Farní dvůr Guimilau. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Dudáci, doprovázející Krista, vytesaní ze žuly – takové výjevy můžete spatřit jedině v bretaňských kalváriích. Pojem Kalvárie pochází původně z biblické dějepravy, ale časem se z něj stalo synonymum pro cestu plnou utrpení, ale také srdce, oběti a lásky. Bretaňské kalvárie nesou charakteristický projev místní náboženské kultury. Bretonci ve své naivní pobožnosti vytvořili mnohá tato početná sousoší, které umístili na farních dvorech, jimž říkají enclos paroissiaux. Od 6. století vznikaly maličké kalvárie, umístěné, stejně jako hřbitov, do středu obce. Propojenost živých a mrtvých bývala v Bretani zavedená, smrt byla všudypřítomná.
Rozkvět kalvárií nastal v 17. – 18. století, kdy se místní vždy předháněli v tom, kdo vytvoří lepší kalvárii oproti jiným obcím a vsím. Není bez zajímavosti, že na jejich tvorbu se skládali spíše chudí lidé – neměli bohaté sponzory.
Kalvárie čítající na 200 figur. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Zejména nedaleko Morlaix najdeme několikero enclos paroissiaux, farních areálů, a v nich umístěné úžasné kalvárie, v blízkosti kostelů se hřbitovy, do kterých se vchází triumfálním obloukem. Novinář Jan Šmíd je nazval „skulpturální biblí“. Místní umělci je vytesali ze žuly, nikoliv z pískovce. Obrostlé lišejníky vydržely skulptury i hlodání zubu času.
„Skulpturální bible“. Figurky udělali sochaři jako živé, a navíc jim dali podobu místních lidí a řemeslníků. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Bretonci sami říkají, že pokud je stavba obrostlá mechem, není o ni patřičně postaráno, pokud je však obrostlá barevným lišejníkem, je to správně.
Umělci – sochaři vytesali do kamene příběhy Krista, figurky udělali jako živé, a navíc jim dali podobu místních lidí a řemeslníků. Jejich kalvárie tak názorným způsobem vzdělávaly věřící. Venkované jdoucí do kostela měli před očima názorné výjevy z Kristova života.
Nejpozoruhodnější kalvárie najdeme v St.-Thégonnec z r. 1610 a Guimilau z let 1581-88.
Navštívili jsme Guimilau, jejíž kalvárie obsahuje na dvě sta postav a výjevy ze Starého i Nového zákona.
Domácí světci
Bretaň je proslulá největším počtem domácích svatých. Kdejaký poustevník z chýše za vsí byl prohlášen za svatého. Papež si zřejmě často držel hlavu v dlaních a odolával svatořečení jejich světců. Nakonec byl Římem kanonizován pouze sv. Yves (*1253 – 1303), patron advokátů. Ostatní světci jsou zbožně uctíváni ve farnostech.
„Je vous tue tous“ – Stejně vás všechny dostanu – hlásá smrťák Ankou
Častěji přítomná smrt v Bretani, ať už to byla smrt námořníků, rybářů nebo nejchudších lidí, udávala silný ráz a měli k ní blízko ve svém životě. Také si o ní často vyprávěli a sledovali její znamení, aby pochopili, kdy se smrt chystá přijít.
Vnímali smrt, kterou nazývali Ankou, jako průvodce k pokračování dalšího života. Duše jejich zesnulých s nimi dál žily v jejich příbytcích, někdy pomáhaly, někdy je strašily. Zda to přetrvávalo jako pozůstatky z keltské minulosti nebo nábožná pověrčivost Bretonců, lze těžko určit.
Sběratelé pověstí a legend
Jedna z legend o smrti říká, že v Bretani se za každého zemřelého sloužilo 30 mší! To snad měl každý farář co dělat po celý rok. Třicátá mše, ann ofern drantel, byla nejdůležitější pro spásu duše zemřelého. Kněz jej mohl ještě zachránit, když byl dost odvážný. Sloužila se o půlnoci. Kněz si zul boty, šel bosý, musel být knězem „až k zemi“. Stříbrnou kropenkou na svěcenou vodu cestou skrápěl okolí. Chodil do kaple sv. Hervé na vrcholku Ménez-Bré (Ménez_Bré – osamělý kopec mezi Pédernecem a Louargatem.) Na kopec dal předem dovézt velký pytel lnu.
Třicátá mše se čte pozpátku. Po jejím ukončení kněz svolával ďábly do předsíně. Sbíhali se tam s divokým řvaním. Umlčel démony a prohlížel jim drápy, zda nemají duši zemřelého. Potom při propouštění ďáblů jim dával po zrnku lnu, aby neodešli s prázdnýma rukama. Jinak by chtěli jeho duši. Tolik z lidového vyprávění, které posbíral Anatole Le Braz.
Anatole Le Braz, bretaňský sběratel folklóru, překladatel a současně vypravěč, známý svou vřelostí a šarmem, prozkoumal malou část území – Tréguier – Trégor – oblast Port-Blancu, départment Cotes-du-Nord, a Cornouaille – kolem Quimperu a départment Finstére. Sepsal „Legendu o smrti v Dolní Bretani“, kde (podobně jako u nás Erben nebo Němcová) posbíral různé pověsti, zejména se vztahem ke smrti. Pověrčivé, strašidelné, vtipné – všechno.
Některý laskavý vesničan v Guimilau nabízí rozkvetlé artyčoky, s plechovou pokladničkou, cena je dobrovolná – sami si nakupte. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Když P. J. Hélias – pokračovatel Le Braze – když oslovil za dne muže v polích, zda by mu pověděl nějaké příběhy, ten rolník se zeptal, zda chce „noční nebo denní příběhy“. Co se týče prvních, prý není na ně vhodné místo, ani příhodný čas…
Ankou v podobě kostlivce najdeme v mnoha podobách na kostelech a kalváriích po celé Armorice. Většinou má široký klobouk, v ruce kosu s obráceným ostřím a místní věří, že hrčení jeho káry se v noci rozléhá po cestách.
Revoluce z Paříže až na západ
V době tzv. Velké francouzské revoluce bylo bretaňské vévodství rozděleno na pět departmentů. Rozdělení vévodství Bretonci ještě dokázali přijmout a také si dělali naděje, že skončil feudální útlak. Ale první krev revoluce tekla už v Rennes. Nejprve revoluci vítali, ale potom pochopili, že nastala tyranie druhá.
Obyvatel se bolestně dotklo zrušení biskupství a pronásledování kněží a krutost vůči těm, kteří je chránili. Girondisté a Jakobíni pronásledovali rektory – faráře. Rektor nebo patron, jak faráře nazývali, měl v obci velmi blízké vztahy s rolníky. Avšak centralistická politika konventu nedodržovala ani to, co čestně zachovávali králové, a tak bylo v té době popraveno více lidí, než kdy jindy. Venkovské ženy nebo rolníci, kteří ukrývali patrona, byli popraveni také.
„Revoluční emisaři nepochopili Bretaň a její myšlení, posvátnou věrnost starým přísahám, neznalost nových zákonů a mravů, velikost a prostotu její nepoddajnosti. Pohrdali její řečí a považovali ji za zradu na Francii... Jednali s Bretonci jako s divochy,“ uvádí F. Kožík ve své knize Bretaň – dcera oceánu.
Místy se vraždění křesťanů podobalo až genocidě. Jistý Carrier se v Nantes proslavil tím, že dával topit evangelíky svázané po páru k sobě. Proto propukala povstání místních, Bretonci toužící po svobodě bojovali proti revoluci z věrnosti a z lásky k minulosti.
„Znakem přes staletí jednotícím bretonské muže ducha je jejich idealismus. Nic je nedokáže odvrátit od přesvědčení,“ uvádí F. Kožík a cituje:
„Tato rasa chce nekonečno.“ – Charles Augustin Saint-Beuve
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také:
Armorica 5 – Pobřeží růžové žuly a Ploumanac´h
Armorica 4: Mys Fréhel a jeho „smaragdy“
Armorica 6: Z Crozonu přes menhiry do Camaretu sur Mer
