Ron a Doreen Slackovi na svatební fotografii a o 65 let později, v roce 2017. (poskytla rodina Slackova)
Ron
Ronald Slack, kterému všichni říkají Ron, se narodil v roce 1933 do chudé rodiny v odlehlé osadě Crawleyside v kopcovitém Weardale na severu Anglie. Život v té době nebyl vůbec jednoduchý. Vymoženosti, jako ústřední topení, rádio nebo splachovací záchod neměli a kluci v té době nosili pouze kraťasy – i v zimě, kdy jen navíc vyfasovali podkolenky.
Ronův otec (dole vpravo) se svými spolubojovníky během 2. světové války. Tito muži válčili v severní Africe a na Blízkém Východě. (poskytla rodina Slackova)
Bez otce se jim vyrůstalo těžko. Od armády dostávala matka menší peníz, s nímž musela živit a šatit tři kluky. Ron tady poznal, co je to „mít hluboko do kapsy“. Po návratu byl z otce jiný člověk. Často míval noční můry, přesto o svých zážitcích odmítal mluvit.
Povinná školní docházka pro Rona skončila ve čtrnácti. Jeho první práce byla jako pomocný zahradník v místním hotelu. Tam vydržel do svých osmnácti, kdy byl odveden k povinné vojenské službě. V armádě zůstal a byl převelen k Royal Air Force – královskému letectvu.
Doreen
O necelé dva roky mladší Doreen (čti Dorín) se narodila v prvním patře hospody v městečku Crook, nějakých 12 mil (19 km) od Ronova domova. Hospoda patřila její babičce. Byla to činorodá žena, která vlastnila a pronajímala hned několik nemovitostí.
Doreen ve věku, kdy začala chodit s Ronem. (poskytla rodina Slackova)
Po ztrátě hostince koupila rodina krám, kde prodávali všechno od potravin a drogerie až po nářadí. To sice znamenalo, že Doreen neměla nouzi, ale zároveň musela pomáhat od rána do večera v obchodě, který byl otevřený každý den, svátek nesvátek. Výjimkou později nebyl ani její pozdější svatební den s Ronem. To ji ovšem zastoupili příbuzní.
Doreen začala v obchodě pracovat na plný úvazek hned po ukončení základní školy, ale plat nikdy nedostávala. Práce za pultem ji nebavila. Jejím snem bylo stát se zdravotní sestrou.
Beru si toho malého!
Když bylo Doreen patnáct, rozhodly se s kamarádkou jednoho víkendového večera, že si vyrazí do kina. Aby si děvčata ukrátila čas, než film začne, ležérně si vykračovala ulicí sem a tam, kde uviděla dva jinochy.
Jedním z nich byl Ron. „Navázaly jsme oční kontakt a já povídám kamarádce: Ty si můžeš vzít toho velkého, já si beru toho malého,“ vzpomíná Doreen.
Kluci vycítili zájem a požádali holky, jestli s nimi nechtějí jít do kina. „Ale za lístek si musely zaplatit sami,“ upozorňuje se smíchem Ron. A tak, od toho dne, spolu začali Doreen a Ron chodit. Psal se rok 1951. Vídali se nejdřív jen jednou za týden, o víkendu. Když pak Ron nastoupil k letectvu, vídali se ještě méně.
Nečekaná svatba
Svatební snímek Doreen s Ronem. (poskytla rodina Slackova)
Obřad se odehrál v kostele, nezvykle v neděli, k čemuž bylo třeba speciální povolení. Hostiny se zúčastnilo jen pár členů rodiny a přátel, protože ani jeden z novomanželů neměl moc peněz. Doreena matka si ji po hostině zavolala k sobě a pošeptala jí, že jim zarezervovala hotel v nedalekém přímořském resortu.
Hotel to byl velký a honosný. Strávili v něm čtyři dny. Nezapomenutelný okamžik pro ně byl, když jim při vstupu do pokoje hrála z rádia skladba I‘ll Be Loving You Always (Vždy tě budu milovat) od Franka Sinatry.
Těžké začátky
Po svatbě se mladý pár odstěhoval do dvoupokojového domku, který patřil Doreenině babičce. O sedm měsíců později se jim narodil jejich jediný potomek – Michael. Ron byl první rok manželství ještě u letectva. Když dostal opušťák, aby mohl být u porodu, Doreen ještě nebyla připravena, a tak si Ron musel nechat dovolenou prodloužit – o celý týden. „To se jí povedlo to takhle šikovně zařídit,“ směje se Ron.
Ron na vojně (první řada úplně vpravo; poskytla rodina Slackova)
Rodina se neprotloukala snadno. Každá penny byla dobrá, a tak ani nepomýšleli na další dítě. Doreenin otec sehnal Ronovi po návratu z armády práci u společnosti, která zajišťovala distribuci elektřiny v kraji. Šlo o výkopové a manuální práce.
Ron se svou matkou a synem Michaelem, který se dal na kněžskou dráhu. Michael už je dnes v důchodu. (poskytla rodina Slackova)
Její první zaměstnání, spíše brigáda, bylo vytírat podlahu na místní klinice. Pak se jí podařilo najít práci na poloviční úvazek v nemocnici jako pomocná sestra. Když za pár let nato na klinice hledali recepční, přihlásila se a práci dostala. Za čtyři roky se znovu vrátila k péči o nemocné, když objížděla pacienty upoutané doma na lůžko.
Nelehké období nastalo, když Doreen zemřela matka a ona se přestěhovala i s rodinou za otcem, aby se o něm mohla postarat. Vztahy mezi dcerou a otcem byly často napjaté. On byl závislý na neustálé péči své dcery a s mladými jezdil i na dovolené. Nechtěl být sám. Přesto Ron, byť někdy se zapřením, projevil vůči tchánovi hodně trpělivosti. „Kdybych měla někoho jiného za muže, nevím, jak bychom to přečkali,“ říká Doreen.
Doreen s Ronem ve společnosti známých v době, kdy již bydleli ve Washingtonu. (poskytla rodina Slackova)
V roce 1976 přišla velká změna. Ron dostal nabídku jít pracovat do města Washington, kde firma postavila nový centrální sklad. Manželům se podařilo získat hypotéku a koupit si svůj první domek. Ron se vlastní pílí postupně vypracoval ze skladníka až na vedoucího skladu a u společnosti vydržel až do důchodu. Ve Washingtonu se jim dařilo, přestěhovali se do lepší lokace, také cestovali a vedli aktivní společenský život.
Život bez manželských krizí
Ron s Doreen letos oslavili 65. výročí svatby. Ani jeden z nich si nevybavuje, že by ve svém svazku zažili nějaké krize. „Nikdy jsme se opravdově nehádali. Někdy jsme měli neshody, ale nikdy ne vážné. Jednou si pamatuju, že mě Ron v něčem naštval, a já jsem si při utírání prachu říkala: „Jak já ho nenávidím!“ a pak jsem si uvědomila: „No dobrá, nemůžu říct, že ho nenávidím. Ale štve mě!!“ směje se Doreen.
Na Ronovi oceňuje, že tu vždy pro ni byl a že ji podporuje ve všem, co dělá, a i když s ní někdy nesouhlasí, i tak jí naslouchá. Kompromisy pak staví na zdravém rozumu. Šprýmař Ron vidí tajemství bezproblémového soužití daleko jednodušeji: „Vždycky s ní souhlas,“ a vysvětluje svou strategii: „Vždycky jsem jí pověděl, že udělám všechno tak, jak chce ona. No a když odešla, udělal jsem to po svém.“
Vlastnoručně podepsané blahopřání od britské královny k výročí 65. výročí manželů Slackových. Královna Alžběta letos také slaví výročí svatby, jenže sedmdesáté. (Ondřej Horecký)
Všechno dělali spolu. „Říkali o mně, že jsem jako koule na noze. Všude jsem ho pronásledovala,“ směje se Doreen. To samozřejmě neznamenalo, že by si Ron občas nevyrazil s chlapama na pivo, na fotbal nebo na kriket nebo že si Doreen nezašla s kamarádkami na kafe (a nezbytný dortík).
Stereotyp a nuda všechních dní jim nikdy příliš nevadila. „Byli jsme spokojeni s tím, co máme, a od života jsme toho moc neočekávali.“ Když ještě bydleli v Crook, stačilo jim být spolu doma, všichni tři. Protože televizi tehdy ještě neměli, poslouchali před spaním rozhlasové seriály.
Na otázku, co radí mladým párům, Doreen reaguje větou: „Nevzdávejte to hned u první překážky! Překonejte to.“
Nečekaná pohroma
Bylo to 23. března 2015. Ron, kterému bylo tehdy 82 let, prořezával na žebříku strom před svým domem. Najednou mu podklouzla noha a spadl po hlavě dolů na trávník. Zjistil, že se nemůže hýbat. Hlavou mu proběhla myšlenka: „Ach, Rone, ty troubo, podělal sis něco vážného.“
Naštěstí zůstal stále při vědomí. Ale protože Doreen odjela na kurz práce s počítačem, nebylo koho přivolat. Když kolem procházela cizí žena, požádal ji, aby přivolala sousedy, kteří přiběhli a zavolali záchranku.
Doreen s Ronem na procházce. Asi rok a půl po úraze. (Ondřej Horecký)
Ron ve svém elektrickém vozíčkovém křesle. Vozík ovládají pečovatelé. (Ondřej Horecký)
Osmdesátiletá Doreen manžela každý den navštěvovala autem a byla mu obrovskou psychickou podporou, stejně jako syn Michael a spousta dobrých přátel. Přestože doma probíhaly velké stavební úpravy, aby se budova rozšířila a byla přístupnou pro invalidní vozík, puntičkářská Doreen se odmítla vystěhovat a dohlížela na řemeslníky.
Na tom, že Ron boj o svůj život nevzdal, vděčí hlavně své oddané manželce a svému přístupu k životu. Někdy si také postěžuje, že by radši měl „starý dobrý infarkt“, tak jako každý druhý, ale již vážněji dodává, že se i navzdory nepřízni osudu snaží být vždy vděčný za to, co má, a brát věci s nadhledem. Humor je nezbytnou součástí jeho života, byť jde občas o humor černější než černý. „Sranda musí být,“ je jeho nesmrtelným motem...
