Česko nejlíp člověk pozná pěšky, říká dobrodruh a filantrop, který má „v nohách tisíc mil“ (rozhovor s Václavem Malinským)

Letos dokončil svůj třetí charitativní pochod. Tentokrát za 97 dní obešel pěšky po hranicích celé bývalé Československo. Cesta byla dlouhá necelých 3 600 km a hlavním cílem bylo vybrat finanční prostředky na léčbu holčičky s mozkovou obrnou. Podařilo se mu pro ni vybrat cca 130 tisíc Kč.

V loňském roce podpořil přechodem indických Himálají zachování tradiční tibetské kultury. Na jaře roku 2016 přešel Česko od východu na západ a cesta byla věnována malému Matějovi, který je v bdělém kómatu.

O jeho cestách již byla napsáno celá řada článků a na letošní cestě vznikal i dokument pro ČT.

Jaký byl prvotní impuls, že jste začal putovat pěšky?

Po návratu z cestování po Asii jsem chtěl především poznat pořádně vlastní zem. V dnešní době cestuje téměř každý, spousta lidí neustále jezdí někam do zahraničí, ale vlastně neznají ani vlastní zem. Přišlo mi pak naprosto logické, že pokud chci Česko poznat pořádně, tak nejlepší způsob bude jedině pěší chůze. Když člověk jede na kole, tak vše okolo utíká strašně rychle, nevnímá tolik okolí, unikne mu spousta detailů, a hlavně se ani nedostane tolik do kontaktu s místními lidmi. Pěšky, krok po kroku prožíváte všechno daleko intenzivněji.

Cestujete vždy sám nebo se k vám i někdo přidá?

Většinu cest kromě Indie jsem absolvoval sám. Mám rád svobodu, nejsem na nikom a na ničem závislý, určuji si své tempo i svůj plán. Kdykoliv můžu něco udělat jinak a nemusím se o tom s nikým bavit. Navíc, když putuje člověk sám, tak je daleko více otevřený, dostává se více do kontaktu s místními lidmi, překračuje zónu komfortu. Pokud budete cestovat třeba v 5tičlenné skupině, tak už tam většinou nastávají nějaké neshody, žijete jen ve své skupině, a okolí už nejste tak otevření. Ale samozřejmě vše má své pro a proti. Když putujete dlouho sám, tak ta samota už je někdy až moc. Člověk na to musí mít povahu, ne každý dokáže vydržet sám třeba několik měsíců někde v divočině.

Co vás baví na putování krajinou?

Setkávání s lidmi, poznávání jejich života, jejich příběhy. Absolutní svoboda, kterou mám, každý den je v něčem nový. Každý den nevím, co mě potká, a v tom je to velké dobrodružství. Nikdy nemám úplně přesný plán, a díky tomu zažívám neustále nové, nečekané situace. Když je navíc člověk delší dobu v přírodě, tak mu najednou přijde, že tam nějak patří. Už tam není jen na návštěvě, jako když jde na víkend do hor. Najednou cítí, že tam několik měsíců žije, a ta zvířata to cítí také. Ta sounáležitost s přírodou se prohlubuje. Jsem člověk, který se nejlépe cítí v lese a v horách. Naopak nemám rád turistická místa, která jsou přehuštěná lidmi. Rád si vylezu na nějaký vrchol, kde jsem úplně sám a kochám se tou krajinou, tím tichem. V tu chvíli vím, že ta chvíle je jen a jen moje. Nemám potřebu to s někým sdílet, mám to v sobě a cítím to. Čím více je to odlehlé, nedotčené místo, tím lépe.


Na který zážitek si nejraději vzpomínáte? 

Těch je taková spousta, že jen stěží se dá vybrat některý konkrétní. Viděl jsem spoustu západů a východů slunce a každý je pokaždé jiný, v tomhle je příroda prostě úžasná. Rád vzpomínám na východ slunce nad plání Bagan v Barmě. Tisíce osvícených chrámů od vycházejícího slunce a vzlétající balóny, neskutečný zážitek.

Učení Jeho Svatosti Dalajlámy v Indii nebo jeho přednáška v Praze. Buddhistické obřady, pohled na ledovcové, posvátné jezero Tso Moriri. Jízda na lodičkách po jezeře Inle. Usměvaví lidé v Barmě. Příchod do cíle letošní cesty pro Emičku, 97 dní pěšky, 3 600 km. To je vzdálenost, kterou většina lidí nikdy v životě pěšky neurazí. Mohl bych tady takto jmenovat do nekonečna.

Nejdrsnější prožitky člověka zpravidla také nejvíc naučí. Která taková zkušenost vám nejvíc dala? 

Zase se vrátím k těm horám. Hodně mě třeba naučila zkušenost s vysokohorskou turistikou v Himálajích. Poprvé jsem zažil vysokohorskou nemoc a uvědomil si, že člověk musí k horám přistupovat s pokorou. Nebo třeba letošní přechod zasněžené Šumavy byla velká zkouška na psychiku. Potom i přechod Východních Karpat, v divočině, bez civilizace, zásob, vody. Musel jsem si poradit a jít dál, nic jiného nezbývalo. Vzdát to, to dokáže každý, ale zatnout zuby a jít dál, to dokáží už jen ti silní.

Zmínil jste se o vysokohorské nemoci a že potom přistupujete k horám pokorou. Jak jste k té pokoře došel?

Člověk, který je na vrcholu svých sil, si často myslí, že ho jen tak něco/někdo neporazí. V horách pak ale zjistí, že proti přírodě nezmůže nic. Je jen malý, bezvýznamný človíček. Hora zůstane horou i o spoustu let později. Člověk ale kvůli přírodním živlům a vůbec kvůli síle přírody může velmi rychle skončit. Se zkušenostmi z Himálají už přistupuji k přírodě a k horám úplně jinak. Cítím větší sounáležitost, s horami si klidně i povídám a prosím je o to, aby mě nechaly v pořádku projít.


Kolik bot jste už prochodil?

Za těch pár let, co víc cestuji, to bude asi 6 párů bot.

Používáte nějakou speciální obuv? Jaká se vám osvědčila nejvíc?

Jelikož jsem se na letošní, nejdelší cestu připravoval skutečně svědomitě, a hlavně jsem propadl kouzlu ultralehkého vybavení, tak jsem přestal používat pohorky. Letošních 3 600 km jsem ušel v trialových, běžeckých botách značky Inov-8. Sice nevydrží tolik co pohorky, ale jsou lehounké, prodyšné, a za celou cestu jsem neměl jeden jediný puchýř.


Letos jste si vybral pomoci malé Emě, která trpí mozkovou obrnou, protože má naději na zlepšení stavu. Setkala jsem se s tím, že někteří poukazují na nerovnost pomoci, kdy je vybrán jeden člověk nebo dítě, na kterého se uspořádá sbírka, ale spoustě dalších pomoženo není. Co byste k tomu řekl?

Samozřejmě jsem přemýšlel nad tím, jak to udělat, abych mohl pomoci více lidem. Nakonec jsem ale došel k závěru, že pokud by byla cesta věnována více lidem, tak by se v tom podporovatelé začali ztrácet, komu je vlastně cesta věnována, a pomoc by byla kontraproduktivní. Všechny cesty organizuji sám, ve svém volném čase, nikdo mi s tím nepomáhá. Je to tudíž náročné jak časově, tak i finančně. Málokdo si dovede představit, co vše obnáší něco takového uspořádat. Pokud někdo poukazuje na nerovnost, tak bych tyto lidi spíše vyzval k tomu, aby oni sami přiložili ruku k dílu a také někomu pomohli. Díky mým cestám jsem inspiroval už celou řadu lidí, kteří podnikli také různé cesty na pomoc. Nemusí to ani být cesta, dá se vymyslet cokoliv. Letos například na pomoc Emičce na základě mého projektu vzniklo několik veřejných aukcí nebo třeba Základní škola v Domažlicích pro Emičku uspořádala dobročinný jarmark. Možností je spousta, jen to chce tomu věnovat nějaký čas a úsilí. Většina lidí má jen plnou pusu řečí, ale málokdo něco udělá.


Máte nějakou odezvu, zda sbírka spolu s vaší cestou pomohly malému Matějovi, který se nachází v bdělém kómatu, a jak?

U Matěje se jednalo především o zajištění finančních prostředků na jeho péči a zajištění alespoň důstojného života. Jeho zdravotní stav je bohužel s největší pravděpodobností nenávratný. Díky mé cestě se mi podařilo daleko více upozornit na problémy s financováním těchto případů a podařilo se mi pro Matěje získat celou řadu dalších, dlouhodobých podporovatelů. Díky většímu mediálnímu zájmu byl i větší nátlak na nemocnici, která je odpovědná za Matějův stav, a po 7leté soudní tahanici konečně došlo mezi rodiči Matěje a nemocnicí k mimosoudnímu odškodnění. Rodiče Matěje tak alespoň nemusí žít ve stresu, kde seženou peníze na péči o něj. Bohužel peníze jim Matěje nevrátí…


Můžete prozradit, z čeho žijete?  

Jako každému tvoru na této planetě mi k životu stačí voda, vzduch a jídlo. Ne, teď vážně. Za ty roky na cestách mám už úplně jiný systém hodnot než většina naší společnosti. Neutrácím za hlouposti, nepotřebuji auto, nesplácím hypotéku. Koupím si něco, jen když to vyloženě potřebuji. Většinou investuji do fototechniky. Nemusím mít nejnovější a nejmodernější telefon, oblečení a další hlouposti. Nejsem materiální člověk. Velmi dobře si uvědomuji, že materialismus nás šťastnými neudělá. Lidé se furt za něčím honí, vydělávají peníze, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují. Po čase zjistí, že jim stejně něco chybí. Když jsem dával před lety výpověď v zaměstnání, tak jsem prodal všechno, co jsem měl. Z úspor jsem nějaký čas žil. Poté jsem začal dělat přednášky o svých cestách, prodávat fotografie, kalendáře, psát cestopisy. V současnosti pracuji pro firmu, která se specializuje na ultralehké outdoorové vybavení a zcela mě podporují v tom, co dělám.

Je tu váš projekt Walk for help. Máte na něj nějakou odezvu? 

Ano, naprostá většina reakcí je kladných. Inspiroval jsem již celou řadu lidí, kteří se vymanili ze systému a začali dělat to, co je baví. Vytvořil jsem „štafetu pomoci“, na kterou navázalo již několik sportovců. Kamarád vloni objel pro Matěje na kole Česko. Letos pro změnu objel na kole Slovensko pro Emičku. Další kluk šel vloni ze západu na východ pro malého Honzíka. Další kamarád běžel pro Matěje z Prahy do Vsetína. Letos běžel pro Emičku z Bratislavy do Vsetína. Další běžec přeběhl pro Emičku republiku ze severu na jih. Jeden cestovatel věnoval švédský trek Kungsleden také Emičce.


Díky loňské cestě Himálajemi si pár lidí adoptovalo tibetské mníšky. Před pár týdny vyrazil jeden mladík na kole „na konec světa“ a cestu věnoval chlapci s mozkovou obrnou. A těch lidí je čím dál tím víc. Všechny je popostrčila má aktivita.

Zmínil jste, že je pro vás obrovským poznáním, když vás asijští domorodci pozvou k sobě na nocleh. Pokud putujete po hranici naší země, setkal jste se s tím, že by vás místní lidé ubytovali?

Není to tak časté, ale občas se to stává i u nás. Vždycky říkám, že Češi jsou oproti východu daleko více uzavření, a je to hrozná škoda. Ale také zastávám názor, že když je člověk pozitivně naladěný a jde tomu štěstí naproti, tak ho pak potkávají jen skvělí lidé, kteří nemají problém si někoho pozvat domů. V Česku se mi to stalo už hodněkrát, na Slovensku také.

Děkujeme za rozhovor.