Už někde za Pardubicemi se ptám průvodčího, zda ve vlaku s námi jede hodně depešáků. „Jóó, nějaký důchodci tam seděj,“ odsekne s jiskrou výsměchu v oku.
Schválně pak pozoruji skladbu lidí v obchodním centru naproti Edenu a bavím se myšlenkou, že bych najal dvojníky Depeche Mode a nechal je čekat ve frontě na vietnamské nudle. Pak mi dojde, že nemusím, oni tady ti dvojníci jsou! Mají „podholeno“, k vyzáblým tělům s lehce vystupujícím bříškem přiléhají černá trička, na zápěstí se leskne stříbro.
Když se blížíme k Edenu, zaujmou mě lidé prodávající před stadionem lístky. Přesvědčit tak pravého Gahana, aby se sem v převleku postavil a nabízel dva lístky na DM!
To už se probíjíme dovnitř. Ačkoli se klaním Depeche Mode a zejména Precious s videoprojekcí věrných psů mě začíná posílat do kolen, přesto jsem nemile překvapen redundancí basových frekvencí. Představuji si kardiaka, který s vlnícím se hrudníkem a vibrujícím hrtanem odlézá po čtyřech z prostoru pod pódiem. Nejsem žádná primadona, pár koncertů, kde zvuk převracel nábytek, už jsem taky zažil, hromadu beden už jsem taky odpálil, ale sakra, tahle kapela by si zasloužila čistší zvuk!
Krása melodií a nasazení Depeche Mode však přebíjejí veškeré námitky. Oblíbené vypalovačky jako Black Celebration mě nechávají celkem chladným, zato v úžasu zjišťuji, že až živé provedení mi pomohlo pochopit Personal Jesus (se kterým jsem měl odjakživa problém). Při úvodní, nádherně roztahané pasáži ve stylu chicagské bluesové školy konečně pochopím, že tato skladba je vlastně intimní gospel a nikoli elektronická zatloukárna.
Také Should be higher, která se tvorbě Depeche Mode hodně vymyká (autorem je Gahan s Uenalou), vyzní na koncertě geniálně, hlavně díky Gahanovi, který „výkřik“ z refrénu nechává rezonovat stadionem a vyzývá fanoušky k jeho opakování (bez valného úspěchu). Nevím, jestli obecenstvo Depeche Mode stárne, ale určitě trochu vychladá, hůře se rozpohybovává a ne tak snadno se nadchne.
Přesto zůstává stejně srdečné jako vždycky. Přesvědčíme se o tom, když se náhle nad hlavami publika objeví stovky bílých papírů s přáním Martinu Goreovi k 52. narozeninám. Překvapení od jeho českých fanoušků, vysázené fontem Delta Machine, ho dojme natolik, že jim s kytarou odzpívá Home (zde zdůrazní „I thank You“) a pak ještě Shake the Disease (zde „Understand me...“). Každý to chápe: „Děkuji, čeští fanoušci mi rozumějí.“
Gore mě vůbec ohromuje svými neurvalými bluesovými sóly, která bohužel často zanikají ve zvukovém šmelcu (nutno však přiznat, že bicí a vokály jsou dobře nazvučené).
Když si fanoušci vyzuří přídavek, přichází naprostý vrchol produkce a já mám poprvé na tomto koncertu pocit, že umění Depeche Mode se stává něčím pro věčnost. Je to intimní provedení písně Halo, za které tímto z hloubi srdce děkuji. Gahan odkládá masku nezbedného mladíčka, čert v oku vyhasíná, před námi stojí dospělý, snad i trochu stárnoucí muž s velikým srdcem a mně dochází... jestli je pravda, že člověk ve skutečnosti vlastní jen několik melodií, chci, aby Halo bylo mezi nimi.
Vzápětí intimčo rozčísne Just Can't Get Enough (ze které protáčím oči, zatímco manželka se mi směje „No osmdesátky, no.“). V závěru koncertu nesmí chybět Never Let Me Down, kdy se z davu stává jednolitá vlnící se masa s rukama doprava a rukama doleva (leckterý starší fanoušek si hne se zády).
Je krásné pozorovat, že na konci koncertu jsou spokojeni nejen diváci, ale i skupina. Gahan s Gorem se šťastně objímají jako by dokončili rok trvající projekt, všichni jsou šťastní a tak by to mělo být. Průzorem v pódiu vidíme, že kapela naskáče do černého Multivanu („Gahan has just left the building.“) a je po všem.
Zaujme mě ještě polský prodejce, který na chodníku před stadionem nabízí trika za 390,- Kč (vevnitř stojí 700,-) a plakáty za 100,-. Jeden si beru a podávám mu peníze se slovy: „Máš kliku, že jdu zrovna kolem.“
Několikrát se přesvědčím, že fanoušky Depeche Mode jsou v podstatě samí slušní lidé. „Ta ulice je slepá,“ upozorňují nás, když jdeme špatně, lístek na metro vytištěný automatem zase nechávají ležet v přihrádce, dokud se pro něj nevrátím.
Noční vlak duní tmou a v hlavě stále dokola běží: And when our worlds they fall apart When the walls come tumbling in Though we may deserve it It will be worth it. Skutečně, stálo to za to.
Článek zpracoval Jakub Šmíd, velký fanoušek kapely Depeche Mode
Čtěte také:
Ridina Ahmedová: Opravdová jako déšť
