Záhady: Bývalý detektiv zkoumá, co spojuje tajemná zmizení tisíce osob

Policejní úřady v jednotlivých oblastech na tyto případy zpravidla pohlížejí v místním kontextu. Paulides se však na ně dívá s odstupem a zkoumá, jak všechny tyto kousky skládanky zapadají do celkové mozaiky.

„Je to jako něco z Akta X,“ prohlásil Paulides při květnové přednášce na Torontské univerzitě, když sesbíral kolem dvou tisíc případů. Všechny vykazují podobné, tajemné rysy. Dochází k nim v určitých oblastech, zejména u vody a v národních parcích. Pokud se ztracené osoby najdou, často u nich dochází ke ztrátě paměti. V případě, že jsou mrtví, je těžké určit příčinu smrti. Někdy jsou tito jedinci nalezeni v místech, kam se nemohli pěšky dostat, nebo na místech, která již předtím byla pečlivě prohledána.

Paulides udává příklad malého chlapce, jehož tělo se našlo, jak leží na vyvráceném stromě. Tento strom přitom ležel na trase, kde pátrací oddíly několik dnů předtím marně prohledávaly terén. Nalezeným osobám často chybí šaty a boty, a navíc, jak poznamenává bývalý detektiv, pátrací psi z nějakého důvodu nedokáží zachytit jejich pach. Několik psovodů se Paulidesovi svěřilo, že se jejich psí svěřenci při pátrání chovali podivně, bloudili sem a tam, chodili v kruzích a pak se posadili.

Lidé, kteří se ztrácí, jsou často na obou koncích spektra, co do duševních schopností. Buď jsou to osoby postižené nebo geniální. „Myslím tím extra geniální,“ dodává Paulides. Společníci těch, kdo se ztratí, často říkají: „Nějak jsme se rozdělili.“

Paulides na své přednášce probíral desítky případů, které vyšetřoval. Informace získal z oficiálních zdrojů, hovořil s lidmi, kteří případy vyšetřovali, s lékařskými odborníky a zpovídal svědky. Přesto to, o čem Paulides publiku vyprávěl, byla „pouhá 2 procenta ze dvou tisíců případů, které jsem zdokumentoval“.

Jeho vyšetřování začalo v roce 2009, kdy odešel do výslužby u policie v San Jose. Dva strážci rezervace se mu svěřili, že podle nich existuje řada případů zmizelých osob v přírodních rezervacích, které by si zasloužily pečlivější přezkoumání.

Paulides ale nezůstal jen u divočiny. Pátral i ve městech, kde se setkal s případy nesoucími podobné črty. A ne všechny jsou z dnešní doby. Některé se datují až do 19. století, kde bývalý detektiv našel podobná zmizení.

Paulides uvedl několik příkladů osob, které byly zcela neočekávaně nalezeny na vzdálených místech. Zajímavé jsou zejména případy dvou batolat. Dvouletý David Scott se ztratil 13. července 1957 v horské oblasti Sierra Nevada. Jeho otec si odskočil do karavanu a když opět vyšel, chlapec už venku nebyl.

Lidé z pátracích oddílů našli hocha až za tři dny potom, co vyšli na blízkou horu, sestoupali dolů na druhé straně a vylezli na druhou horu. Klučík přitom dokázal „stěží přejít parkoviště,“ vypráví Paulides. Je tedy zřejmé, že se na místo nemohl dostat vlastními silami.

---

---

Druhé batole, dvouletý Keith Parkins, se ztratil 10. dubna 1952 poblíž svého domu v Ritteru, ve státě Oregon. Utíkal kolem stodoly, aby následně zmizel, a našli ho živého o 19 hodin později ležícího tváří na ledu zamrzlého rybníka vzdáleného nějakých 15 kilometrů.

Ztracení lidé jsou často nalezeni u vodních ploch, přesto rozhodně nejde o typické případu utonutí. 24letý Jelani Brinson byl na škole fotbalovou hvězdou. Našli ho v rybníku golfového hřiště ve městě Anoka v Minnesotě. Naposled byl viděn 17. dubna 2009 v domě svého kamaráda, ve 22,30. Detektivové našli jeho čepici na jednom dvorku poblíž a boty na jiném místě.

Pršelo tehdy několik dnů v kuse a golfové hřiště bylo rozbahněné. Brinsonovy ponožky byly přesto suché. Vypadalo to, jakoby ho do rybníku někdo přinesl. „On se neutopil,“ říká Paulides. Příčina smrti zůstává dodnes neurčena. Sportovec Brinson je navíc jen jedním z mnoha případů zmizelých mladých mužů v dané lokalitě.

Tyto případy vykazují jistou podobnost. Mladíci většinou popíjejí v baru s kamarády a nikdo si nevšimne, že by odešli. Za pár dnů je najdou mrtvé někde u vody. Na první pohled by se dalo usoudit, že se muži opili, spadli do vody a utonuli. Jenže tak snadné to není. Například se stává, že když se mrtvola za několik dnů najde, soudní lékař vidí, že tělo bylo ve vodě jen pár dnů, ne celou dobu. A není tomu tak pouze u vodních ploch v městských oblastech, ale i v rezervacích a odlehlých lokalitách.


K podobným případům dochází i jinde na světě. Paulides zmiňuje kupříkladu záhadu osob, které někdo údajně shodil do vodního kanálu tekoucího anglickým Manchesterem. Do dnešního dne jde o víc jak sto obětí, přičemž u třetiny z nich je nejasná příčina smrti. Podle Paulidese by si i tato kauza zasloužila prošetřit, protože kanál je příliš mělký na to, aby v něm silní mladí muži utonuli.

I když se mnozí snaží přijít s vlastními vysvětleními Paulidesovy práce, od sněžného muže až po únosy mimozemšťany, sám autor se dělání závěrů straní. „Nikdy jsem vám nedal žádné teorie, dal jsem vám jen sérii faktů,“ podotýká bývalý policista.

Přesto naznačuje, že za jím zkoumanými událostmi se může skrývat něco nestandardního. V emailu Epoch Times napsal: „U mnoha případů by bylo snadné přijít k nějakému racionálnímu vysvětlení, ale u stovek naprosto stejných případů se perspektiva mění.“

Přeložil: Ondřej Horecký; originální článek: