Režisérka a animátorka filmů Kdopak by se vlka bál nebo Žralok v hlavě, napsala přímo pro divadlo Laterna magika svoji první divadelní hru.
Zeptali jsme se režisérky Márii Procházkové na její zážitky z příprav celé inscenace, její dosavadní tvorbu a významy jejího nového projektu Vidím nevidím.
Podle jejích slov se jednalo o poměrně spontánní nápad. „Přišla jsem za ředitelem divadla přímo z ulice a řekla mu, že bych chtěla pro Laternu magiku zrealizovat tuto divadelní hru. Největším úskalím celého projektu byly finance. Sháněli jsme peníze, kde se dalo, a řadu věcí jsme do projektu získali od přátel a za pomoci různých lidí. Nakonec se to podařilo,“ říká režisérka.
V čem je pro vás práce na divadelním projektu Vidím nevidím jiná oproti tomu, na čem jste pracovala v minulosti?
Předtím jsem dělala vyloženě filmové věci. Tím, že teď jde o divadlo, je pro mě nejvíce divné a nové, že je tam situace, kdy přijdete na jeviště, kde lidem vysvětlujete, co budou hrát, a oni to hrají stále znova a znova a mohou to pokaždé zahrát jinak. Fascinuje mě na tom to, že se to odehrává tady a teď, ale nikdy nemáte tu konzervu. Film je prostě konzerva, což mně prostě vyhovuje. Jednou se to povede, máme to natočené, už navždycky mám to, co můžu mít. U divadla se to nedá zakonzervovat.
Navíc máme v představení holčičky, takže nebezpečí toho, co všechno se tam může stát, je nebezpečí daleko větší. Čím je to techničtější a náročnější na rekvizity, čím více lidí se tam pohybuje, když jsou tam nějaké technologie, sjíždí plátna, pouští se projekce zepředu a zezadu, střídá se to, herci se převlékají a nestíhají to… může se kdykoliv cokoliv stát. Je v tom adrenalin, který mi ze začátku přišel nesnesitelný tím, že je ho hodně moc, ale teď už jsem na něj přivykla a připadá mi to dobré.
Je z toho cítit, že u divadla máte daleko menší prostor něco ovládat.
Ano. V tom je to šílený, že jste [jako režisér] prostě divák, musíte tomu věřit a nemáte tu šanci potom zakřičet stop. Slovo stop v divadle neexistuje.
Takže trénujete vaši důvěru vůči celému týmu?
Ano! Trénuju důvěru. Opravdu trénuju důvěru. Jsem zvyklá mít všechno pod kontrolou, a tohle je pro mě novinka. Sice mám poslední slovo, ale potom se může stát cokoliv.
Viděl jsem grafické návrhy používané při představení a zjistil jsem, že na některých se podílely představitelky hlavní dětské role.
V jedné scéně, když holčička kreslí dopis pro rodiče, tak to kreslí opravdu ona, protože jsme to přímo natáčeli, jak dopis kreslí. Co se týče ostatní animace, tu jsem všechnu vyráběla já z mnoha technických a finančních důvodů. Zároveň je to tak, že pokud si animaci děláte sám, můžete se potom zlobit jen sám na sebe, když si tam něco pokazíte.
Divadlo: Vidím nevidím - režisérka Maria Procházková poprvé na divadelních prknech
Máte nějaký svůj dlouhodobý záměr nebo řekněme směr, který jste si pro sebe vyhranila a který také představením Vidím nevidím sledujete?
Mně pan profesor Břetislav Pojar na FAMU předpovídal, že bych se měla ve své tvorbě věnovat dětem na základě mého absolventského filmu, který se jmenoval Příušnice a byl o mně, když mi bylo šest let a měla jsem příušnice. Byl to takový deníček šestileté holčičky. Tehdy jsem se hodně zlobila a hádala jsem se s ním. Říkala jsem, že to vůbec není pravda, protože já chci dělat filmy pro dospělé lidi. Od té doby se k tomu nějak obloukem vracím a čím dál víc mi to vyhovuje.
Vyhovuje mně dělat tvorbu pro děti, která je ale trošku z pohledu dospělého, takže je přístupná dospělému, který si v tom najde dvě polohy. Zaprvé vzpomíná na svoje dětství. Jsem až překvapená, že zpětná vazba od diváků, kterou mám, je taková, že oni opravdu při těch scénách myslí na svoje dětství, nikoliv na dětství svých dětí. Zároveň je tam samozřejmě i ta interakce, že potom vnímají některé situace se svými dětmi jinak, že si třeba více dávají pozor.
Mám dojem, že pozorování vaší tvorby prohlubuje u rodičů schopnost pochopit dětský svět.
Je to takový ten pocit, že bychom se měli trošku zamyslet, než dětem něco řekneme. Každá věta něco znamená. Dospělí jsou už zvyklí mluvit ve zkratkách, které jsou pro děti v jejich světě velmi zavádějící, jsou nepochopitelné a vznikají složitosti. Vznikají problémy, že dítěti něco řekneme nezáměrně, a ono tím potom trpí a trápí se s tím třeba i řadu let.
Je podle vás svět dětí čistší a příjemnější než svět dospělých?
Je. Navíc tím, že máme v představení Vidím nevidím holčičku, která část toho představení nevidí, i v tom se to blíží tomu dětskému světu, tomu poznávání. Děti poznávají svět v určité čistotě, v blízkosti, poznávají to, co je jim úplně nejblíž a to mají stejné s nevidomými lidmi. Pro člověka, který nevidí, končí svět tam, kde končí jeho ruce, protože oni dál nedohlédnou a dál nedosáhnou. Lidé se podívají a vidí, že jsou ve veliké místnosti, ze které máme nějaký dojem. Člověk, který nevidí, může samozřejmě používat sluch, ale neví, co to znamená, dokud si na to nesáhne. Jeho svět je ten kolem něj. O to se snažíme s holčičkami v představení, aby bylo patrné. Učíme je opravdu hodně sahat na ty věci, všeho se dotýkat. Proto máme také choreografku, která nám pomáhá s pohybem holčiček v těchto situacích.
Děkujeme za rozhovor.
Představení Vidím nevidím a jeho příběh, který vstoupí na divadelní pódium na Nové scéně Národního divadla, volně vychází z knihy Ivy Procházkové Pět minut před večeří.
Premiéra 14. února 2013 * Vstupenky *
Divadelní ukázky na tiskové konferenci k divadelní hře Vidím nevidím. (Milan Kajínek/ Epoch Times ČR)
Recenze představení Laterny magiky:
Divadelní recenze: Kouzelný cirkus – odolejte trikům a nástrahám tajemného kouzelníka
Divadelní recenze: Legendy magické Prahy - zajímavá novinka Laterny magiky
Divadelní recenze: Casanova - velký milovník, nebo otrok marné touhy?
Divadelní recenze: Rendez-vous – výlet do tajných zákoutí lidské mysli
Divadelní recenze: Cocktail 008 – výběr toho nejlepšího z Laterny magiky
Divadelní recenze: Antikódy v Laterně magice si mohli vyzkoušet diváci
Divadlo: Vidím nevidím - režisérka Maria Procházková poprvé na divadelních prknech
