Rozhovor: David Synák – hudba, kterou děláme, je průnikem různých stylů

Nielen o tom, prečo to na albume trochu viac vrie, sme sa rozprávali s Davidom Synákom, multiinštrumentalistom, ktorého fascinuje svet zvukov s takou naliehavosťou, že neustále hľadá cesty, ako ich "odovzdať" vlastnoručne vyrobeným hudobným nástrojom.

S Davidom Synákom sme sa stretli pred open air koncertom okoreneným nepríjemne sychravým decembrovým počasím...

Asi jo. My máme rádi teplo. Když hrajeme někde v teplých krajích, tak je to super. Ono, už i kvůli nástrojům, máme samé akustické nástroje většinou, když je takhle sychravo a hnusno, tak ty zvuky potom neladí, musíme se víc snažit, nehraje to samo.

Ne, to je na to zvyklý, no...

Vycházíte z předpokladu, že je to velmi ovlivněno cestováním.

Jakoby je. Je to ovlivněno. Nás to inspiruje. Posluchači jsou všude jiní. Někde reagují na jiné písničky, baví je něco jiného. Hrajete v jiném prostředí a vlastně i v jiné teplotě. Takže ano, ovlivňuje nás to. Ale myslím si, že jsme poměrně silně ovlivněni sami sebou. Posloucháme každý jinou hudbu, každý posloucháme úplně jiný žánr. Někdo poslouchá jazz, někdo funky... Vlastně ne. Jazz a funky vlastně nikdo z kapely moc neposlouchá.

Každý poslouchá jinou hudbu a díky tomu, že se nemáme moc o co opřít, tak průnik těch zájmů je strašně fundamentální, blízký vlastně každému hudebnímu cítění. Ať už posloucháte vážnou hudbu, nebo rap, tak vždycky tam je něco spojitého. Nějaká ta základní – elementární touha, potřeba rytmu. Díky tomu, že je nás sedm, máme vlastně sedm rozdílných hudebních názorů. Hudba, kterou děláme, je průnik všech těch stylů, takže skoro základní kmenová hudba.

Naprosto.

To naprosto. To bylo úplně výborné. Jako celkově. Já za sebe mám obrovskou potřebu se odtrhnout od normálního života. A když nahrávám desku, tak chci být někde jinde, soustředit se jenom na to. A Davidovo studio je v Mikulově. Ono to je od Brna kousek, ale stejně jsme zůstali tam, spali jsme tam a potom večer strávený po nahrávání v té kapele, prostě otevřou se nějaký vína, piva... Ono to stmeluje. Bavíme se o tom, je tam zvukař, je tam David, i když ten do toho nezasahoval, ale tak prostě tam spolu paříme, je to takový večírek a takové ty všední záležitosti dne do toho nezasahují. Všichni jsme spolu, všichni spolu tvoříme, všichni spolu pijeme víno a druhý den ráno zase to stejné. Tvoříme, pijeme víno a tak.

Pro mě to je strašně důležité. Bez toho, abych někam odjel, tak nejsem schopný se do toho úplně silně zanořit.

Strašně moc. Člověk má nějakou rodinu, práci, nějaké starosti denního života. A v tom studiu najednou odjedete někam pryč. Takže na desce se výrazně podepsal sám ten prostor. Krásně opravený barák u Davida, vinice kolem toho, krásný Mikulov, to místo, to odtržení od reality běžného dne a plus to vybavení, které tam David má na perfektní, na nejlepší úrovni, protože si to dělal pro sebe, takže tam asi prachama nešetřil. Plus Topol (Jiří Topol Novotný, pozn.), zvukař, který tam s náma byl, je špička. Se zahraničními kapelami jezdívá české festivaly, má ucho, je to sám muzikant. Známe se od dětství, baví nás to spolu. Tahleta součinnost všech faktorů byla geniální v tom, že podle mě vznikla strašně zvukově dobrá deska.

Možná mohlo. Protože ten Topol je... Ale vlastně ne. On je vlastně folkař, ale myslím si, že má rád ten tvrdý zvuk. Myslím si že ne, že jsme tu hudbu nepředělávali jenom proto, že jsme v nějakém rockovém studiu.

My jsme to tak už měli udělané – ty písničky. Bylo jasné, že tahle deska bude tvrdší, že tam bude daleko větší, silnější prostor elektrickým kytarám, silnějším bicím, lehce upozaděné etnické nástroje, ale nebyl to plán. Tak to vznikalo, tak se to rodilo a byla to jakási výpověď současné doby, našeho pohledu na svět, dlouholeté spolupráce v kapele. Prostě jsme potřebovali udělat takovou trošku nasranou desku. Je to pohled na situace, které se ve světě dějí mezi lidmi, třeba i v politice, v ekologii. To už není znepokojení, to je nasranost.

My to nedokážeme dát najevo textem, takže jsme se to prostě snažili dostat do hudby. Každá písnička má svůj buď úplný příběh, anebo aspoň schéma, podle kterého se odvíjí. A to jsou témata, příběhy, které jsou v souladu s naším momentálním, aktuálním přesvědčením, společným přesvědčením.

To bylo super. My jsme oslovili ty lidi jednak svými vlastními videi, žádostmi a požádali jsme kamarády, aby nám nahráli nějakou prosbu pro donátory, jakože to za to stojí a měli by to podpořit a tak. Vlastně díky tomu, že se ty peníze objevily, jsme třeba mohli normálně zaplatit toho zvukaře. My by jsme tu desku udělali i tak, ale výsledný kvalitní zvuk je hodně daný tím, že jsme měli takovou podporu od donátorů.

Ono, to je taková otázka. Proč bych já měl vlastně prosit o nějaké peníze? Na druhou stranu, já vím, jaká je situace s prodejem desek, jo? Moje vydavatelství (Indies Scope, pozn.) nemůže prostě vydat desku a královsky zaplatit veškeré podmínky – perfektní studio, superzvukaře, promotéra, PR, nemůže to zaplatit, protože v realitě prostě nedokáže na té desce vydělat tolik peněz.

Přece jenom, nejsme mainstream, my neprodáváme třicet tisíc desek, takže je jasné, že zisk z desky bude tak šul nul, že ve skutečnosti skoro ani nevím, proč to Indies dělají. Ale dělají to dobře, s citem, a jejich vydavatelská práce je velký přínos pro českou kulturu skoro od revoluce. Možná proto...

Jo, já si dělám hudební nástroje. V podstatě, když potřebuju získat nějaký zvuk, tak si ho většinou jsem schopný vytvořit z nějakých zdrojů, než abych šel a kupoval si ten originální nástroj. Teď jsem třeba nahrával pro divadelní studio Malé hry. Oni dělali Večerníček v televizi a já jim to ozvučoval. A tak jsem tam přišel a měl jsem koš různých blbostí, se kterými jsem to ozvučoval. Měl jsem tam gumy do praku, měl jsem tam kartáč a kus prkna. Tím vším můžete vytvářet nějaké zvuky. Nejsou to úplně klasické hudební nástroje, jsou to spíš ruchové předměty, ale na to všechno se ta hudba vytvářet dá. Když si dělám své nástroje, tak většinou nevyrobím nástroj, na který by šlo zahrát Pro Elišku anebo nějaká jiná skladba, i když taky to jde. Ale vyrábím nástroje, které mají třeba jednoúčelový zvuk, jednoúčelové použití.

To je otázka na moji ženu. Když člověk vytváří nějaký zvuk, hledá něco, tak je tím úplně pohlcený a nevnímá, že ten zvuk může být i nepříjemný. Moje žena je hodně háklivá na vysoké zvuky smyčcem třeba. Což se mi sem – tam povede. Takové to hraní za kobylkou, to je fakt hrozně nepříjemné. Když člověk hledá a zkoumá, co s tím jde dělat, a už to dělá druhou hodinu, tak chápu, že to je mučivý zvuk.

No jasně, že jo. Pro mne to není až takové odtržení od života, já si hraju pořád a předpokládám, že všichni ostatní kluci taky. Člověk, který ztratí hravost před stářím, by to měl přehodnotit. Já si myslím, že hravost, zdravá, živá, živelná až dravá hravost, je prostě součástí tvorby každého muzikanta. I kdyby dělal úplně melancholickou hudbu, tak stejně. Někde to tam je. Muzikant, kdyby nebyl hravý, tak to prostě nedělá.

V Japonsku třeba jsem viděl, že prostě máte ulici, kde není prostor na to, aby tam vznikl nějaký park nebo nějaký záhonek. Nicméně, skoro u každého baráku je vykopnutých pár kachliček a tam zasazená nějaká réva, která se pne po tom baráku, protože ty lidi k tomu mají vztah a chtějí žít obklopeni zelenou přírodou. I když to v té betonové džungli není možné, tak stejně chtějí těch pár zelených lístků, které tam jsou vedle toho vchodu. Když tam máte park, tak v tom parku jsou stromy. A člověk, který se o to stará, tak ten ty stromy přesně zná. A nestane se, že by řekl – tak tenhle strom je starý, pokácíme ho a dáme místo něj nový, ale stará se o něj tak, aby byl bezpečný, aby z něj nepadaly větve, aby prostě pěkně stárnul.

Tohleto mi fakt vadí, když vidím, jak se kácí velký starý stromy. Já chápu, že ten strom je zničený, že když se pokácí třetina stromořadí, tak už neplní tu funkci a musí pokácet celé. Já to i znám, tahle pravidla. Nicméně, kdyby se tady vyčlenil nějaký člověk, který by se staral třeba o ten park, konkrétně o ten park, a ne o pět různých parků a vyhazování odpadků a tak, ale konkrétně dendrolog, který by řešil ty stromy, tak ty stromy by tady mohly být ještě dvacet let po tom, co jsou z dnešního pohledu brány jako nepotřebné. Když se vykácí nějaká alej, ať už z důvodu nějakého nařízení, nebo že jsou ty stromy blízko silnice, anebo protože to sejmul nějakej vichr, tak by tam měla být nová alej. Protože ty aleje, to je něco, co nás trošku odlišuje od ostatních zemí. V málokteré zemi jsou takové pěkné aleje.

Jasně. Vy máte strom a on tam vlastně roste. Tak vy máte náklady s tím, že musíte řešit spadané větve, listí a to je všecko, takže máte akorát náklady. Když ho pokácíte a vysázíte nový, tak to máte dvoje prachy, které najednou můžete od někoho získat. Je jasné, že pokud někdo řeší chod těch stromů, tak je jednoduchší peníze utrácet, než vynakládat, že jo?

Problém je ale v tom, a to jsme řešili v Brně jednou, že, když tam máte strom a chcete na tom stejném místě zasadit jiný, tak to vlastně úplně nejde. Protože kořenový systém je propleten se sítěmi, které tudy vedou, teď nad tím máte kabely, které už tam jsou, a když pokácíte strom, tak v ten moment ty kabely jsou tam první, než ten nový strom, takže mají přednost. A takhle to je.

Nesehnutí, nebo Zelení, nebo Duha, nebo někdo takový chtěl obnovit nějakou alej a ukázalo se, že je to legislativně strašně problematické. Že by se tam musela udělat celá studie o tom, kudy vedou kabely, kterými jsou prorosteny kořeny těch už pokácených stromů, a budou li se dávat nové stromy, tak kde smí být a kde ne, a kvůli těm kabelům ve vzduchu... A když tam máte strom a k tomu nějaký barák, tak okna a ta koruna musí být v nějakém souladu, propustnost koruny, aby lidi, kteří tam žijou, neměli zastíněný. Ale když tam ten strom už byl, tak to on si málokdo stěžuje. Ale aby tam vznikl nový strom, který by jim tam za pár let začal stínit, tak to oni začnou hned kvůli tomu kopat a v podstatě udělají ty věci tak, aby se tam ty stromy nesázely. Většinou lidi neudělají to, žeby bojovali za to, aby se stromy pokácely, ale když už se pokácí, tak bojují za to, aby se tam znova nezasadily.

Možná jo.