Před vstupem na operační sál mě vydírali, buď zaplatím víc nebo játra dají někomu jinému

Ve Španělsku mu odmítli transplantaci jater, proto si zachránil život zaplacením transplantace v tchien-ťinské nemocnici v Číně. Oscar Garay popsal deníku El País, jak funguje to, čemu zdravotnické organizace říkají „transplantační turistika‟. Ve Španělsku existují pouze dva podobné případy.

Když se Oscar 15. září o zamítnutí dozvěděl, rozhodl se, že to zapije koňskou dávkou ginu s tonikem. Ve velkém stylu, připraven ukončit šestiměsíční období „na suchu‟, se sešel s přáteli, aby jim oznámil, že mu v nejlepším případě zbývá rok života. Píše se rok 2008. V basurtské nemocnici mu ošetřující lékařka právě oznámila, že nesplňuje podmínky, aby se dostal na seznam žadatelů o transplantaci jater. Odteď mu nezbývá než čekat a snažit se co nejméně trpět. Opilý Oskar se potácí domů přes park Doña Casilda v Bilbau. Játra mu přece mohli dát.

Byl to poslední den jeho trudnomyslnosti. Nehodlal se vzdát jen proto, že zdravotnictví nemůže řešit jeho problém. „O měsíc později, po indikaci druhé chemoembolizace, proběhla nová nukleární magnetická rezonance (NMR), v níž se ukázal postup nádorového onemocnění. Vzhledem k této skutečnosti se zamítá chirurgická léčba (transplantace jater nebo resekce); pacient je informován o situaci. Diagnóza: multicentrická hepatocarcinoma, léčba s dvojitou arteriální chemoembolizací bez výsledku, postup nádoru, HCV cirhóza.‟ Takto je zakončena zpráva basurtské nemocnice, kterou spravuje Baskické zdravotnictví (Servicio Vasco de Salud). Nezbývá žádná naděje… alespoň ve Španělsku ne.

Oskar se narodil v roce 1957 v Bilbau a dnes se tu ledacos proslýchá – dozvěděl se o kamarádovi známého, který kvůli transplantaci jater odjel do Číny. Neobvyklý případ. Národní transplantační organizace (La Organización Nacional de Trasplantes) zaznamenala ve Španělsku jen tři – kromě toho i čtyři případy ledvin: jeden také v Číně a alespoň jeden v Pákistánu – a až dodnes se držely v naprosté tajnosti. Poslední je Oscar Garay. Dva měsíce poté, co mu oznámili, že se nemůže dostat na seznam čekatelů na transplantaci, přistál spolu se svou ženou Teresou v Pekingu. 11. prosince, po zaplacení přibližně 130 000 eur, ho operovali v První tchien-ťinské nemocnici (Tianjin First Center Hospital). Pobyt trval 52 dní. A on si z těch necelých osmi týdnů téměř nic nepamatuje. Bylo to těžké, velmi těžké. I pro ni, „možná horší,‟ říká Oskar, ale Teresa si z cesty pamatuje každou drobnost. Zdravotnické organizace tomu říkají transplantační turistika. Jim to ale turistické vůbec nepřipadalo.

Nedostatečné prvenství

Během roku 2009 ve Španělsku transplantaci jater podstoupilo 1 099 pacientů, ale 127 čekajících zemřelo. A přestože je tato země světovým lídrem v dárcovství a transplantaci orgánů s počtem 34,3 na milion obyvatel, čísla ukazují, že to nestačí. V roce 2009 se počet dárců ledvin a plic zvýšil, počet dárců jater se však mírně snížil. Pokles darovaných orgánů od osob, které zemřely při dopravních nehodách, nicméně nezabránil dosažení nového rekordu: celkem 4 028; přestože to zřejmě ovlivnilo snížení příjmu jater, pouze 29 z celkových 1 099 darovaných jater pocházelo od živých osob. Podle údajů zveřejněných Národní transplantační organizací (NTO) k 31. prosinci 2009 bylo na seznamu žadatelů orgánů 5 400 nemocných, z nichž 722 čekajících na játra. V žádných výčtech samozřejmě nefiguruje ani Oscar, ani další dvě osoby, které odjely do Číny hledat alternativní řešení.

Rafael Matesanz, ředitel Národní transplantační organizace, ujišťuje, že se jedná o nedávné události a že tito tři příjemci žijí. Když jsme mu z redakce telefonovali, byl už velmi dobře obeznámen s každým z těchto případů, do nejmenších detailů. Několik měsíců před zveřejněním tohoto článku se kvůli získání informací zkontaktoval se všemi transplantačními odděleními ve Španělsku. Existenci dalšího případu považuje Matesanz považuje prakticky za nemožnou, ale také ví, že od nynějška tkví riziko vzniku podobných případů právě zde. Uvědomuje si, že bezmocnost může nemocného člověka dovést až k tomuto krajnímu řešení a říká: „Měli bychom chápat, proč zoufalý člověk něco takového udělá, i když se s tím neztotožňujeme. Je to přirozená reakce.

NTO ale zároveň usilovně bojuje proti transplantační turistice. Já s touto praktikou nesouhlasím ani ze zdravotního, ani z etického hlediska.‟ 23., 24. a 25. března 2010 se v Madridu konala Konference na vysoké úrovni o transplantaci orgánů ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a mezinárodní Transplantační společností. Mezi probíranými tématy měl být obchod s orgány a jedním z vybraných sloganů bylo: „Za soběstačnost a proti transplantační turistice‟. Čína byla mezi 72 pozvanými zeměmi.

 

Orgány popravených

Oscar ví, o čem je řeč, a je si vědom toho, že se pohybuje na hraně. Nevyhýbá se ani nepřehlíží nic z toho, co se o Číně říká. V rozhovorech narážíme na odsouzené k trestu smrti a obchod s orgány, zároveň si uvědomuje, že jeho nová játra jsou s největší pravděpodobností od člověka popraveného pekingským režimem. Systém dárcovství v Číně rozvinutý není a životně důležité orgány, jako jsou játra, pocházejí z mrtvol. „Stopy zřetelně ukazují na odsouzené k trestu smrti. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že 5 až 10 % transplantací ledvin je prováděno za účelem obchodování, ale je velmi obtížné získat číselné údaje z Číny,‟ tvrdí Matesanz. Země jako Pákistán, Indie, Filipíny, Egypt, Rumunsko, Moldavsko, Peru, Ekvádor a Kolumbie poskytují orgány nemocným z bohatých zemí. Španělsku je tato problematika na rozdíl od ostatních evropských zemí vzdálená. „V Anglii a Německu je mnohem více případů. Britové cestují do Pákistánu a Indie a Němci do jihovýchodní Asie nebo do zemí bývalého Sovětského svazu,‟ vysvětluje Matesanz.

Obhájce lidských práv Carlos Iglesias, který v roce 2003 u španělského Národního soudu podal žalobu o mučení a genocidě na bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina a na Lua Kana (vedoucí úřadu 610 vytvořeného pro kontrolu buddhisticky inspirovaného duchovního hnutí Falun Gong), se dotýká stejného tématu: „Z kulturního hlediska to není dárcovství orgánů. A navíc tu, na rozdíl od Tchaj-wanu a Hongkongu, ani neexistovala osvěta pro dárce. Je to ‚sklizeň orgánů‛, které získávají od tisíců lidí procházejících koncentračními tábory.‟ I přes to a přes více či méně spolehlivé údaje a mnohé důkazy je si Oscar jistý, že kdyby v polovině listopadu roku 2008 neodletěl, byl by dnes mrtvý; jeho žena vdovou a matka bez jediného syna. Když se to v Basurtu dozvěděl, byla s ním. 

Rosi je 77 let, srší energií, jako by jí bylo 35 a, teď si neodpustíme klišé, je to tvrdá baskická žena. „Vešli jsme do ordinace a tam mu řekli: ‚Špatné výsledky, nemohli jsme nic udělat.‛ Chemoembolizace nezabrala. Oscar se zeptal, kolik mu zbývá života, a doktorka odpověděla, že tak 6 až 12 měsíců. Navenek zůstal klidný a řekl: ‚Dobrá, myslím, že na mě padl los. Všichni si tím musíme projít.‛ A od toho dne mi začalo být špatně.‟ Pak si zašli na oběd, ještě předtím než Oscar porušil svou několikaměsíční abstinenci. „To jsem se dozvěděla až teď, ale pak už víc nepil,‟ vzpomíná s humorem. Když se vzpamatovali z prvotního šoku, začali spřádat plány, jak Oscara zachránit. Za jakoukoliv cenu, kdekoliv na světě. Dostavili se do navarrské fakultní nemocnice, mluvili osobně s prestižními španělskými lékaři v Barceloně i v jiných městech. A nic. „Tento případ nesplňoval podmínky pro transplantaci. Baskické zdravotnictví jednalo správně. Postupuje se podle Milánských kritérií, což jsou mezinárodně stanovená pravidla pro výběr pacientů s cirhózou a hepatocelulárním karcinem. O tom není pochyb. Pokud pacient nesplňuje podmínky, změní se léčebný postup. Nejdůležitější pro provedení transplantace je kritérium, že je možné nádor odstranit, že pacient přežije. Musíme dobře zvolit toho, komu se orgán věnuje. Rozhodne-li se o někom, že se zařadí na čekací listinu, musíme mít dostatečnou jistotu, že přežije… Průměrně ve Španělsku lidé po transplantaci jater žijí více než 14 let a někteří dosáhli dokonce 25,‟ vysvětluje Matesanz.

Když byl Oscar v Číně, Rosi s ním i jeho ženou mluvila dvakrát denně přes skype. „Nikdy neříkal, že mu není dobře, ani tady, ani tam. O tom, co se dělo v Tchien-ťinu jsem se moc nedozvěděla. Kdyby bylo po mém, nenechala bych ho dostat se do stavu, v jakém se vrátil do Španělska. Ale byly i chvíle, kdy jsem si myslela, že už svého syna nikdy neuvidím,“ vzpomíná. Když 21. listopadu 2008 odjížděl do Pekingu, přišlo se s ním rozloučit třicet lidí, a mnohem více ho přivítalo při návratu 12. ledna. Ona do Sondiky nejela. Asi to byly dva nejhorší měsíce jejího života a nebyla připravena na to, že Oscar bude z letadla vystupovat o 20 kilo lehčí a v takovém stavu. To ona zaplatila operaci. 130 000 eur, nebo život syna? O tom nebylo pochyb. Dát peníze nebyl problém. Těžké bylo dostat se až tam.

Tchien-ťin je čínská metropole s téměř 12 miliony obyvatel a leží jen 137 km od hlavního města. Cesta rychlovlakem trvá půl hodiny. Prosinec je zde tvrdý, podnebí suché a studené, přestože je město u moře, na severu Velkého čínského kanálu, který spojuje řeky Jang-c'-ťiang a Žlutou řeku. Je to rychle se rozvíjející město, kde se prosazují petrochemie, textilní, automobilový a hutní průmysl a v roce 2009 se zde také otevřel závod EADS. V okrese Nankai se nachází První tchien-ťinská nemocnice, v Číně jedna z nejdůležitějších pro transplantaci orgánů a průkopnice v transplantaci jater.

Začátkem října už probíhá stálá výměna emailů. Kontakty od španělských přátel vedou k lékaři čínského Ministerstva zdravotnictví, který zprostředkovává komunikaci s prezidentem tchien-ťinské nemocnice, lékařem Shenem Zhongyiangou. 17. října Oscara žádají, vždy anglicky, o osobní a klinické údaje „za účelem provedení transplantace jater‟ včetně jména španělské nemocnice a ošetřujících lékařů. Po několika emailech v druhé polovině října přichází 3. listopadu vytoužené potvrzení. „S radostí vám oznamuji, že ředitel souhlasí s operací. Můžete přijet co nejdříve. Cena operace je 115 000 dolarů (cena byla nakonec mnohem vyšší: ‚Všude z člověka jen tahají peníze,‛ vzpomíná Teresa), což zahrnuje předoperační léčbu, operaci, následnou lékařskou péči a péči zdravotních sester, medikaci, překladatele (hovoří anglicky a čínsky a postará se rovněž o úřední dokumentaci), pojištění, hotelový pokoj pro jednoho příbuzného a dopravu mezi letištěm a nemocnicí. Pokud doba hospitalizace přesáhne jeden měsíc, za každý další den zaplatíte 147 dolarů. Až vše zařídíte, informujte mě, prosím, o čase příjezdu, abych pro Vás mohl zařídit odvoz z pekingského letiště a také stanovit termín operace.‟ V dalších emailech se řeší způsob platby, prostřednictvím jakých bank či zda bude pro vstup do země stačit turistické vízum.

Osoba, která z Číny vše plánovala, píše bezchybnou angličtinou. V jednom z posledních emailů, 16. listopadu, vysvětluje, že se peníze nemají převádět na účet nemocnice, ale na osobní účet, ze kterého se budou postupně vybírat. 23. listopadu, jen málo přes dva měsíce poté, co ho v basurtské nemocnici odmítli zařadit mezi čekatele na transplantaci, přijíždí Oscar do Tchien-ťinu. I s manželkou. Týden před cestou se vzali. Kvůli tomu, co by se mohlo stát. Jsou spolu už 17 let a chtějí, aby všichni věděli, že si to tak přejí. Sňatek byl v Bilbau, pouze s matkami a dvěma přáteli. „Je mi jasné, že toto téma může vyvolat velkou nedůvěru. Chci, aby lidé věděli, že toto rozhodnutí bylo důkladně promyšlené, nikoli pouze povrchní, a byli jsme si plně vědomi rizik, které představovalo,‟ uvažuje Teresa v jednom z emailů zaslaných redakci.

A pokračuje: „Ale když se umírající člověk rozhodne bojovat o život, blízcí mohou jen přihlížet. Přála bych si, aby se tato věc řešila s úctou, stejně jako jsme my respektovali rozhodnutí NTO a věděli, že Oscarovi zbývalo velmi málo času. Jen díky mateřské lásce a bezpodmínečné podpoře našich rodin a přátel, kteří nás ten den podpořili, a každým dnem v tom pokračují, jsme mohli tuto nabízenou příležitost zrealizovat. Pobyt v nemocnici byl stejný jako kdekoliv ve Španělsku, jen ho obklopovaly stovky nemocných Číňanů a cizinců, bez rozdílu a jakýchkoliv výhod. Anebo spíš naopak: bylo to těžké, velmi těžké, jazyková a kulturní bariéra, samota a odloučení od lidí, kteří vás denně podporovali. A to všechno, aniž bych věděla, jestli se vrátím s ním nebo sama jen s kufry a hořkostí. Naštěstí jsme se ale vrátili spolu. Překonali jsme prvotní nedůvěru a teď se o něj stará lékařský tým, který je tu pro něj, kdykoliv něco potřebuje. Mohu jen poděkovat všem, kdo nám pomohli; a ti, kdo naše jednání neschvalují, ať alespoň pochopí, že to nebyla procházka růžovou zahradou. I když se každým dnem víc a víc zdá, že…‟ Povídali jsme si hodiny, ale Teresa si chtěla sednout k počítači a vyjádřit se o samotě, bez novináře kladoucího otázky a se snahou otevírat morální debaty.

Carlos Iglesias několik dní před vydáním tohoto článku v jedné madridské kavárně slyšel příběh Španěla cestujícího do Číny kvůli transplantaci jater poprvé. Mnoho let vyšetřuje obchod s orgány a jako právník Falun Gongu (pro čínskou vládu „ďábelský kult‟ před čtyřmi měsíci dosáhl toho, že soudce Ismael Moreno z Národního soudu vyslal do Číny vyšetřovací komisi se záměrem vyslechnout bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina a ostatní čtyři vůdce režimu. Žaloba související se smrtí příznivců Falun Gongu v letech 1999 – 2002 byla podána v roce 2003. Toto duchovní hnutí Falun Gong čítá přes půl milionu zavražděných nepočítaje zločiny masivního odebírání vnitřních orgánů pro provedení transplantace západním pacientům. „V listopadu roku 2006 do Španělska přijel David Kilgour, bývalý kanadský státní tajemník a spoluautor, s Davidem Matasem, zprávy o obviněních z odebírání orgánů příznivcům Falun Gongu v Číně. Odevzdal ji Národní transplantační organizaci a požádal ji a ministerstvo zdravotnictví, aby vydali pokyny a doporučení nejezdit tam. Nejen kvůli původu orgánů, ale aby pacient vůbec přežil. NTO na svém webu nezveřejňuje fakta ani nevaruje před riziky hrozícími lidem, kteří se rozhodnout tam odjet,“ oznamuje Iglesias. Zpráva dochází k závěru, že „jejich (vězňů z Falun Gongu) životně důležité orgány včetně srdce, ledvin, jater a rohovek byly odebrány prakticky současně, nedobrovolným způsobem, aby byly prodány za vysokou cenu, někdy cizincům čekajícím ve svých zemích obvykle velmi dlouho na dobrovolné dárce“. V doporučeních se uvádí, že „zahraniční státy by měly vydat exteritoriální zákony, které budou trestat účast na odebírání orgánů bez souhlasu.“ Navíc, jak prohlašuje Iglesias „by měli varovat cestující a obyvatele, že transplantované orgány v Číně většinou pocházejí od vězňů, kteří nedali svůj souhlas, ať už jsou to vězni odsouzení na smrt nebo praktikující Falun Gongu“.

Současná španělská legislativa nezakazuje vycestovat do jiné země a zaplatit za orgán. V Národní zdravotní službě (Sistema Nacional de Salud) nicméně „nikdo nemůže darovat ani přijmout transplantovaný orgán s jinými záměry nebo prostředky než nezištnou solidaritou“. „Ostatní země se s námi snaží dělat transplantační turistiku, což nedopustíme. Náš postoj proti tomuto fenoménu je jasný a ministryně zdravotnictví Trinidad Jimenézová před několika měsíci oznámila, že v novele trestního zákona se jako exteritoriální zákon stanoví, že koupě orgánů bude zločinem, i když se uskuteční mimo Španělsko,“ říká Rafael Matesanz. Tato právní úprava je již v platnosti.

Reproduktory v První tchien-ťinské nemocnici hlásí „pan Zangshou“. Tak zde překřtili Oscara Garaye během jeho pobytu, „pan kůň s dlouhým životem“. Je mu 51 let a den před operací dovršil 52 let. Rekapituluje. Slaví. Život tam není jednoduchý, ale mají překladatelku Cindy, která se jim to snaží ulehčit. Několik z nejvyšších poschodí v nemocnici je určeno pacientům čekajícím na transplantaci. Od mrtvého k živému, ale také od živého k živému.

Během měsíce, který strávil v nemocnici –・mezi 10. prosincem a 12. lednem, v předchozích týdnech chodil pouze na vyšetření – neviděl nikoho dalšího ze západu. Korejci, Egypťané, Pákistánci, Saúdové, Jemenci nebo Japonci obývali stejné patro a bezpochyby měli vše lépe zorganizované než on. „Každý pacient z Egypta byl například vždy doprovázen mužem a ženou. On se zabýval penězi, ona kuchyní,‟ vzpomíná Oscar. Jedna z věcí, kterou nevěděli, bylo, že si mají vařit sami. „Celá nemocnice byla cítit arabským jídlem,‟ vypráví Teresa. V jednom pokoji na patře si „klienti" vařili a vždy tam bylo plno. „Koupili jsme si vařič a pánve. Dělali jsme si smažené kuře, čočku, drůbeží prsa. Ráno chodila na trh a v nemocnici vařila. Překladatelka nám udělala seznam, abychom si také koupili ručníky, toaletní papír, houbičky nebo mýdlo. Nikdo nás na to předem neupozornil. Hygiena byla hrozná při vší té směsi pachů. Uklízečka jen někde nechala papírové kapesníky a odešla,‟ vysvětluje Oscar. „Egypťané naopak vypadali, jako by je řídila agentura. Vše měli dokonale uklizené,‟ pokračuje Teresa. Pokud se někdo měl v Tchien-ťinu velmi špatně, byla to ona. Starat se o Oskara, pohybovat se administrativním labyrintu nemocnice v cizím jazyce, řešit banky, problémy s hotely, volat do Španělska, vařit, vypořádávat se s vědomím, že se může vrátit sama… „Pro Teresu to bylo velmi těžké. Mnoho hodin strávila sama. Myslím, že podruhé by do toho už nešla. Sbalili jsme kufry a odletěli, aniž bychom cokoliv tušili,‟ říká Oskar, zatímco ona rukama naznačuje snadno srozumitelné gesto: Určitě bych se vrátila. „I když jsem žena, chodila jsem s Egypťany kouřit. Skamarádili jsme se a dokonce jsme dodnes v kontaktu přes Facebook. Masírovali nás a zvali nás na jídlo. Nevím, co bych si bez nich počala,‟ dodává.

S penězi to bylo náročné. Přátelé v Bilbau otevřeli účet, ochotní přispět tím, co chybělo; Oscarova matka však nakonec zaplatila transplantaci v hodnotě 130 000 eur. Teresa ihned po příjezdu do Číny otevřela účet v Industrial and Commercial Bank of China (ICBC), odkud každý den vybírala různé částky v dolarech a v nemocnici je pak měnila na jüany. Klíčový byl muž s kufříkem, typ přebývající na chodbách, který navíc prodával telefonní karty a šňupací tabák. Uměl sehnat všechno. Ale hlavně měnil dolary za jüany podle aktuálního kurzu, takže pak Teresa mohla zaplatit všechny výdaje u nemocničního okénka –・nemocnice si velmi dobře vybírala dny, kdy inkasovat. Přibližně 45 000 eur zaplatili do 11. prosince a zbytek ten samý den, před vstupem do operačního sálu.

Jedna z nejkrutějších chvil nastala onoho rána. „O půl dvanácté mi oznámili, že přišla vhodná játra. Oholili mě. A najednou vešla do pokoje překladatelka se zděšeným výrazem a řekla, že ředitel nemocnice žádá dalších 10 000 dolarů, jinak budeme muset čekat, protože prý je i jiný pacient, kterému by játra mohli transplantovat. S Teresou jsme se na sebe podívali a řekli, že zaplatíme. Nemohli jsme už déle čekat. Co nejrychleji odešla do hotelu, vzala peníze, našla muže na chodbě a vyměnila, co chybělo. Ve tři hodiny mě operovali.‟

Čtrnáct měsíců poté se Oscar ještě drží na nohou. Kvalita jeho života není nejlepší a přinejmenším dvakrát prošel kritickými stavy. Po zákroku jeho tělo orgán nechtělo přijmout a prodělal akutní selhání ledvin. Poslední týdny před vydáním tohoto článku se mu dařilo dobře. Ne všichni, kdo byli v Číně, mohou říci totéž. V březnu roku 2006 odjel Američan Eric de Leon do Šanghaje kvůli transplantaci jater. Zaplatil 110 000 dolarů. Ve své zemi nesplňoval podmínky a v 50 letech mu odhadovali rok života. Případ dost podobný Oscarovu až na to, že Eric a jeho žena Lori počítali a graficky dokumentovali celý proces v reálném čase na blogu. Eric měl dva syny a chtěl je vidět růst, jak tehdy vysvětlil deníku San Francisco Chronicle. Podle údajů kalifornského deníku potřebovalo v roce 2004 transplantaci jater kolem 17 000 Američanů a jen 6 100 ji získalo. Mnohem nižší počet než ve Španělsku. 17. března Lori píše: „Doktor Ericovi řekl, že má velké štěstí. Vložili mu 20letá játra. Mladá a zdravá. Hmmm... Možná proto už se Erik cítí tak dobře! Nebaví ho přemýšlet. Zčásti protože nemohl moc spát. Navíc je trochu paranoidní. Myslí si, že se mu zdravotní sestry nabízejí. Tony říká, že paranoia je normální a je jedním z vedlejších účinků léků, které se podávají proti odmítnutí orgánů. Myslím, že to bude i jazykovou bariérou.‟ Poslední příspěvek na blogu uvádí: „In loving memory of Eric G. De Leon. (S láskou vzpomínáme na Erica G. De Leona.) 20. dubna 1955 – 2. září 2008.‟

Oskar o svém dárci nic neví. Do Španělska se vrátil 12. ledna 2009 se zprávou o dvou stranách podepsanou doktorem Chengem Panem. Ani náznak věku, pohlaví, původu nebo vlastností jater. Nic o jejich patologii. Sotva deset řádků o následné doporučené léčbě v Bilbau. První měsíce byly kalvárií. „Přišel jsem jako Kristus do nemocnice v Cruces. Vůbec nevěděli, že jsem byl v Číně, a musel jsem celý týden čekat na volný termín. Umíral jsem. Nejprve mě ošetřovali doma, pak mě ale odvezla záchranka a hospitalizovali mě. Byl jsem jednou nohou v hrobě,‟・vzpomíná. Prošel několika selháními ledvin, z nichž se zotavil, jenže zúžení žlučových cest mu způsobuje opakované infekce, takže má zaveden vývod, z něhož mu neustále vytéká žluč. Mnoho komplikací v těchto případech způsobuje samotný chirurgický zákrok. I když jsou zdravotní úřady oficiálně proti koupi orgánu, neznamená to, že se s pacientem nebude správně zacházet. „Nemocnice v Cruces se zachovala perfektně,‟ ujišťuje Oscarova matka. „Baskické zdravotnictví jednalo správně. Neřeší se, zda ho krýt, ani není možné zjišťovat, jak získal orgán pro léčbu,‟ vysvětluje Rafael Matesanz.

Oskar chce bojovat. Jeho současným snem je dostat se na seznam pro další transplantaci jater. Tentokrát ve Španělsku. Specialisté posoudí, zda splňuje podmínky, ale podle nejvyššího národního vedoucího nic z toho, co Oscar udělal, nehraje proti němu: „Dokud bude potřebovat transplantaci, uplatníme stejná kritéria jako před tím. Bez postihu.‟

Začátkem roku 2010 mezinárodní tlak za ukončení kupování orgánů zesílil. Dokonce i čínská vláda podnikla tímto směrem veřejné kroky. Nicméně skutečností zůstává, že dveře této asijské země se zdají otevřené pro všechny, kteří hledají příležitost. V srpnu roku 2009 Peking oznámil zprovoznění systému dárcovství, aby se snížila závislost na orgánech popravených vězňů. Huang Jiefu, viceministr zdravotnictví, tyto praktiky připouštěl, ale zároveň ujišťoval, že se děly se souhlasem vězněných. „Má-li být člověk popraven, zejména v tak neprůhledném systému, nemá ve skutečnosti na výběr,‟ kontrovala Human Richts Watch. „Song Wenli, ředitel oddělení pro transplantaci jater v První tchien-ťinské nemocnici, v březnu 2010 při telefonátu z Pekingu s potencionálním zahraničním klientem uvedl, že se v této nemocnici v současné době transplantace pro cizince neprovádějí,“ informuje José Reinoso. Při otázce, zda se loni takové zákroky uskutečnily, odpověděl: „Teď je neděláme. Ministerstvo zdravotnictví nařídilo, abychom je nedělali.‟ O několik dní později se telefonát opakoval jménem deníku El País. Jiang Wentao, vedoucí oddělení pro transplantaci jater, odpověděl na stejné otázky. „Ne, už to neděláme, je to státní politika.‟ Od kdy? „O tom mluvit nemohu. Zeptejte se ředitele. Já jsem zodpovědný za lékařskou péči.‟

Značně odlišné odpovědi jsme se však dočkali, když jsme se přes email spojili s jednou z osob, která Oscarovi zprostředkovala operaci. Zde je rekapitulace rozhovoru: „Jmenuji se Antonia a žiji ve Španělsku. Můj manžel Jaime potřebuje transplantaci jater a jsme zoufalí. Ve španělském zdravotnictví nemáme šanci a vy jste naše poslední možnost. Manžel chce odjet do vaší země. Co musíme udělat? Lékaři nám řekli, že nebude žít déle než rok, proto musíme jednat rychle. Děkujeme.‟ Odpovědi na emaily byly vždy velmi rychlé. „Dobrý den, Antonie, informuji o vašem případě nemocnici a pokusíme se manželovi pomoci. Potřebujeme jeho lékařskou zprávu pro stanovení diagnózy a přípravu možné operace. Čekám na vaši odpověď.‟

Antonia: „Dozvěděla jsem se, že operace stojí kolem 115 000 dolarů. Nejsme bohatí, a pokud pojedeme do Číny, měli bychom se zkontaktovat s bankami. Je tato cena platná pro rok 2010? Jak máme zaplatit? Děláme si starosti, protože čas běží.‟ Za pár hodin přišla rozhodující odpověď: „Dříve to skutečně stálo 125 000 dolarů, jenže cena stále stoupá (přesně ‚is getting higher and higher‛ tedy‚ je vyšší a vyšší‛). Cenu pro rok 2010 ještě nemáme uzavřenou. Ozvu se Vám, až budu mít další informace.‟

Pak přicházejí e-maily o formě platby, z nichž jasně vyplývá, že celá částka musí být uhrazena před vstupem do operačního sálu. Nemocnice čeká na lékařskou zprávu ze Španělska. Takoví Jaimesové, stejně jako kdysi Oscar a další dva španělské případy, jsou na některých místech Číny i nadále vítáni.

Článek byl zveřejněn v Madridu, 14. března 2010. Ve španělštině jej naleznete na stránkách elpais.com