Ilustrační foto. Nákladní lodě s kontejnery kotví v přístavu Oakland v USA. (Justin Sullivan / Getty Images)
Vše, co americký prezident Donald Trump udělá, obvykle způsobí narušení statusu quo. V březnu se zaměřil na obchod, když učinil rozhodný krok a uvalil cla na ocel, hliník, pračky a solární panely nejenom z Číny, ale i z dalších zemí.
Reakcí některých médií a politiků zasažených zemí bylo obvinit Trumpa z ničení skvělého systému „volného obchodu“, který se vytvořil kolem Světové obchodní organizace (WTO) a její předchůdkyně Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).
Stejně jako u všeho, co Trump dělá, je důležité udělat krok zpátky a podívat se na celou věc v širším kontextu.
Volný obchod není volný
První bleskové zprávy hovořící z vyšší perspektivy byly schopny poukázat na fakt, že ani WTO ani GATT nejednají na základě volného obchodu, který by měl být bez vládních zásahů.
Jedna země může vyrábět a vyvážet spoustu oceli, ale nedostává na to žádné dotace a nemá žádné ochranné celní tarify. Zaslouží si pak dostat největší podíl na světovém trhu, protože je zkrátka nejkonkurenceschopnější. Používá místní zdroje pracovních sil i kapitálu a používá je tím nejproduktivnějším způsobem.
Další země může být nejlepší ve výrobě solárních panelů a stane se tak lídrem v této oblasti. Tyto dvě země si mohou vyměňovat ocel za solární panely a mít výbornou obchodní bilanci. Každý stát v tomto případě tedy dělá to, v čem je nejlepší.
Pakliže, a je to velké pakliže, neexistuje na trhu ze strany státu žádné zasahování do peněz samotných – jinými slovy, pokud existuje globální a pevný peněžní standard – pak obchodní přebytky v jedné zemi povedou k přílivu peněz a odlivu zboží, což zvedne cenovou hladinu a učiní vývozní položky méně konkurenceschopné.
V zemi s deficitem odtékají peníze a přitéká zboží, což snižuje hladinu cen a činí její vývozní zboží atraktivnější. Tím pádem by neexistovaly žádné trvalé deficity, jak jsme tomu nyní svědky ve Spojených státech a ve zbytku světa.
Jenže WTO funguje na komplexním systému pravidel a postihů, což je opakem k systému bez zásahů státu. Tato organizace poskytuje strukturu, aby si mohly vlády v jistém rozsahu ovládat vlastní obchod. Špatné hospodaření s nekrytým oběživem a pohyblivými směnnými kurzy nerovnováhu jen zvyšuje.
Každý druh vládní intervence na trhu, ať už prostřednictvím zdanění či celních tarifů a dovozních kvót, vytváří vítěze a poražené. Tito výherci a poražení jsou však jiní než v konkurenčním systému, kde má největší prodej ocelárna, která má nejčistší pece a spotřebovává nejméně elektřiny.
Vítězové a poražení
Vítězové za pomoci diktátu vládní intervence jsou často méně konkurenceschopnější a proto potřebují pomoc státu, aby přežili. Čínský ocelářský průmysl jako celek pokračuje jedině díky mohutné vládní podpoře ve formě levných půjček, přímých bankovních převodů a dotované elektřiny.
Americké ocelárny takovou pomoc nedostaly, a proto se řada z nich položila. V této ukázce „volného obchodu“ jsou tedy těmi poraženými a s nimi miliony amerických dělníků, kteří nedokáží soupeřit s levnou pracovní silou a masivními dotacemi státu v Číně.
Ale na americké straně byli také vítězové. Nadnárodní korporace, jako General Motors nebo Caterpillar profitovaly buď z vývozu do Číny nebo ze založení výroby v Číně. Platí to zejména pro digitální společnosti typu Apple, které díky prostředníkům vyrábějí většinu svých zařízení v Číně, kde jsou průměrné celní tarify vysoké až 10 procent ve srovnání s průměrnými 3,5 procenty ve Spojených státech.
Dalším vítězem tohoto nesymetrického volného obchodu je americká vláda, která si tak mohla prodat spoustu svého dluhu Číně prostřednictvím výše zmiňovaného systému nekrytých peněz a fixních směnných sazeb. Ale profitoval i americký spotřebitel tím, že platil méně za zboží z dovozu jako elektronická zařízení a další položky.
Seznam vítězů a poražených by takto mohl pokračovat dál a dál. Liší se to jen podle jednotlivých celních sazeb, jednotlivých zásahů a jednotlivých manipulací do systému nekrytého oběživa.
Ale vraťme se zpět k Trumpovi a jeho celním tarifům. Je jen přirozené, že v tomto již tak hluboce manipulovaném systému chce změnit nastavení vítězů a poražených. Trump je ekonomický nacionalista a jeho cílem je přinést prospěch americkému průmyslu a domácí zaměstnanosti.
Každý jeho politický krok, od přistěhovalectví po regulaci daní, odráží jeho filozofii, takže zvýšením cla na vybrané produkty vybírá, kdo bude na jeho domácím hřišti vítězem, který bude moci díky zredukované mezinárodní konkurenci rozšířit výrobu a najmout více tuzemských dělníků.
V opravdu volném obchodním systému by tyto zásahy měly dlouhodobé nevýhody, protože američtí dělníci a firmy by vykládali větší úsilí na něco, co dokáží lépe udělat zahraniční firmy a zahraniční dělníci.
Avšak v současném obchodním režimu to pouze uhlazuje cestu pro tuzemské výrobce a zároveň to ztěžuje život nejenom americkým společnostem operujícím v Číně, ale také v Evropě a Kanadě.
Samozřejmě, jako každý zásah státu, i toto přichází se všemi nechtěnými následky včetně pravděpodobnosti zvýšených cen u tuzemského spotřebního zboží.
Kdyby ale lidé, kteří si právě teď stěžují, měli opravdový zájem o volný obchod a nehledali jen, kde co ukořistit, už dávno by vyzvali Čínu, aby snížila průměrné celní sazby, a Evropu, aby přestala s nadstandardními dotacemi svého zemědělství.
Pro ně je volný obchod želbohu pouze jednosměrná ulice do Spojených států, a když Trump vyvěsil obří značku STOP, jsou z toho nešťastní.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou perspektivou autora a nemusí odrážet názory Epoch Times.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
