,“ uvádí zpráva THF. [22]

Odbory jsou navíc nástroji, které komunistické prvky využívají v podnicích k podpoře rovnostářství. The Heritage Foundation poznamenává, že odbory požadují, aby společnosti platily mzdy podle délky služby zaměstnance (což odpovídá odslouženým rokům v socialistických zemích), bez ohledu na to, jak moc zaměstnanec přispěl podniku nebo jak byl výkonný. „Odborové dohody stlačují mzdy: snižují mzdy produktivnějších pracovníků a zvyšují mzdy méně kompetentních,“ uvádí THF. [23]

Tato myšlenka pro hodnocení práce je stejná jako absolutní rovnostářství hlásané za vlády komunismu, což je ve skutečnosti přerozdělování bohatství mezi zaměstnanci uvnitř podniku. Zasahování do vnitřního rozhodování podniků a monopol na trhu práce je narušováním volného trhu.

Agresivní obhajoba odborových svazů toho, co označují jako blahobyt pracovníků, upřednostňuje některé pracovníky před ostatními a brzdí jednotlivé společnosti a hospodářství jako celek. Průzkum provedený v roce 2005 ukázal, že „většina odborových domácností nesouhlasí s americkými odbory“ a že „hlavní důvod jejich nesouhlasu není nikdy otevřeně diskutován v odborových sdělovacích prostředcích ani na odborových konferencích“. [24]

Pracovníci, kteří jsou skutečně pilní, se ve všech ohledech stali oběťmi a komunismus se stal největším vítězem. Komunisté v zásadě používají odbory, aby postupným způsobem, krok za krokem zničili kapitalistickou svobodnou ekonomiku, rozvrátili kapitalistický systém a podkopali normální život člověka.

Odbory infiltrované komunismem a vedené progresivním hnutím se vyvinuly do zvláštní zájmové skupiny, podobně jako rozsáhlá zisková korporace. Vedení má v podniku obrovské osobní zájmy a korupce je běžná. [25]

V demokratických zemích se odbory do značné míry staly nástrojem levičáků v jejich boji proti kapitalismu. Jednostranně požadují „sociální spravedlnost“ a „rovnost“, což vytváří obrovskou zátěž pro společnost a průmysl, a stává se to překážkou pro reformu a snahy o zvyšování efektivity ve výrobním, servisním a vzdělávacím průmyslu, stejně jako ve vládní správě. Když není vhodná doba, schovávají se, ale když jsou podmínky příznivé, vyjdou ven a mobilizují sociální hnutí, aby podpořily své cíle. Odbory se tak staly klínem, který komunismus používá k rozdělování svobodných společností.

7. Komunistické „ideály“: vábení člověka k vlastnímu sebezničení


Navzdory tomu, že je komunistická teorie plná mezer a rozporů, mnozí jsou jí stále podváděni. Je to proto, že Marx popsal komunistický ráj, který by si lidé na celém světě mohli užívat. To je ústřední fantazie a klam komunismu. Marx vyobrazuje společnost, která bude oplývat „materiální hojností“, bude mít mnohem vyšší morální standardy a zavládne v ní princip „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Nebude třeba žádné soukromé vlastnictví, nebude žádný rozdíl mezi bohatými a chudými, žádná vládnoucí třída, žádné vykořisťování, svoboda a rovnost bude pro všechny a každý člověk bude schopen rozvíjet své konkrétní nadání. Život tak bude báječný.

Tento soubor klamných argumentů přitáhl mnohé lidi, aby za ně bojovali. Mnozí dnešní lidé ze Západu nemají žádnou tragickou zkušenost ze života v komunistickém totalitním státě. Stále v sobě přechovávají iluzorní představu komunistického ráje, a proto vždy vzplanou při obhajováním komunistických a socialistických ideálů.

Ve skutečnosti jsou všechny myšlenky předložené Marxem jednoduše klamné.

Marxismus tvrdí, že komunistická společnost bude mít nadbytek hmotného zboží. Nicméně lidské touhy a potřeby jsou nekonečné. Při omezeném lidském poznání, omezené pracovní době a omezených zdrojích určitě někdy nastane nedostatek. Toto je nejzákladnější výchozí bod všech ekonomických studií. Bez těchto omezení by lidé nemuseli zkoumat, který způsob výroby je nejefektivnější, protože onen předpokládaný nadbytek by měl být poskytnut všem a mohl by být požíván podle přání.

Marxismus tvrdí, že morální standardy v komunistické společnosti se výrazně zlepší. Dobro a zlo jsou však přítomny v každém člověku a zlepšení morálních standardů vyžaduje následování spravedlivé víry a hodnot, jakož i osobní úsilí o zušlechťování sebe sama.

To, co marxismus káže, je ateismus a třídní boj, které zesilují zlou stránku člověka. Lidé nesmějí mít svobodu víry a náboženství je pouze politickým nástrojem komunistické strany. Ba co více, během vlády komunismu jsou náboženské instituce používány k ochraňování tyranie, zavádění světa, vzdorování Bohu, oponování Bohu a odvracení lidí od Boha. Bez spravedlivé víry v Boha a sebekázně může morálka lidí pouze upadat. Všichni komunističtí vůdci byli navíc tyrani – arogantní, oplzlí a naprosto neetičtí. Očekávat, že jejich následovníci budou ztělesňovat a výrazně zlepšovat morální standardy, je v rozporu se zdravým rozumem.

Marxismus také prohlašuje, že přijde rovnost pro všechny. Ale jak již bylo řečeno, socialismus nevyhnutelně vede k totalitě. Moc je základem rozdělování zdrojů, ale rozložení moci za totalitního státu je nespravedlivé. Rozložení zdrojů v totalitním systému bude proto také nespravedlivé. Ve všech zemích, kde vládne nebo vládl socialismus, vzniká privilegovaná vrstva a stejně tak i extrémní mezery mezi bohatými a chudými a nastává potlačování lidí státem.

Marxismus podvádí lidstvo slibem „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. [26] Socialistické ekonomiky jsou však svázány s mocí. Obyčejní lidé nemají základní svobody, tím méně je možné mluvit o tom, že by byli schopni jednat podle své vlastní vůle dle svých schopností. Vzhledem k tomu, že lidské touhy jsou nekonečné, ani ten nejbohatší člověk na zemi nemůže dostat vše, co chce, natož aby toho docílil průměrný člověk. Vzhledem k přirozenému nedostatku zdrojů je nemožné dosáhnout nadměrného množství veškerého zboží, nemluvě o jeho distribuci komukoli, kdo jej potřebuje.

Komunismus klame lidstvo slibem, že každý člen společnosti bude moci plně rozvinout své schopnosti. Marxismus říká, že dělba práce vytváří odcizení. Ve skutečnosti je však dělba práce pro každou společnost nezbytná. Adam Smith argumentuje v „Bohatství národů“, že dělba práce může výrazně zvýšit produktivitu a podpořit prosperitu. Rozdíly vytvořené dělbou práce nejsou nutně konflikty, ani nemusí vést k odcizení a odosobnění. Lidé ze všech oblastí života mohou pozvedat své mravy, přispět společnosti a přinášet lidstvu štěstí.

Komunistický ekonomický pohled je nemorální. Škody, které napáchal, byly vidět v socialistických a komunistických zemích. Společnosti přinesly škody také různé formy skryté komunistické ekonomiky na Západě. Komunismus nevyhnutelně vytváří totalitní tyranii, chudobu a hladomor. Neustále posiluje zlo v lidské přirozenosti a ničí lidskou morálku. Je to nejhorší a nejzlovolnější protiproud v lidské historii.

Když se ohlédneme za více než stoletou historií komunismu, tvrdá realita znovu a znovu ukazuje, že se jedná o historii plnou podněcování nenávisti, masového vraždění a zla. Všechny komunistické totalitní země zažily nejkrutější zabíjení a lidé v těchto zemích mají nejmenší svobody a lidská práva. Zdroje jsou čerpány pro vojenské účely. Majetek lidí je rozkrádán, aby mohla privilegovaná třída bohatnout a být mocná, zatímco většina je zanechána, aby pracovala v chudobě.

Komunistické hnutí nejenom zbavuje lidi jejich života, ale také vede k rozsáhlému ničení tradičních hodnot a kultury. Zejména v komunistické Číně upadly morální standardy do děsivé míry, daleko nad rámec běžné lidské představivosti. Odebírání orgánů živým lidem, dobrým lidem, kteří zušlechťují sebe sama, se stalo státem schválenou průmyslovou činností. Komunisté změnili člověka v monstrum. Pracovníci v lékařství, kteří mají pomáhat nemocným, se stali ďábelskými vrahy. Zlo Komunistické strany Číny má vliv po celém světě. Země, o nichž se předpokládá, že budou dodržovat lidská práva, jsou lákány ekonomickými pobídkami, aby nad tím, co se odehrává, zavíraly oči.

V uplynulém století používali komunisté původní komunistická učení, aby na ně přilákali širokou veřejnost, intelektuály a mladší generace. Po zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě zbývající komunistické režimy opustily projevy násilného komunismu a namísto toho absorbovaly kapitalistický ekonomický systém a proměnily se na režimy podporující vysoké zdanění, vysokou úroveň sociálních dávek a přerozdělování bohatství. Tvrdí, že zvyšují celkovou životní úroveň a že každý bude prožívat „dobré dny“ v socialismu. Tímto způsobem pokračují v klamání.

Komunismus lidem slibuje, že bude usilovat o dobrotu, a vede je k tomu, aby se stali téměř náboženskými fanatiky komunistické ideologie. Využívá usilování o dobro jako svůj prapor, aby lidi odvedl od Boha. Znečišťuje lidskou mysl, posiluje zlou povahu lidí a vede lidi k tomu, aby páchali všemožné zločiny. Lidé se oddávají hmotnému požitku a vzdávají se vznešených a ctnostných přesvědčení o vyšším smyslu života. Komunismus přiměje lidi krvácet a potit se. Na oplátku jsou lidé otráveni a zabiti. Pokud se nyní lidé ve světě neprobudí, budou čelit ještě hrůznějším následkům.

Závěr: Prosperita a mír mohou být dosaženy pouze skrze morálku


Snaha o štěstí je lidskou přirozeností. Prosperující ekonomika může přinést štěstí, ale ekonomika neexistuje ve vakuu. Když se cesta ekonomického rozvoje odchyluje od etiky a morálky, může následovat hospodářská krize. Společnost, která je pouze bohatá, nebude schopna přinášet radost a štěstí, a její prosperita bude krátkodobá. S rozpadem základních etických a morálních hodnot můžeme také očekávat katastrofální výsledky.

V roce 2010 přinesl čínský Lidový deník zprávu, že navzdory ekonomickému vývoji se index hrubého národního štěstí v Číně meziročně snižuje. Druhou největší ekonomiku světa trápí korupce, znečištění životního prostředí a incidenty v oblasti bezpečnosti potravin, kvůli čemuž jsou Číňané extrémně nejistí. V tomto případě se bohatství zvýšilo, zatímco morálka a štěstí klesly.

To odráží osudovou chybu komunismu: lidské bytosti nejsou pouhými těly, ale mnohem více jsou tvořeny myslí a duchem. Ještě předtím, než člověk přišel na svět, položil Bůh cestu, po které se bude život člověka ubírat. Číňané říkají, že „každé sousto a každý doušek jsou předurčeny“, a podobně věřící lidé na Západě usednou v úctě k jídlu, aby Bohu poděkovali za jeho dary. Lidé, kteří věří v Boha, chápou, že bohatství je požehnáním, které jim dává Bůh. Mají pokorné a vděčné srdce, a proto jsou spokojení a šťastní.

Mezi těmi, kdo byli na palubě Titaniku, když se loď v roce 1912 potopila, byl také milionář John Jacob Astor IV., z jehož bohatství by bylo možné postavit 30 Titaniků. Když však čelil smrti, vybral si to, co považoval za morálně správné, a ochránil ženy a děti – věnoval své místo v posledním záchranném člunu dvěma vyděšeným dětem. Stejně tak Isidor Straus, spolumajitel obchodního domu Macy, řekl: „Nepůjdu (do člunu) před ostatními muži.“ Jeho žena Ida odmítla místo na záchranném člunu a věnovala jej paní Ellen Birdové, jejich nové služebné, protože se rozhodla strávit poslední chvíle se svým manželem. [28]

Tito lidé vlastnící velké bohatství se rozhodli upřednostnit tradiční hodnoty a víru před možností zachránit své jmění a životy. Jejich volba morálky a spravedlnosti je projevem vznešenosti lidské civilizace a lidské povahy: vznešený charakter je cennější než život, který je ještě cennější než bohatství.

Pan Li Hongzhi, zakladatel Falun Dafa, napsal v „Bohatství se ctností“:

„Povinností vládce a úředníků je obohatit národ, ale podporovat zbožňování peněz je tím nejhorším postupem, jaký je možno zvolit. Bohatství bez ctnosti ublíží všem vnímajícím bytostem, zatímco bohatství se ctností je nadějí všech lidí. Proto se bohatí nemohou obejít bez toho, aby pomáhali prosazovat ctnost.

Ctnost se hromadí před narozením. Vládce a jeho poddaní, bohatství a postavení, vše pochází ze ctnosti. Bez ctnosti nelze ničeho dosáhnout a ztráta ctnosti znamená ztrátu všeho. Proto ti, kteří usilují o moc a hledají bohatství, musí především nahromadit ctnost. Přetrpění těžkostí a konání dobrých skutků může nashromáždit veškerou ctnost mezi lidmi. Aby toho dosáhl, člověk musí rozumět principu příčiny a následku. S tímto poznáním se vlády a jejich národy dokáží ovládnout a pod nebesy zavládne blahobyt a mír.“ [29]

Pokud bude lidstvo zachovávat uvedené hodnoty pro zacházení s bohatstvím a v životě, budou tím značně snižovat ekonomické problémy pocházející z chamtivosti, lenosti a závisti. Jakmile lidstvo potlačí své sobecké touhy, lidské srdce již nebude schopna zlákat ideologie komunismu. Potom Bůh požehná lidstvu s vysokými morálními standardy. V důsledku toho lidstvo dosáhne ideální ekonomiky, která bude znamenat bohatství pro svět, klid v lidských srdcích a mír ve společnosti.

Komunistický přízrak učinil komplexní opatření, aby lidstvo zničil. Jeho ekonomické plány jsou jenom jednou částí příběhu. Abychom se osvobodili a nebyli dále ovládáni komunistickými „ideály“, musíme odhalit spiknutí, identifikovat podvodné poselství a přestat vkládat naději do této zkrachovalé ideologie. Musíme také obnovit tradiční hodnoty a obnovit morálku a ctnost. Lidstvo tak bude moci požívat věčnou prosperitu a štěstí a žít skutečně v míru. Lidská civilizace bude zářit novým leskem a vitalitou.


Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.


Odkazy:

[1] „United States Declaration of Independence“, http://www.ushistory.org/declaration/document/.

[2] Karl Marx a Friedrich Engels, „Manifesto of the Communist Party“, Marx/Engels Selected Works, Svazek první (Moscow: Progress Publishers, 1969).

[3] Fred Schwarz a David A. Noebel, You Can Trust the Communists… to Be Communists (Socialists and Progressives too) (Manitou Springs, CO: Christian Anti-Communism Crusade, 2010), 43–45.

[4] Friedrich Hayek, The Fatal Conceit: The Errors of Socialism (Routledge, srpen 2013).

[5] Thomas Sowell, Intellectuals and Society, přepracované a rozšířené vydání (New York: Basic Books, 2012), Kapitola 2.

[6] F. A. Hayek. „The Use of Knowledge in Society“, The American Economic Review, svazek 35, č. 4. (září 1945), 519–530.

[7] Ludwig von Mises. „Economic Calculation in the Socialist Commonwealth“. Mises Institute. Stránka navštívena 26. července 2018. https://mises.org/library/economic-calculation-socialist-commonwealth.

[8] Shi Shan. „Quagmire in the Reform of China’s State-Owned Enterprises“, Radio Free Asia, 22. září 2015, https://www.rfa.org/mandarin/yataibaodao/jingmao/xql-09222015103826.html.

[9] Linette Lopez, „Zombie Companies Are Holding China’s Economy Hostage“, Business Insider, 24. května 2016, https://www.businessinsider.com/chinas-economy-is-being-held-hostage-2016-5.

[10] Jason Long, „The Surprising Social Mobility of Victorian Britain“, European Review of Economic History, svazek 17, vydání 1., 1. února 2013, 1–23, https://doi.org/10.1093/ereh/hes020.

[11] John Kenneth Galbraith, The Good Society: The Humane Agenda (Boston, MA: Houghton Mifflin Co., 1996), 59–60; Karl Popper, The Open Society and Its Enemies (Routledge, 2012).

[12] Michael Rothschild, Bionomics: Economy as Business Ecosystem (Washington, D.C.: BeardBooks, 1990), 115.

[13] Adam Smith, The Theory of Moral Sentiments (Philadelphia: Anthony Finley, J. Maxwell Printer, 1817).

[14] Lawrence Kudlow, American Abundance: The New Economic and Moral Prosperity (New York: Harper Collins Publishers, 1997).

[15] Thomas Sowell, Economic Facts and Fallacies (New York: Basic Books, 2008), 174.

[16] Friedrich Engels, „1881: Trades Unions“, Marxists.org, 20. května 1881, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1881/05/28.htm.

[17] Vladimir Lenin, n.d., „The Trade Unions, The Present Situation and Trotsky’s Mistakes“, stránka navštívena 8. července 2018, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1920/dec/30.htm.

[18] Lü Jiamin, „A History of Leninist Theory on Unions“, Liaoning People’s Press (1987).

[19] James Sherk, „What Unions Do: How Labor Unions Affect Jobs and the Economy“, Heritage Foundation Website, 21. května 2009, https://www.heritage.org/jobs-and-labor/report/what-unions-do-how-labor-unions-affect-jobs-and-the-economy.

[20] Edwin J. Feulner, „Taking Down Twinkies“, Heritage Foundation Website, 19. listopadu 2012, https://www.heritage.org/jobs-and-labor/commentary/taking-down-twinkies.

[21] James Sherk, „What Unions Do: How Labor Unions Affect Jobs and the Economy“, Heritage Foundation, 21. května 2009, https://www.heritage.org/jobs-and-labor/report/what-unions-do-how-labor-unions-affect-jobs-and-the-economy.

[22] Tamtéž.

[23] Sherk (2009), tamtéž.

[24] Steve Inskeep, „Solidarity for Sale: Corruption in Labor Unions“, National Public Radio, 6. února 2007, https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=5181842.

[25] Tamtéž.

[26] Karl Marx, „Critique of the Gotha Programme“, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1875/gotha/ch01.htm.

[27] Children on the Titanic (dokument, 2014).

[28] Isidor Straus, Autobiography of Isidor Straus (The Straus Historical Society, 2011), 168–176.

[29] Li Hongzhi, „Wealth With Virtue“, Essentials For Further Advancement, 27. ledna 1995, https://www.falundafa.org/eng/eng/jjyz02.htm.