Vysokohorské expedice v jihoamerických Andách a Himalájích, na špičkách peřejí divokých řek, zakládání horských stezek v Sieře... Tyto a mnohé další zkušenosti v nespoutaných oblastech zásadně ovlivnily pohled na svět Dougovi a Kristine Tompkinsovým.
Douglas Tompkins - zakladatel outdoorové společnosti North Face a spoluzakladatel společnosti Esprit - se roku 1989 rozhodl opustit svět obchodu a začal se věnovat aktivismu, spojenému s ochranou přírody a životního prostředí.
Kristine McDivitt Tompkins – ochránkyně přírody a dřívější generální ředitelka outdoorové společnosti Patagonia – pracuje od roku 1993 se svým manželem Douglasem Tompkinsem na tvorbě rozsáhlých přírodních rezervací v Chile a Argentině. Společně se jim podařilo navrátit do původního stavu více než 8 100 čtverečních kilometrů divoké přírody.
Právě ony dobrodružné zážitky v člověkem nezasažených oblastech zasáhly Douga a Kris natolik, že teď cítí přirozenou povinnost chránit, co z divoké přírody zůstalo zachováno, a povzbuzovat budoucí generace k jejímu poznávání.
Už jako podnikatelé tvořili společnosti svým způsobem nekonvenční - The North Face, Esprit a Patagonia – a ve všech se nějakým způsobem odrazily jejich hodnoty, ať už jde o environmentální etiku, kulturu dynamického pracovního prostředí, identitu silných značek či produkty s dobrým designem a ochotu zkoušet nové nápady. A díky svému podnikatelskému zázemí nakonec také k ochraně přírody zvolili velmi unikátní přístup. Za vlastní úspory a z peněz organizace zřízené přímo k získávání prostředků k tvorbě přírodních rezervací začali získávat území pro budoucí národní parky na území Chile a Argentiny s tím, že tato území zpětně navrátí do rukou obou zemí v podobě národních parků. Tak se tomu například již stalo s „Národním Parkem Corcovado“.
„Lidé s oblibou říkají, že není cesty zpět. Co se ale stane, když se ocitnete na okraji útesu a uděláte krok vpřed? Anebo se raději otočíte o 180 stupňů a uděláte krok vpřed? Který z nich je pokrok?” ptá se Doug Tompkins v dokumentárním filmu „180° South”. Projekty, kterým se věnoval a především ty, u jejichž zrodu stál, naznačují, pro jaký krok se rozhodl on sám.
Kdybychom chtěli vypátrat, co vlastně Douglase Tompkinse vedlo směrem, kterým se nakonec vydal, museli bychom se navrátit o pár desítek let zpět. Tehdy bychom našli dobrodruha, surfaře a horolezce. Vyrostl v Millbrooku ve státě New Yorku, ale již v 17 letech zamířil na západ Spojených států, aby závodil na lyžích a lezl po skalách.
V roce 1964 založil společnost North Face, která vyráběla a prodávala vybavení pro outdoorové sporty. Byly to snad divoké, nespoutané větry jižní Patagonie, které Tompkinse a společnost North Face inspirovaly k navržení nového modelu stanů bez tyče uprostřed, pouze s ohebnými tyčemi po stranách. Takový design zvýšil odolnost stanu, protože klenutý tvar snižoval nárazy větru. Tento design se časem mnohočetně kopíroval po celém světě.
V roce 1969 prodal Doug Tompkins svůj podíl ve společnosti North Face a začal se věnovat natáčení dobrodružných filmů. Snímek „Mountain of Storms“ z roku 1968 natočil společně se svým dlouholetým přítelem Yvonem Chouinardem (zakladatel společnosti Patagonia) a Dickem Dorworthem. Tato trojice se vydala ve staré dodávce z Kalifornie napříč americkým kontinentem až do argentinské Patagonie. Jejich cílem byla hora Fitz Roy, která v té době byla pokořena člověkem teprve dvakrát. Tento výlet jim svým způsobem změnil životy.
Po svém návratu založil Tompkins spolu se svou první ženou společnost Esprit, která se rozvinula v nadnárodní korporaci. Koncem osmdesátých let se začal více zajímat o aktivismus v oblasti životního prostředí. Zbaven iluzí prací ve spotřebitelské oblasti pak prodal svůj podíl v Espritu. Následně založil Foundation for Deep Ecology a krátce potom se přestěhoval do jižního Chile, aby se soustředil na ochranu životního prostředí.
Kristine Tompkins vyrostla na ranči v jižní Kalifornii. Dalo by se říci, že této ambiciózní ženě se slovo Patagonia stalo osudným. Ve svých 15 letech potkala lezeckou legendu a výrobce lezeckého vybavení, který jí nabídl letní brigádu ve své firmě: Chouinard Equipment.
Po skončení svých studií ve státě Idaho, kde zároveň závodila na lyžích, začala pracovat na plný úvazek v této společnosti, která později převzala název Patagonia. Během 20 let, kdy pracovala jako generální ředitelka, pomohla Kristine vytvořit z Patagonie proslulou „anti-korporátní” společnost s vedoucím postavením v průmyslu s outdoorovým oblečením.
S vědomím, že průmyslová výroba má značně negativní vliv na životní prostředí, se společnost Patagonia stala modelem společenské odpovědnosti, jež zmírňuje svůj dopad na životní prostředí a vzdělává své zákazníky o hrozbách pro naši planetu. V roce 1993 opustila Kris svou funkci v Patagonii, provdala se za Douga a přestěhovala se na jih Chile.
Co tedy přimělo Douga a Kris k tomu, aby se rozhodli žít a pracovat v jižní Americe.
Douglas sám poprvé zavítal do Chile v roce 1961, aby tu závodil na lyžích. V následujících desetiletích se do těchto končin často vracel a poznával ty nejdivočejší řeky a nejodlehlejší hory, kterými tato země oplývá.
Když opustil svět podnikání a hledal příležitosti, kde by bylo třeba začít s ochranou přírody, Chile se jevilo jako země s velkým potenciálem. Divoký půvab jižního Chile již v té době ohrožovala těžba dřeva, těžební průmysl, vodní elektrárny a průmyslová akvakultura. Když navštívila Patagonii Kristine, okamžitě se zamilovala do jejích rozsáhlých plání, rozmanité přírody a množství volně žijící zvířeny.
Prvním projektem, který společně v jižním Chile uskutečnili, byl park Pumalín. Doug a Kris se jeho tvorbě věnovali většinu 90. let. Park Pumalín je přístupný veřejnosti a v současné době se tato přírodní rezervace rozkládá na přibližně 325 000 hektarech pozemků v chilském regionu „Los Lagos“.
V roce 1997 jim byly argentinskými zástupci životního prostředí představeny mokřady Iberá v Argentině. Svým subtropickým, vlhkým klimatem se značně odlišovaly od Pumalínu. Biodiversita této oblasti je ale tak ohromující, že se staly žhavým kandidátem na vytvoření chráněné oblasti. V roce 2000 Kristine založila projekt „Conservación Patagonica“ s cílem vytvořit národní parky v Patagonii, nejjižnějším cípu Chile a Argentiny.
„Všude, kde jsme v Chile a Argentině pracovali, jsme se setkali s fantastickými kolegy, kteří s námi na projektech ochrany přírody spolupracovali. Náš chilský tým je pouze chilský, ten v Argentině zase pouze argentinský. Poznávat tradice a zvyky obou těchto míst pro nás bylo největší radostí ze života na jižní polokouli,” říkají Dough a Kris.
O svém poslání řekli:
„Hlavní vizí naší práce je tvorba národních parků. To je i poslání našich nadací a vše ostatní směřuje tím směrem. Důvodem je zachování biodiverzity. Máme několik projektů, které vedeme s touto myšlenkou. Může to trvat ještě dalších 10 - 15 let, ale my věříme, že se nám tyto naše cíle podaří naplnit.”
„Ochrana přírody se stala naší vášní: cítíme se poctěni příležitostí zabývat se tímto jako životním povoláním druhé poloviny našich životů. A i v odrazujících momentech - kdy se dočítáme zprávy o narůstajícím zániku biodiverzity, kdy se dozvídáme o plánované výstavbě nové silnice skrze Národní Park Serengeti, anebo sledujeme, jak Japonci zabíjí velryby pod falešnou záštitou výzkumu - si nedokážeme představit přestat ve své činnosti, kterou pomáháme zvrátit krizi vyhynutí. Z našeho úhlu pohledu neexistuje nic lepšího, co bychom v tomto okamžiku mohli dělat - navíc máme příležitost pracovat s těmi nejlepšími lidmi na této planetě.”
„Stejně jako mnoho dalších uvažujících lidí vidíme biodiverzitu a ekosystémy kolem nás upadat. A tak jsme si vyhrnuli rukávy a dali se do práce. Nemáme jinou volbu: jinak bychom také mohli naši překrásnou planetu políbit na rozloučenou.”
„Prošli jsme stovkami rozhovorů a všechny začínají: 'Patří vám všechny ty pozemky…’ Ty pozemky nepatří nám. Ty pozemky patří neziskovým společnostem, některé z nich jsou státní nadace, a to především proto, že si myslíme, že není dobré, aby vlastnictví půdy bylo koncentrováno na jednu osobu. Ale to samozřejmě závisí na účelu té půdy. My záměrně strategicky využíváme soukromé pozemky, abychom podnítili tento způsob práce, protože každý může udělat to samé, co my.“
