O tuto zkušenost s vlastní klinickou smrtí se podělil kanadský pilot Jeffrey S. na YouTube a na stránkách Nadace pro výzkum zážitků blízké smrti (Near Death Experience Research Foundation).
Pád
Jako hlavní pilot kanadské letecké služby jsem při operačním letu měl krátce po vzletu havárii. Došlo ke katastrofické poruše motoru. Mou bezprostřední reakcí byla panika, ale pak vzal za slovo trénink. Snažil jsem se několikrát motor znovu nahodit, ale nepovedlo se mi ho zažehnout. Zabezpečil jsem motor a připravil se na havarijní přistání.
Při prvním kontaktu křídel letounu se stromy jsem zatáhl zpět a úmyslně letadlo pozastavil. Levé křídlo se propadlo a já ucítil náraz do prvního stromu. V tom momentě všechno přešlo do super pomalého pohybu. Viděl jsem, jak se křídlo ohnulo kolem stromu, a díval se, jak se trhá od letadla. Potom všechno zakryla tma a po zbývající část pádu ve stromech jsem zůstal mimo sebe.
Plně jsem přijal, že tohle je můj čas zemřít, a čirou paniku během prvních 30 sekund vystřídal téměř nerušený klid s tím, že takhle zahynu.
Probudil jsem se v letounu. Z hlavy mi silně krvácelo. Povšiml jsem si těžkých poranění na ruce. Celou horní polovinu těla jsem měl polámanou. Uvědomil jsem si, že bych měl opustit letadlo co nejrychleji, protože tam byl riziko ohně. Vysoukal jsem se z letounu.
(Vzal jsem s sebou papírové ručníky, a když jsem šel podél stromořadí, osušoval si krev na hlavě, aby mi přestala téct do očí).
Objev, zděšení
Podíval jsem se zpět na letoun, když jsem byl od něho na 15 metrů. Okna kokpitu byla na stejné úrovni jako zem, a tak jsem do něj mohl nahlédnout, když jsem si sedl. Ke svému zděšení jsem uviděl kapitánskou sedačku vzhůru nohama, jak se z ní houpe ruka a noha! V té chvíli jsem věděl, že pozoruji sebe sama.
Rozhlédl jsem se kolem a uviděl překrásnou modrou oblohu, jakou jsem dosud nikdy nespatřil. Nebylo tam jediného zvuku, ani ptáčka, ani ševelení větru. Brzy mi bylo velice příjemně a cítil jsem se v bezpečí.
Podíval jsem se pak zpět do kokpitu, abych se utvrdil v tom, co jsem viděl, a pořád jsem tam visel vzhůru nohama v sedadle. V tom momentě jsem utrousil slova: „Jsem mrtvý." V tu chvíli se mi okamžitě zatmělo.
Zpět naživu, navzdory všemu
Probudil jsem se o čtyři dny později v nemocnici. Měl jsem 22 zlomených kostí, roztříštěnou očnicovou kost a vážné poranění hlavy. Neměl jsem vůbec žádné poranění mozku a doktoři mě nazývali pravým lékařským zázrakem.
Po své nehodě jsem v roce 2009 seděl před lékařskou přezkumnou komisí a jeden z pěti zúčastněných doktorů mi sdělil, že mé poranění hlavy je osudné v 99 ze 100 případů. A z těch šťastných, kteří přežijí, pouze jeden z 1 000 nemá dále žádné poranění mozku. Šance, že bych přežil bez poranění mozku, byla menší, než vyhrát osmkrát ve svém životě v loterii.
Tajemství se prohlubuje
Když jsem potkal pilota helikoptéry, který mě zachránil, a řekl mu o svém zážitku, začal brečet. Řekl: „Kapitáne, když jsem vás našel, visel jste ze sedadla vzhůru nohama a neopustil jste letoun."
Co nikdo nedokázal vysvětlit, bylo to, že našli 54 zkrvavených papírových ručníků rozházených před letounem. Ručníky vedly až na kraj stromořadí, jak jsem popisoval. Nahánělo mi to mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že jsem vlastně letoun nikdy neopustil.
Další uvědomění po zážitku
Tím, že jsem viděl svoje tělo bezvládně viset v kokpitu, najednou jsem si uvědomil, že je jeden vesmír a že my všichni jsme jedním kouskem skládačky.
Byl to okamžik míru a uvědomění.
