Avengers Infinity War. (Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures)
Žánr: Americký komix
Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Hrají: Robert Downey Jr., Chris Hemsworth, Mark Ruffalo, Chris Evans, Benedict Cumberbatch a další.
„Postřehli jste někdy, že komiksy jsou plné neustálého boje a teorie, že přežije ten nejsilnější?“
Při pohledu na hrdinské snímky společnosti Marvel (ale i DC Comix atd.) mě napadlo některé body tohoto komiksového světa podrobit poněkud detailnější a netradiční analýze. Po zhlédnutí Avengers Infinity War se ve mně naplnil pohár „hrdinských“ filmových archetypů, které vymývají mozky dnešním generacím, a obrazně přetekl. Pojďme se tedy férově pustit do kritiky komiksového světa Marvelu, a nejenom jeho.
Hrdina jako bitkař
Kromě světlé výjimky Doktora Strange (a tím myslím pouze jeho zacházení s časem a prostorem), se všichni hrdinové omezují na hrubou sílu. Ať už dokáží sekat mečem, metat ohnivé koule, blesky nebo střílet lasery, všechno to nakonec směřuje k jedinému bodu – někdo někoho musí sejmout, zmlátit nebo zabít. Stejným syndromem trpí i DC Commix.
Avengers Infinity War. (Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures)
Představy Marvelu o hrdinech se omezují na bitkaře nebo bitkaře se zvláštními schopnostmi. Celý ten smyšlený marvelovský svět pohání neustálé boje někoho s někým. Nejúnavnější na tom je, že se to stává podstatnou částí celého příběhu. Morální dilemata, která postavy řeší, mají mnohdy existenciální rozměr – přežít, zabít, nechat se zabít, obětovat život svůj nebo někoho jiného, případně ukrást, vrátit nebo ochraňovat nějaký důležitý předmět.
Po nedávném studiu marxismu mi připadá, že se tento komiksový svět nápadně točí uvnitř kruhu ohraničeného teoriemi třídního boje, které pohánějí společnost, a představami o tom, že přežije jen ten nejsilnější, rozumějme ten, kdo pozabíjí ty ostatní.
Stroje jako nejvyšší věda
Při pohledu na nebeské světy vyobrazované v prastarých náboženstvích je komiksový vesmír Marvelu na rozdíl od nich prostoupený především různě rozvinutými technologiemi. Filmoví tvůrci trpí nedostatkem fantasie, a tak neustále opakují různé varianty strojů, mechanismů, obřích strojů a ještě větších strojů. Planeta jako stroj, člověk jako stroj, obří vesmírné lodě a tak dále. Kam se poděly vznešené a krásné nebeské světy bohů a nejvyspělejších bytostí z prastarých dob?
Obří stavby moderního filmu jsou mnohdy hrozivé hrubé megality bez přítomnosti krásy. To je jejich nápadný rys. Mnohé věci, vynálezy a stavby postrádají krásu (Například Asgard je naopak vyobrazený velmi vznešeně a kulturně). Mnohé postavy také postrádají vznešenost a mnohé postavy zosobňují nebývalou krutost, byť mají být ohromnými silami vesmíru. Je tedy vesmír podle Marvelu z podstaty krutý? To je další kontrast s tradičním pohledem na přirozenou dobrotu a harmonii světa.
Přežije ten nejbrutálnější
Mezi (podle mě) nejzvrácenější obrazy vytvářené (nejenom) Marvelem patří představa, že moc nad celým vesmírem (ale i moc obecně) může získat i brutální, nelidský a vyšinutý tvor, pokud si ji dokáže vzít. Nehledě na prostředky, kterými toho docílí. Nikdo nad světem nebdí, vesmír a svět jsou vydány napospas komukoliv, kdo se ho prostě dokáže zmocnit silou. Tato představa vychází z teorie materialismu, kde neexistuje žádný stvořitel světa, vyšší moc, které vše podléhá a která vládne nad vesmírem spravedlivě a s nejvyšší mírou soucitu vůči všem bytostem, které stvořil.
(Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures)
Hlavní padouch Thanos získá nejvyšší moc nad vesmírem prostřednictvím vraždění, vydírání, mučení a podvodů a nakonec ovládne všechny jeho síly.
Takže teorie materialismu spojená s Darwinovým „přežije jen ten nejsilnější“ (ať už to znamená cokoliv) a poháněná Marxovým neustálým bojem jsou vlastně hlavními hybnými silami marvelovského komiksového světa. Připadá mi to celkem podivné, samozřejmě marvelovští nejsou zdaleka jediní, kteří podle těchto principů natáčejí – podívejte se na výrobky současného filmového průmyslu a porovnejte, kolik mají shodných rysů.
Konečné řešení a všudypřítomný ateismus
Snímek Infinity War zobrazuje situaci, kdy je polovina živých bytostí po celém vesmíru vyhubena, a tím chce hlavní „vizionář“ vrátit vesmír do údajné „rovnováhy“. Připomíná to spíše metaforu o přelidnění planety Země a myšlenku nevyhnutelného redukování počtu lidské populace (člověkem) „dokud je ještě čas“ a zdroje planety ještě pro lidstvo postačují. Protože je vesmír podle Marvelu konečný a obsahuje konečné množství věcí, je potřeba „redukovat“ jeho populaci, aby zdroje postačovaly.
Hlavní zlosyn Infinity War ale může být celkem dobře i metaforickým zosobněním smrtelných epidemií moru, válek nebo katastrof, které čas od času radikálně snižují počet lidské populace. Nezdá se však, že by Marvel postavu Thanose ničitele bral jako metaforu.
Marvel se také otevřeně odkazuje na teorii Velkého třesku, v níž se předpokládá, že z jednoho velmi hmotného bodu, který explodoval, vznikl vesmír, jenž se po skončení výbuchu zase začne stahovat zpět do jednoho bodu. Tato teorie astrofyziky napadla ve spojitosti s tím, že pozorovali, jak se od sebe hmoty ve vesmíru neustále vzdalují. Tak tedy řekli, jasně vesmír se rozpíná, a to rozpínání mělo nějaký počátek a ten počátek byl výbuch. Výbuch jednoho vysoce hmotného tělesa, z něhož vznikl celý vesmír. Kde se tento hmotný bod vzal a co vedlo k jeho explozi, už neřeší.
Nezapomeňme také na to, že tato teorie vychází z ateismu, tedy nepředpokládá existenci Stvořitele, který by formoval vesmír a jeho světy neomezenou mocí tvořit, ale namísto toho tvrdí, že vše vzniká „náhodně“ prostřednictvím „náhodně“ vzniklých fyzikálních jevů a vlastností hmoty. Nezabývá se otázkou, zda někdo svět stvořil. A už jsme doma. Obraz světa Marvel komiksu je obrazem současné společnosti a jejího myšlení. Nebo lépe řečeno obrazem určité části společnosti a jejího zaběhaného způsobu a vzorců uvažování.
(Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures)
Závěrem
Ať už se Marvel komiks vydá jakkoliv daleko do vesmíru a nalezne tam jakékoliv bytosti, stále bude nabízet akci ve smyslu nějakého druhu bitky nebo boje o něco.
Ale nebuďme nespravedliví, nejde pouze o boj. Připomeňme si morální ponaučení z některých marvelovských snímků: Hromovládce Thór se naučil, že nejdůležitější a někdy také nejobtížnější je udržet mír namísto vrhání se do bojů, které by prokázaly jeho statečnost a schopnosti, a v konečném důsledku vyvolaly zkázonosnou válku. Doktor Strange dokázal povýšit zájmy lidstva nad svoje vlastní, mnohonásobně se obětoval v nekonečném utrpení, aby vykoupil osud lidstva. Tony Stark dokázal, že Iron Man není brnění, ale ten člověk uvnitř něho a tak dále. Takže Marvel není pouze o mělkosti a omezenosti, to by bylo přehnané tvrzení.
Možná jde pouze o omezenost hlavních hranic a hybných sil jeho světa, definovaných jako – ateismus, přežije jen ten nejsilnější, vesmír je hmota bez duše a všichni spolu navzájem bojují. Vlastně se omezují na bojování hrdinů a Avengerů s padouchy a občas i Avengerů mezi sebou.
I když obraz duše, která obývá tělo, se objevil ve snímku Doktor Srange a ve snímku Thor: Ragnarok, kde k Tórovi promlouvala Odinova duše z jiného časoprostoru. Duši z těla Doktora Strange pro změnu vyrazila Prastará, vůdkyně chrámu Kámartáž, aby mu ukázala omezenost jeho materialistického smýšlení. Strange měl možnost pochopit, že tělo obývá duše, která jej může opustit a zase se do těla vrátit, nebo těla měnit.
Každopádně pokud by Marvel komiks do svého světa zahrnul existenci duší, musel by definovat další světy a časoprostory, kam tyto duše odcházejí, což by asi nemuselo být až tak zásadní proměnou. Ovšem pokud by přiznal existenci Boha Stvořitele, potom by v jeho světě pravděpodobně nastaly velmi zásadní změny. V takovém světě by podle prastarých náboženství mohl získávat mocné síly jen ten, kdo se přichyluje k dobru a respektuje zákony vesmíru stanovené Bohy, a ti, kteří by své schopnosti zneužili, by o ně okamžitě přišli. Což bylo tak trochu naznačeno ve snímku Thór, kdy Odin Všeotec odebral svému synovi všechnu moc a svrhl ho do světa lidí jako obyčejného smrtelníka, když Thór nerozvážně přivedl Ásgárd na pokraj smrtonosné války s Jotunheimem.
Pravděpodobně by také padly teorie jako „přežije nejsilnější“ nebo „třídní boj“ a „vesmír jako stroj“. Poté by možná Marvel mohl začít klást velké otázky namísto akčních scén plných neustálého zápasení jeho hrdinů. Například „jaký je smysl existence vesmíru?“ nebo „za jakým účelem byl stvořen“, „co je osudem lidstva a jaký je smysl lidského života?“. Pokud to neudělá, čekají nás další akční mlátičky a boje o moc, ale to jejich fanoušky asi příliš nerozesmutní.
Přiznejme také snímku Infinity War vtipnost, vytvářenou v dialozích. Jejich vzorec se ale bohužel opakuje tak často, až nakonec přestane být vtipný. Jak se říká „opakovaný vtip přestane být vtipem“. Každopádně i tak stojí Infinity War za zhlédnutí a koneckonců každý si může udělat na snímek vlastní názor.
Hodnocení:
Premiéra 26. dubna 2018, délka 149 minut * ČSFD * IMDB * WEB *
