Někteří lidé jsou ponořeni do hedonismu a považují to za cestu ke štěstí, aniž by si uvědomovali, že jde o nikdy nekončící honbu za prchavými zážitky. (Nicolas Poussin / Wikimedia Commons)
Zakladatelem pozitivní psychologie je Martin Seligman, který popisuje štěstí jako prožívání častých pozitivních emocí, jako jsou radost a spokojenost spolu s hlubšími pocity smysluplnosti a cílenosti. Pocit štěstí zahrnuje pozitivní uvažování v reálném čase a optimistický výhled do budoucna.
Co je důležité, odborníci na štěstí tvrdí, že štěstí není nějaký stálý, neměnný stav, ale něco flexibilního, na čem můžeme pracovat a k čemu můžeme směřovat.
Pořádám workshopy o štěstí poslední čtyři roky a vycházím při nich z tohoto uváděného směru psychologie. Workshopy jsou zábavné a vysloužily mi pověst jako „paní Šťastná“, nicméně poslední věc, po jaké toužím, je, aby si o mně všichni mysleli, že jsem vždycky šťastná. Snažit se o šťastný život je jedna věc, ale usilovat o to být neustále šťastný je nerealistické.
Nedávný výzkum naznačuje, že psychologická flexibilita je klíčem k většímu štěstí a větší duševní pohodě. Například být otevřený emocionálním prožitkům a schopnost tolerovat nepříjemná období nás může posunout k bohatšímu, smysluplnějšímu životu.
Studie ukazují, že způsob, jakým reagujeme na události v našem životě, má na pocit štěstí větší vliv než dané situace. Zažívat krátkodobá období stresu, smutku a úzkosti neznamená, že nemůžeme být dlouhodobě šťastní.
Dvě cesty ke štěstí
Z filozofické perspektivy existují dvě cesty k pocitu štěstí – hedonistická a eudaimonistická. Hedonisté jsou toho názoru, že aby člověk prožil šťastný život, musí maximalizovat radost a vyhnout se bolesti. Tento přístup je o uspokojování lidských choutek a tužeb, ale často nemá dlouhého trvání.
V kontrastu s tím je eudaimonistický přístup, který klade důraz na dlouhodobost. Zastánci tohoto pohledu tvrdí, že člověk by měl žít autenticky a pro něco vyššího. Měli bychom se snažit najít smysluplnost a hledat svůj potenciál pomocí laskavosti, spravedlivosti, poctivosti a odvahy.
Když nazíráme na štěstí v jeho hedonistickém pojetí, pak musíme pořád vyhledávat nová potěšení a zážitky, abychom své štěstí „doplnili“. Zároveň se budeme snažit minimalizovat nepříjemné a bolestivé pocity za účelem udržení skvělé nálady.
Když se ale dáme eudaimonistickou cestou, budeme se snažit hledat smysl ve svém konání a budeme používat své silné stránky, abychom prospěli něčemu vyššímu, než jsme my sami. To může občas zahrnovat i nějaké nepříjemné zkušenosti a emoce, ale často to vede k hlubší úrovni radosti a spokojenosti.
Čili vést šťastný život není o vyhýbání se těžkým obdobím. Je to o schopnosti reagovat na útrapy způsobem, který nám umožní na těchto zkušenostech vyrůst.
Nepřízeň jako motor růstu
Výzkum ukazuje, že prožívat nepřízeň osudu pro nás může být ve skutečnosti užitečné. Závisí pouze na tom, jak na to zareagujeme. Snášení utrpení z nás může učinit odolnější jedince a vést nás k aktivnímu přístupu v životu, například ke změně zaměstnání nebo k překonání útrap.
Když vědci zkoumali osoby čelící traumatům, mnozí dotazovaní popisovali svůj prožitek jako katalyzátor hluboké změny a transformace, která vedla k jevu označovanému jako „post-traumatický růst“.
Poté, co si lidé projdou těžkostmi, nemocí nebo ztrátou, často pak své životy popisují jako šťastnější a smysluplnější.
Vést šťastný život je na rozdíl od pocitu štěstí (což je dočasný stav), o osobním růstu plynoucím z nalezení smysluplnosti. Je to o přijetí naší lidskosti se všemi jejími klady a zápory, užívání si pozitivních emocí a zužitkování bolestivých pocitů k dosažení našeho plného potenciálu.
Lowri Dowthwaite přednáší o psychologických zásazích na University of Central Lancashire ve Velké Británii. Tento článek byl původně publikován na portálu The Conversation.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Originální článek zde.
