Písničkář Fink v brněnském klubu Fléda, 10. listopadu 2015. (K. Šebelová / Epoch Times)
Písničkář Fink na své čtvrté letošní zastávce u nás představil loňské album Hard Believer v rámci stejnojmenného turné v brněnském hudebním klubu Fléda v úterý 10. listopadu 2015. Po pražském koncertě v Roxy folkař Fink se svojí skupinou zakončil letošní hojné české koncertování v moravské metropoli. Odtud se muzikanti vydali do Maďarska, Švýcarska a Německa.
Pomalý rozjezd
Klub Fléda rozhodně vyprodaný nebyl a v osm večer to spíš vypadalo tak, že si sem na pivo zaskočilo jen několik pravidelných návštěvníků tohoto podniku. Úderem deváté to zde začalo hučet jako v úle. Finkovi fanoušci se pozvolna začali dožadovat nějaké té hudební akce. Zakrátko nato spustila předkapela She Drew The Gun svoji produkci. Zhruba půlhodinové vystoupení na vlně melancholického soudobého ostrovního folku bylo poměrně příjemným rozjezdem, kterému dominoval ženský zpěv v doprovodu kytary a basy.
Fink na melancholické vlně
Po půlhodinové pauze, kdy se ladily nástroje pro hvězdy večera, zhasla světla a postupně na potemnělé jeviště přicházeli jednotliví hudebníci, které dav fanoušků vřele přivítal a sál se začal rychle plnit. Na úvod zazněla melancholická pomalejší skladba Fall Into The Light, která v podstatě nenápadně naznačila, jaké bude celkové ladění večera. Mlhavě snové melancholické písničky byly v jasné převaze. Tu a tam je sice Finkova sestava rozproudila nějakou tou údernější vypalovačkou, ale celý koncert se nesl v podzimně nostalgickém a poslechovém duchu, který dobře korespondoval s podzimním časem venku.
(K. Šebelová / Epoch Times)
Mlha bez barev a světel
Celkově koncertu chyběly barvy a světlo, což byl asi záměr, protože nálada byla o to více snově melancholická. Jako jediný zdroj osvětlení sloužily tři bloky žárovkových reflektorů, které občas protínaly tmu a mlhavý kouř valící se zpod pódia. Fink a ostatní členové kapely s publikem komunikovali minimálně, a také jejich pohybový projev působil zasněně, jakoby z jiného světa. A proto nebylo divu, že ani posluchači v sále nepropadli nějakým nespoutaným tanečním kreacím. Spíše naopak, lehce se vlnili do rytmu, často se zavřenýma očima. Když člověk zavřel oči a plně se ponořil do hudby, mohl se s lehkostí nechat unášet v této „zakouřené“ atmosféře. Nikoliv však ztratit - čaroděj Fink nic neponechával náhodě a prokládal spolu se svým ansámblem plouživé rytmy ostřejšími písněmi.
Nové a starší skladby
Do éteru zazněly písničky z posledního alba Hard Believer - White Flag, Too Late, Pilgrim nebo Looking Too Closely. Ze starších desek nesměla chybět píseň Sort of Revolution a jako poslední bonus - song Berlin Sunrise, který tvořil jediný přídavek skupiny pro diváky na rozloučenou.
Fink se svojí skupinou předvedl vydařený akustický zážitek všem vyznavačům soudobého folku, který skvěle doplnili o uhrančivou, místy až romantickou náladu, kterou občas narušilo (v tišších mezičasech) povídání lidí na baru. Kmenoví fanoušci se tím však nedali rušit a svou příjemně rozvleklou, intimní jízdu spokojeně dojeli až do samého konce. Ti, kdo tvorbu Finka neznají a těšili se na větší nářez, se mohli cítit lehce zklamaní nebo se trochu i nudit, případně ztratit v zamlženě pošmourných tónech Finkova koncertu. Tak či tak toto „ztracení“ v čase splnilo svůj úkol – na půl druhé hodiny zapomenout na svět kolem, což se v dnešní uspěchané době cení...
