„Budeme svědky bezvůdcovské revoluce v Číně?“ ptá se spisovatel Gordon Chang

Nicméně, mnoho jeho argumentů stále platí a s tím, jak je ekonomicko-politická situace v zemi čím dál nestálejší, rozhodl se deník Epoch Times Changa vyzpovídat o čínské minulosti a stále nejisté budoucnosti.

Jedinou věcí, která by snad mohla fungovat, je její razantní změna. Avšak v Pekingu jsou si vědomi, že tento krok nemohou učinit, neboť politický konsensus je proti tomu. Si Ťin-pchingova představa o její změně je vlastně regresivní a představuje polo-příkazový maoistický model, který už tady byl. Jakmile selžou poslední známé regulační nástroje, ekonomika půjde do volného pádu a myslím, že politický systém vezme s sebou.

Číňané nemusí mít revoluci v úmyslu. Avšak jakmile vyjdou do ulic, situace se může velmi rychle dostat mimo kontrolu. Já si myslím, že Číňané nevěří, že systém jedné strany může fungovat ruku v ruce s modernizací společnosti. Je jasné, že v současném stavu se nestavějí proti komunistické straně, protože mají strach z represí, avšak jakmile uvidí šanci na změnu, mohou se věci velmi rychle změnit. Takže se domnívám, že v momentě, kdy komunistická strana začne vykazovat známky selhání, začnou lidé demonstrovat, a s těmito demonstracemi, ať už mají revoluční záměr či nikoliv, se věci zcela jistě dostanou mimo kontrolu.

 

Pokud se ohlédnete zpět do roku 1988, nikdo – kromě snad jedné osoby – si nemyslel, že sovětský systém padne. A náhle jsme zde měli problémy v Maďarsku, poté pád Berlínské zdi a přeci jen tehdy američtí politici říkali: „No to je jen východ Evropy, sovětský systém jako takový nemůže selhat.“ Samozřejmě, samotní sovětští občané nemohli vidět, jakým způsobem dojde k pádu jejich vlády. Tyto věci jsou téměř bez jakéhokoliv řízeného vůdcovství v tom smyslu, že neexistují vůdci těchto revolucí a nic není organizováno.

Víte, Václav Havel, bývalý prezident Československa, řekl něco ve smyslu: „Nikdo nemůže pochopit společnost, protože to, co je důležité, nejsou budovy ani represe konané státem, ale to, co je v myslích lidí.“

Lidé ve východní Evropě chtěli něco jiného. Možná nebyli úplně schopni to ze začátku formulovat ani nemuseli vždycky protestovat, ale jedno jim bylo jasné – komunistický systém musí padnout. Myslím, že obdobně je tomu tak v Číně, kde lidé jsou už unaveni a otrávení existujícím systémem, zvláště pokud tento systém již nadále nepřináší prosperitu. Pokud v zemi existují skutečně vážné ekonomické problémy, myslím, že lidé prostě řeknou: „Už toho máme dost.“

 

Pamatujte, primárním základem legitimity komunistické strany je kontinuální dodávka prosperity. Tento princip je zde již od dob Tcheng Siao-pchinga, kdy se ekonomika začala pohybovat směrem k volnějšímu modelu. Bez prosperity je jediným zbývajícím základem legitimity nacionalismus. To ovšem není dost k udržení komunistické strany u moci a to je důvod, proč jsou tak nejistí.

Jedním z důvodů je fakt, že jsem vykonával advokacii v Šanghaji. Moji klienti, kteří dorazili do města, se většinou ubytovali v hotelu Grand Hyatt, což je opravdu jeden z nejpozoruhodnějších hotelů na světě. Na základě této zkušenosti často říkávali: „Čína už není komunistická.“

Když jsem přijel do Číny, říkával jsem to samé. Samozřejmě pokud tam člověk jede na 3 až 4 dny, je jasné, že si zformuluje právě tento názor. Cítil jsem, že tento systém prostě nemůže skutečně dlouhodobě fungovat, je neudržitelný a nakonec se rozpadne – to je důvod, proč jsem napsal tuto knihu.

Jsme svědky prvních náznaků krize, a já si nemyslím, že komunistická strana má schopnost se z toho všeho dostat. Čínští občané něco vymyslí, ale nebude to pod taktovkou strany.

 

Tyto skupiny jsou opravdu zajímavé. Když si promluvíte s některým příznivcem Falun Gongu (pozn. red.: lze psát Fa-lun Kung či Falun Dafa) – a já nejsem jeden z nich – nabudete pocit, že v něco opravdu věří, a to do takové míry, že někteří z nich jsou ochotni za to položit svůj život. U členů komunistické strany něco takového nenajdete.

Ten pocit sounáležitosti se stranou, který existoval v třicátých a čtyřicátých letech, je všechen pryč. V současnosti se ČKS stala jednou z nezkorumpovanějších organizací na světě, nemůže tedy přetrvat. Vzhledem k její velikosti může tento rozpad trvat delší dobu, než jsem se původně domníval, nicméně, pointa je jasná. U členů ČKS nenajdete to, co v současnosti existuje mezi příznivci Falun Gongu, Tibeťany či Ujgury nebo křesťany, kteří jsou ochotni za svou věc či víru položit život.

 

Komunistická strana si vytvořila nepřátele mezi všemi těmito skupinami. Členové těchto skupin jen tak nepřišli s myšlenkou: „Chci, aby komunistická strana padla.“ To strana je svým jednáním přinutila převzít tento postoj.

Současným problémem strany je, že v současnosti může zvítězit nad Tibeťany nebo kteroukoliv další skupinou, avšak nemůže zvítězit nad všemi těmito skupinami najednou a k tomu v době, kdy se ekonomika rozpadá, a lidé přestávají věřit v komunistický systém.

Víme, o jak křehkou záležitost jde, neboť komunistická strana se v mnoha ohledech stala více donucovací a represivní, což znamená, že si je mnohem víc nejistá. Pokud by si byli jistí svým postavením a politickou mocí, určitě by tak nejednali. Vědí, že tomu tak není, a to je velmi důležitý bod.

Přesně tak. Je to souboj o mysl a srdce lidí. I když existují malé skupiny disidentů, kteří na první pohled nemohou režim svrhnout, ve skutečnosti mohou. V historii jsme mohli vidět příklady na mnoha místech, nejen ve východní Evropě či Sovětském svazu.

Například na Filipínách či v Peru. Viděli jsme mnoho případů, kdy lidé, kteří vyjdou do ulic, svrhnou vlády. Vše, co stačí, je, aby si jedna osoba rozmyslela svůj postoj. Nejvhodnějším příkladem jsou nejspíš Filipíny. Před deseti lety rozeslala jedna osoba text: „Vezměte si černé oblečení a jděte na EDSA“ (pozn. redakce: manilská dopravní tepna – Epifanio de los Santos Avenue). Dav jen rostl a rostl, až nakonec prezident Estrada musel odstoupit v polovině svého funkčního období.

 

Nikdo tuto demonstraci neorganizoval. Filipínská armáda posuzovala velikost davu a v momentě, kdy už byl tak velký a lidé vypadali, že tam zůstanou velmi dlouho, prostě změnila stranu.

Podobná situace by mohla nastat v Číně. Můžeme být tedy svědky čínské revoluce, která nebude mít vůdce. Lidé říkají: „Jakto?“ Jsou to disidenti, nejsou nikým organizování ani financováni.

 

Politologové to nemohou pochopit. Pro komunistickou stranu to představuje opravdový problém. Ano, mají 80 milionů členů, ale ve skutečnosti to není ukazatel jejich síly. Strana je ve skutečnosti v současném stavu dost slabá. Velmi málo lidí je ochotno položit své životy za komunismus v Číně.

Už to tak prostě nefunguje. Je to hnijící zkorumpovaná organizace, která se rozpadne stejně, jako se rozpadly bývalé komunistické státy. Nyní zde máme moderní lidi, kteří chtějí něco lepšího, kteří nejsou vystrašení ze své vlády. Spolu s ekonomickým selháním to může představovat tu pomyslnou jiskru.

Přeložil: Petr Matějček; originální článek: