MUDr. Jan Miklánek
Jan Miklánek se jako lékař a léčitel specializuje na alternativní léčebné metody, kterých při své práci používá více než padesát. Je autorem řady článků a několika knih z této oblasti. Ideální by podle něj bylo, kdyby spolu moderní a alternativní medicína místo zápasení spolupracovaly.
Jak jste se vlastně dostal k alternativním metodám léčby?
Pracoval jsem sedm let v Rehabilitačním ústavu Kladruby jako lékař, později jako primář, a tam jsme měli různé těžké případy. Jednou večer, ve 23 hodin, jsem dělal tzv. přednoční vizitu. Na chodbě byl chlap, 27 let, inženýr, a on vám bouchal hlavou do zdi, až mu tekla krev. Tam byly samé těžké případy. Tak mu říkám: Pane inženýre, co to děláte? Máte doma dvě děti, hodnou ženu, a tady blbnete? On říká: „Nie, pán doktor. Ja tu búcham hlavou, aby som vám ukázal, akú mám bolesť. Prehlušujem bolesť inou bolesťou. A vy mi teraz pichnete Dolsin (opiát, pozn. redakce), lebo inak skočím z okna tretieho poschodia.“ Tak jsem mu píchl Dolsin a ráno jsem to hlásil řediteli a ptal se ho, co mám dělat. A on říká: „Vyřešte si to, jak chcete, vy jste doktor.“
Tak jsem to po poradě vykládal rozrušený na sesterně a škvírou ve dveřích tam nakukovala nějaká babka. Když jsem vyšel z těch dveří, ta žena tam čekala. Byla to ruská léčitelka, které uřízli nohu, a čekala na protézu. Tak jsem k ní přišel a říkám: Co vy? Poslouchala jste? „Poslouchala,“ řekla ona. A proč prý nezrobím akupunkturu a požehování. Do týdne jí z Ruska přivezli akupunkturní jehly a já začal s její pomocí píchat tomuto pacientovi akupunkturu. Nejdřív 3krát, 4krát denně, pak jsme měnili lokality bodů a píchali už jen jednou za dva dny, za týden, a milého pacienta jsme za šest týdnů vyhodili z léčby, neměl potíže, a navíc nám začal obtěžovat sestřičky.
Jaký je rozdíl mezi alternativní medicínou a tou klasickou?
Když má někdo onemocnění, můžu ho léčit buď alternativní, nebo klasickou medicínou. Lidé rozdělují medicínu na klasickou a alternativní, ale já tvrdím, že všechno je alternativní. I ta klasická medicína je pokus, jestli to vyjde, nebo to nevyjde, čili já alternuji. Ideální by bylo, kdyby se obě tyto medicíny spojily ve prospěch člověka a pomohly mu co nejrychleji. Připadá mi to, jako když se na Kilimandžáro dá dostat dvěma cestami. Jedna je ta alternativní, to znamená tvrdší a trnitá, a pak je tam asfaltka, to je ta klasická medicína, která také vede nahoru. Dostanou se tam obě cesty a obě vedou k cíli.
„Alternativní způsob nemusí působit hned, ale až za čas. Nemoc se už ale nevrací.“
Když se mě lidé ptají, jaký je rozdíl mezi léčbou angíny alternativní medicínou a soudobou medicínou, já říkám: To máte jednoduché. Vy bydlíte ve 13. patře. Vlezete do výtahu, zmáčknete knoflík a jste za chvilku ve 13. poschodí. To je to antibiotikum. Ale infekce se vracejí. Ale když to vyšlapete pěšky, pomalinku jdete nahoru, a nakonec se cítíte i dobře. A když vyjdete nahoru, jste vyléčený, nevrací se to. Ten alternativní způsob nemusí působit hned, ale až za čas, musíte se vyčistit, kdežto dneska lidé chtějí být honem v tom 13. patře.
Proč mezi sebou moderní lékařství a alternativní směry bojují?
Ono by bylo krásné, kdyby obě metody spolupracovaly a nenapadaly se. Nevýhoda léčitelů je, že jsou zakomplexovaní a pomlouvají lékaře. A lékaři jsou pak naštvaní na ty léčitele. Léčitelé laici mezi sebou velmi neradi přijmou lékaře. Já, i když jsem léčitel, mám záznamy o pacientech, obvolávám je, a když ke mně pacient nepřijde, pro mě zemřel. A léčitel? Když mu pacient nedojde, tak je zdravý. To je pak obrovský rozdíl ve statistice.
Jaké výhody tedy skýtá alternativní medicína? Proč bych si měl vybrat ji na úkor té klasické?
Alternativní medicína má tu výhodu, že léčí celého člověka. U klasické medicíny přijdete na kliniku, kde vám různá oddělení zvlášť vyšetří oko, pak ucho, další hltan, čtvrté nervy a tak dál. Oni vůbec o sobě nevědí, a pacient pak má sedm druhů léků, z každého oddělení něco, a ty léky se mohou také bít. Já, když vám dám acylpyrin, když máte horečku, mohu docílit toho, že vám poklesne teplota, ale můžu vám rozjet žaludeční vředy. Když vám dám homeopatický lék Belladonna, teplota vám klesne, a přitom nemáte unavená játra, ledviny a další orgány. Nejvíc člověk trpí, když se dají antibiotika. To jsou tvrdé kulomety nebo tankové nálože, které opravdu bakterie zničí. Ale ty bakterie dělají v organismu určitou rovnováhu, takže když vybijeme bakterie, objeví se nám plísně a podobné mikroorganismy.
MUDr. Jan Miklánek ukazuje na figurínu s akupunkturními drahami. (Milan Kajínek)
Kdy k vám pacienti chodí? Když se objeví první příznaky nebo později?
Soudobí pacienti jsou zvyklí chodit k lékaři, až když už je pozdě. Má žlučníkové bolesti, ale přijde k lékaři, až když má těžký žlučníkový záchvat. Má bolesti u srdce, ale dojde, až má infarkt myokardu. Lidé musejí chodit k lékaři dřív, než tohle vykulminuje. A to je ta alternativní neboli preventivní medicína. Já mám „radost“, když ke mně někdo přijde a řekne: „Pane doktore, mně nic není.“ A já mu říkám: No, to si myslíte. Nikdo není zdráv, jen je nedostatečně vyšetřený.
Měl jsem tady třeba i dvojčata. Jeden na to kašlal a druhý všechno pilně dělal. Ten, který na to kašlal, zemřel na komplikaci s ledvinami. Jeho bratr na to nekašlal, chodil na dialýzu, vyléčil se a dnes je bez dialýzy. Čili alternativní medicína, to je prevence, říct předem člověku, na co si má dát pozor, jakou dietu dodržovat, aby preventivně posiloval na správném místě svůj organismus a imunitu.
„Lidé jsou jako taková nádoba, jako sud. A do toho sudu se cpe všechno, co prožil. Potom se to zahladí a najednou to začne přetékat. A to je ta nemoc.“
Nemoc často vzniká velmi dlouho a lidé dnes přesto očekávají, že se jí okamžitě zbaví. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Souhlasím s vámi. Já často tvrdím, že lidé jsou jako taková nádoba, jako sud. A do toho sudu se cpe všechno, co prožil – dětství, stresy a tak dál. Potom se to zahladí a najednou to začne přetékat. A to je ta nemoc. Najednou mám hypertenzi, vředy, infarkt, rakovinu tlustého střeva. To je to převrstvení, kdy organismus už dál nemůže a ventiluje to tímto způsobem. Ony ty alternativní metody, když zasáhnete do hloubky organismu, až do podvědomí člověka a řešíte i problémy, které prožil v dětství, najednou zjistíte, že mu zmizí hypertenze, deprese, alergie… to všechno má svůj základ až v dětství. Podle mě je až 85 procent nemocí psychosomatického původu.
Mohl byste uvést příklad nějaké psychosomatické reakce?
Tak třeba u soudu. Někomu oznámí rozsudek, za vraždu 18 let, a on se zhroutí. To je psychosomatická reakce – reakce na to slovo. U dětí to může být podobné. Například vidí, že se se ženou hádáte, bude protestovat, a to tak, jak může. Například se mu sevře hrdlo a nemůže dýchat. Vy máte o dítě strach, přiskočíte k němu a hádka končí. Když už jsme u té psychosomatické medicíny, tam jsou dva důležité léky – smích a pláč. Smích je pozitivní, je nakažlivý, a pláč, to je vlastně čištění duše. Ten, kdo umí plakat, ten není špatný člověk. Psychosomatika je výsledek vnitřního duševního a psychického přetížení organismu a hlásí se to určitým onemocněním.
Naše kultura neučí děti, od základní školy až po univerzitu, jak se vypořádávat se stresem a řešit těžké životní situace. Lidé to pak řeší alkoholem, drogami nebo prášky…
Mezi námi, to neumí ani lékaři. Já bych radil dát třeba předmět preventivní medicína, dát to do škol od páté třídy a tam by bylo: úrazy, ošetřování, první pomoc, jak užít nejjednodušší homeopatika. Lidé by pak k sobě byli jiní. V dalších ročnících, jak budou děti dozrávat, bych v osmých třídách už dal psychosomatickou medicínu.
A co by se tam vyučovalo?
„Chci zdůraznit, že na co člověk přijde sám, je to nejcennější.“
Třeba, kdo odpustí, ten se uzdraví. Učit se odpouštět, umět poděkovat, umět poprosit, pustit staršího v tramvaji si sednout. Základní věci by se tam učily, které jsou jim k dobru do života. Ale to jsou věci, které děti musejí vsát, prožít, ne je memorovat. Víte, jak říkal Baťa, chyba není v systému, ale v morálce každého člověka. Každý by měl mít v životě nějaké životní mantinely a za ty nejít. Když za ně chodí, přinejlepším to odskáče jeho zdraví, v horším společnost.
Chci zdůraznit, že na co člověk přijde sám, je to nejcennější, protože pak to dělá. Jestliže někdo řekne, že chce přestat kouřit a přijde mi sem, já mu dám pár otázek a zjistím, že vlastně nechce ihned přestat, pak mu říkám, že jsou to pro něho vyhozené peníze. Abych někomu mohl pomoci, ten člověk musí spolupracovat.
Děkujeme za rozhovor.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
