Parkour – lidé v pohybu

 

Dotýkat se světa, poznávat... místo toho, abychom v něm byli uzavřeni

 

Parkour – neboli umění přemístění – je životní styl s filozofií, zrodil se ve Francii jen před pár desetiletími a praktikuje se obvykle ve městech. Traceři, jak se také těmto lidem říká, jsou často v očích policie a veřejnosti považováni za hazardéry, někdy vstupují na soukromý pozemek, svými skoky ničí veřejný majetek, kdy skutečně nějaké budovy či památky utrpí drobná poškození.

Především ve Francii je paradoxně veřejnosti stále neznámý a traceři jsou pod neustálým hledáčkem policie.

Přední parkouroví odborníci však takové chování odmítají a považují ho za odchylku od skutečného parkouru. Moderní společnost podle nich potřebuje hodnoty skryté v parkouru více než kdykoli předtím. Tvrdí, že jeho filozofie klade důraz na pomoc ostatním, člověk má být v souladu se svým okolím a ne ho ničit. A tak se můžeme setkat s tím, jak tito sportovci po skončení svých aktivit dané místo vyčistí od odpadků nebo dokonce přemalují poničené zdi a opouštějí své „sportoviště“ v ještě lepším stavu než bylo původně. Navíc stále rostou důkazy, že v technikách parkouru dochází k méně úrazům než v tradičních sportovních disciplínách.

Parkour lze trénovat i na hřištích se speciálně navrženými překážkami či ve speciálních tělocvičnách, i když někteří dávají raději přednost svobodě na otevřeném prostoru. Této disciplíně se může věnovat kdokoliv, není k němu nutně potřeba drahé vybavení. V České republice je v současné době pouze jedna větší parkourová hala s názvem „In Motion Academy“ v Praze, ale již v září 2017 vyrostou další dvě obří haly v Plzni a Brně.

Trénink těla a mysli

Mnozí mladí k němu utíkají; třeba aby našli východisko ze svých mrzutých životů ve složité době, nebo v něm spatřují možnost sebevyjádření, v němž mají nejspíš deficit, mohou také poznat nový optimistický život plný přátel. Život ve městě může být pro někoho stresující, proč v něm nevidět jedno velké hřiště?

Parkour tak může pomoci k lepší adaptaci ve městě, ale i v přírodě. Některé láká přijmout výzvu, hýbat se více než ostatní, dostat se na místa, kam jiní nemohou, poznávat své limity, pozorovat někoho shora ze střechy, jednoduše stát se díky svým pohybovým schopnostem svobodným, tak jako je duševně svobodné třeba dítě nebo zvíře.

Pro zakladatele Raymonda Bellea to však nebyla pouze hra či přeskakování překážek, ale něco životně důležitého, co mu umožňovalo přežít ve válce a chránit lidi. Fyzická část parkouru je založená na překonávání všech překážek, které se v cestě vyskytnou, jako kdyby šlo o stav ohrožení, tedy pohybovat se co nejrychleji, avšak s co nejmenší spotřebou energie a nejpřímější možnou cestou bez použití jakéhokoliv vybavení. Můžeme ho přirovnat k sebeobraně v bojových uměních, kdy se člověk připravuje na útok v boji – parkour je formou tréninku pro útěk. K rychlému provedení náročných tělesných pohybů je potřeba se naučit správnému využití pohybové energie. Je zde méně daných technik než například v gymnastice. Skutečný trénink parkouru je však velmi obtížný, protože původně byl vyvinutý pro bojovníky. Jeden z parkourových úniků se objevil i na začátku úspěšné bondovky Casino Royale.

V parkouru však nejde přímo o bojování s nepřítelem, ale spíš se sebou samým, se svými strachy. Člověk skrze něj hledá cestu, jak získat sebejistotu. K ničemu se nepřipoutávat a užívat si života. Když člověk trénuje parkour, uvědomuje si, co znamená svoboda, což mu může otevřít oči. Mění se proces myšlení, díky čemuž se můžeme lépe vypořádat se životními překážkami.

V osmdesátých letech někteří přední zakladatelé parkouru založili skupinu s názvem Yamakasi, což je zkratka z kongské francouzštiny a znamená „silný duch“. Za cíl měla vytrénovat fyzicky, psychicky a morálně zdatné jedince. Při zmínění principů tréninku Yamakasi se našinci možná vybaví Tyršův Sokol.

---

Čtěte také: Miroslav Tyrš: „Člověk je tu proto, aby si něco předsevzal a aby to provedl.“

---

Trénink Yamakasi zahrnoval výcvik, jak vydržet bez jídla a vody a pro utužení těla spánek na podlaze bez přikrývky. Aby se někdo mohl ke skupině přidat, musel nejdříve projít určitými vstupními testy. Ve skupině se propagovaly hodnoty, jako upřímnost, úcta, pokora, oběť a tvrdá práce. Důležitým principem byla sounáležitost, nikdo se nesměl vytahovat nad jiným, lhát, být negativní či si stěžovat, zdůrazňovala se také disciplína a včasnost.

Respektování zdraví a tělesného blahobytu bylo jedním ze základních pilířů skupiny, každý si musel být vědom svých limitů. Pokud si některý člen při provedení nějakého pohybu ublížil, tento pohyb byl považován za riskantní. Nově vymyšlený pohyb byl uznán až po několikátém opakování bez zranění. Yamakasi se také dočkali dvou filmových zpracování.

Původní filozofie parkouru však kvůli masové popularizaci nyní bojuje o přežití.

Vznik parkouru

O rozšíření této sportovní disciplíny se zasloužil především Raymond Belle se svým pohybově nadaným synem Davidem. Raymond Belle se narodil ve Vietnamu v období války v Indočíně a jako sirotek ve vojenském sirotčinci se snažil tvrdě trénovat, aby ho nikdo nemohl porazit. To mu skutečně umožnilo přežít muka války. Později, ještě jako mladík, ve Francii pokračoval ve vojenské výchově a následně vstoupil do pařížské hasičské jednotky a jednotky francouzské armády. I jeho syn David o něm nyní říká, že žádný současný tracer by takový trénink, který jeho otec podstoupil a nazýval „parkour“, nezvládl.

Raymond Belle se zajímal o dílo námořního důstojníka Georgese Héberta Přirozená metoda z první poloviny dvacátého století. Jeho dílo zahrnovalo myšlenky světových tělovýchovných myslitelů a dalších filozofů, inspiraci nalezl i v tréninku americké námořní pěchoty či ve výcviku starořeckých vojáků. Důraz kladl na spojení fyzických schopností s tréninkem odvahy a morálky. Šlo mu o to rozvíjet tělo harmonicky a připravit jedince, respektive vojáky, na praktické a morální požadavky života či boje, čehož tehdejšími moderními tělovýchovnými metodami nebylo podle něj často možné dosáhnout.

Georges Hébert hodně cestoval. Na jeho cestách ho ohromila například zdatnost domorodých Afričanů, kteří žili v souladu s přírodou a svou fyzičku si vypěstovali jen díky přirozeným pohybům potřebným pro přežití, jako je běh, šplhání, boj či plavání. Také tvrdil, že k rozvinutí těla je nutné překonat obavy a pustit se i do nebezpečných situací, ve kterých může hrozit zranění. Hébertovou prací se inspirovali francouzští vojáci ve Vietnamu a vytvořili to, co je dnes známo pod pojmem „parcours du combattant“ (česky poeticky přeloženo jako „cesta bojovníka“), což značí tradiční vojenskou výcvikovou trať.

Jedno z jeho hesel „Abys byl užitečný, musíš být silný“, je mezi tracery nyní často používané. V roce 1955 ve svých osmdesáti letech byl francouzskou vládou jmenován velitelem čestné legie a o dva roky později umírá na nemoc. Jeho metody se nadále používají v armádách či školách po celém světě. Hébertovým designem překážek na vojenské výcvikové trati se inspirovalo moderní výcvikové vybavení na hřištích či prolézačkách v lesích a parcích po celém světě. Měl také spoustu známých tělovýchovných následovníků, jako například Erwana Le Corre s jeho metodou MovNat.

V roce 2007 odstartovala akce parkouru s názvem „Bez rivality“, jejímž cílem bylo zachovat filozofii parkouru – proti soutěžím a rivalitě, jelikož Georges Hébert taktéž odmítal soutěživost, aby si sport mohl udržet svoji altruistickou filozofii. Parkour je spíše umění a je tedy také těžké říct, kdo je nejlepší, každý je jiný. V tomtéž roce byla také založena Světová federace parkouru a freerunningu (WFPF), která spolupracuje se známou sportovní charitativní organizací Athletes for Hope.

Z dalších předních zakladatelů a kamarádů Davida Bellea, kteří parkour či související odvětví freerunning rozvíjeli, patří například Hubert Koundé, Sébastien Founcan, Châu Belle Dinh-bratranec Davida Bellea anebo Stephane Vigroux. Mnozí z nich byli zakladateli zmíněné skupiny Yamasaki, o níž byly natočeny filmy, ve kterých jednotliví členové skutečně vystupovali. Ve snímcích však neuvidíme Davida Bellea ani Sébastiena Foucana, kteří ze skupiny kvůli neshodám ve filozofii odešli. V současné době se tato skupina přejmenovala na Majestic Force.

Popularita parkouru se začala zvyšovat, když na konci devadesátých let bratr Davida Bellea poslal fotografie a video jimi provedených kousků do francouzského televizního programu. Objevily se série televizních pořadů v různých zemích natočených o úžasných výkonech skupiny, díky čemuž přicházely další nabídky k natočení filmových sérií. Nemalou zásluhu o rozšíření parkouru má však také internet, díky němuž se záběry dechberoucích parkourových výkonů rozšířily po celém světě.

Freerunning – exkluzivnější parkour?

V roce 2003 vzniká nový proud a posléze oddělující se disciplína zvaná freerunning, neboli „běhej s volností“. Mezi oběma disciplínami vznikl konflikt, poté co se zakladatelé parkouru David Belle a Sébastien Founcan rozdělili, kdy David Belle trval na efektivitě, zatímco Sébastien Founcan se soustředil na volnost pohybu a rozvoj sebe sama. Freerunning hledá ještě estetičtější a plynulejší překonávání překážek, a to i za použití množství prvků akrobacie, právě díky zmíněné „estetičnosti“ je pro mnohé vizuálně přitažlivější.

David Belle freerunning neuznává, podle něj ztratilo právě tu důležitou filozofii, Sébastien Founcan se však brání – podle něj vychází z bojových umění a východní filozofie, věří, že všechno, co děláme, ovlivňuje ostatní a že každá vhodná forma sebevyjádření může sloužit k nalezení rovnováhy v životě.

Parkour se však dnes potýká s velkou výzvou, aby se jeho fylozofie udržela.


Článek vyšel v rámci nového speciálního tištěného vydání Epoch Times.