Bolševické řešení překlepu

Bolševické monstrum, které se rozvinulo po velkoruské zemi v roce 1917, se neustále rozrůstalo. Cestu k moci a posléze k jejímu neustálému upevňování si razilo přes hromady mrtvých a brodilo se krví svých obětí. Jako symbolický had požírající svůj vlastní ocas neušetřilo ani svoje věrné přátele, soudruhy staré bolševiky. Čas od času bylo „nutno“ provést čistky od domnělých vnitřních „nepřátel lidu, zrádců a kolaborantů“.

V době, kdy nikdo ještě netušil, že se schyluje ke druhé světové válce, vydal Stalin rozkaz číslo 00447. Rozkaz vstoupil v platnost 5. srpna 1937. Oficiálně zněl tak, že je nutno zemi očistit od „bývalých kulaků, kriminálníků a dalších antisovětských elementů“. Jak vzpomíná zběhlý agent NKVD Anatolij Granovskij, z jejich privilegovaného domu tou dobou zmizelo hodně akademiků, teoretiků, bolševických ideologů včetně Karla Radeka, jejich vůdce. Zatčen byl potom také jeho vlastní otec, Michajl Granovskij, věrně působící v horní garnituře bolševických úředníků. Padaly také větší hlavy, jako např. velitel NKVD Genrich Jagoda, jenž byl nahrazen jiným bezcitným pohlavárem, Nikolajem Ježovem.

Stačila malá záminka, a někdy ani to ne. Některé epizody byl více než bizarní. Když spisovatelka Larisa Vasiljevová sbírala vzpomínky sovětských pamětnic, přišel jí dopis od čtenářky. Vyprávěla v něm svůj příběh o překlepu v jednom úředním dopise, a co způsobil.

Čtenářka uvedla, že roku 1938 vyřizovala dokumentaci jistého utajeného podniku. Na psacím stroji vypsala adresu na obálku určenou do Stalingradu. A nechtěně udělala chybu v adrese. Respektive vynechala jedno písmeno. V názvu města Stalingrad napsala – Stalingad. Kdosi to pak přečetl jako – Stalin – gad a viděl v tom náznak, že „Stalin je had“.

Dívku zatkli a podrobili dlouhým výslechům. Vyžadovali na ní, aby prozradila organizaci, se kterou spolupracuje nebo ve které je členem, špiónkou. Nemohla jim však nic říci, kvůli jednomu překlepu.

Později ve vězení pochopila, že je ve vážném nebezpečí. Po půl roce věznění bez soudu ji náhle vyzvedli a převezli na nádraží. Zde ji zamkli v kupé a jeden dozorce jel s ní. Vagón jinak zel prázdnotou. Jeli celou noc. Potom vagón odstavili, přišli čekisti, zavázali dívce oči a vezli ji autem pryč. Koutkem oka zahlédla moskevské nádraží, byla tedy v Moskvě. Následoval zasněžený les, pak lesní paseka s větší chatou. Dva vojáci jí rozvázali spoutané ruce a zavedli ji dovnitř domu. Ocitla se ve velkém pokoji, kde zůstala sama. V obýváku bylo vše potaženo bíle. Zkusila otevřít vnitřní dveře, ale byly zamčené.

Najednou z těch zamčených dveří vyšla postava. Popsala ji jako „opičku v županu, ze kterého trčely křivé černé nohy“. Na nose se jí leskl skřipec. Bylo to jako v hororu. Poznala ho.

„Opičkou“ nebyl nikdo jiný, než Lavrentij Pavlovič Berija, sám lidový komisař a velitel Čeky (česky Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), který právě nedávno nahradil dalšího popraveného velitele, N. Ježova.


Nejprve vyjádřil jakousi „poklonu její kráse“, ale současně připomněl, že „v důležitých dopisech vynechává písmena“. Sedl si na divan a pozorně si ji prohlížel.

Čtenářka však vycítila, že se mu nelíbí. Jak uvedla dále v dopise, zamlada její vlastní krása připomínala oživlou Venuši Mélskou​. Ale sošná krása není pro každého. Tím méně pro velitele Čeky Beriju. Tento sadista měl raději vyděšené nevinné dívenky. Tahle byla zkušená a sošně krásná. A – nebála se ho.
Tehdy sebrala odvahu a zeptala se přímo, „jak on to chce“. Svlékla se před ním, hubená z vězení, lopatky trčely, propadlé břicho. Také ho upozornila, že se týden nemyla.  Zamračil se. V chatě bylo horko, ale ona měla husí kůži.

Muž v županu couvl a chtěl odejít. Ale ona ho vyzvala, aby si opět sedl. Probudila v něm lidskou stránku. Přiznal, že je unavený, nikdo ho nechápe, má moc práce atd. Její provinění, zač byla půl roku uvězněná, hodnotil jako ne velké – ale chtěl se sám přesvědčit. Jako památku jí dal propuštění s tím, že o tom nemá nikde mluvit.

Když odešel, vyčerpaně usnula, nehledíc na to, že možná ušpiní pohovku svojí vězeňskou špínou. Vzbudil ji voják a dostala najíst. Také jí přinesli starší, ale slušný kabát do zimy a s ním dopis od všemocného velitele, bez podpisu, ve kterém jí popřál mnoho úspěchů v budování komunismu. Nechyběla jízdenka na vlak.

V dalších letech sledovala, jak „opička“ šplhá po žebříku slávy. V roce 1939 to byl začátek jeho kariéry. Čtenářka vyprávěla Vasiljevové, že  později mu prý chytali desítky žen z  ulice a on je znásilňoval.  „On měl zřejmě rád nevinné holky, co plakaly a třásly se před ním. Byl zřejmě sadista". Stávalo se, že zneužitá dívenka, kterou pak vyhodil z domu, se potom vrhla do řeky Moskvy nebo skočila ze střechy vysokého domu. Stalin nad Berijovými eskapádami zavíral obě oči.

Když se dívka po propuštění z vězení vrátila do svého zaměstnání, v práci na ni podivně pohlíželi, jak to že vyvázla? „Málokdo se přece vrátil jen tak z basy.“

Spisovatelka Vasiljevová se tehdy zeptala čtenářky, jakým dojmem na ni působil Berija, odpověděla: „Působil nebezpečně. Jako všemocný člověk, který může udělat, co si zamane."


Zdroj: Larisa Vasiljevová: Ženy v Kremlu; A. Granovskij: Byl jsem agentem NKVD


Čtěte také: Cesta přední sovětské herečky do sibiřského pracovního tábora