Již od nepaměti zkoumá člověk příčiny nemocí. Povězme si tedy o jedné, jež byla ve starodávné Číně dobře známa.
Náš příběh začíná u pacientky jménem Rita. Ta mě jednou oslovila s prosbou, zda bych nevěděl o něčem, co by vedlo ke zlepšení jejího stavu způsobeném Parkinsonovou chorobou. V tradiční čínské medicíně tuto nemoc nazývají jako „třesoucí ochrnutí“.
Naše pacientka mě navštívila na popud západního lékaře. Tímto onemocněním trpěla již tři roky a v současném stavu se jí třásly obě ruce, pravá však o mnoho více. V důsledku toho bylo pro ni velmi obtížné i jíst. V momentě, kdy se snažila pozřít sousto, skončilo na podlaze. Po určité době a značném úsilí, které jsem jejímu onemocnění věnoval, se malé zlepšení přece jen dostavilo. Avšak nakonec se ukázalo, že i to nemělo velkou váhu, neboť u pacientky došlo k relapsu [1].
Po sérii několika takových relapsů jsem se spíše než o léčbu samotnou začal zajímat o události, jež v jejím životě nastaly. Pověděla mi tedy o věcech a trápeních, které ji v posledních třech letech poznamenaly.
Zatímco mi vyprávěla svůj příběh, všiml jsem si, jak se její nálada měnila. Z klidu přes agitaci až k hněvu následovaném smutkem. V tom momentě jsem pochopil skutečnou příčinu její nemoci a to, jak její trápení vzniklo.
„Můj manžel a já vlastníme a provozujeme společnost, která transportuje přepravní kontejnery. Bydlíme ve vile na ostrově. Spolu s naším sousedem jsme jediní obyvatelé tohoto ostrova. Je tedy jasné, že cestu, která vede na ostrov, sdílíme. Jde o to, že byla v havarijním stavu, a tak jsme se domluvili, že jí opravíme a náklady rozdělíme rovným dílem. Soused však nakonec odmítl, a tak jsme neměli jinou možnost, než to zaplatit sami.
Stalo se ovšem to, že dodavatel, jenž se zavázal cestu spravit, nedopatřením zanechal hromadu kamení uprostřed silnice, což výrazně naštvalo sousedy, kteří cestu využívali. Vyvodili si, že jsme to udělali schválně, a v reakci na to zavřeli svou bránu, kterou jsme využívali jako zkratku do naší vily. Abychom se dostali domů, museli jsme jezdit několik kilometrů navíc.
Měli jsme doma nainstalovaný přívodní systém, aby sousedé napojeni na něj ušetřili peníze. Můj manžel začal tyto věci negativně komentovat, a pak v hněvu odřízl jejich dodávku vody.
Dovedete si to představit, málem pukli hněvem. Rozhodli se zabetonovat zmiňovanou hromadu kamenů, která blokovala naši cestu domů. Za opravu komunikace jsme museli zaplatit zhruba 2 000 dolarů a se sousedy jsme se stali nesmiřitelnými nepřáteli. Vrcholem všeho bylo, že obě rodiny musely vyhledat právní pomoc, což ve výsledku stálo dva milióny dolarů.
Za poslední tři roky jsme nebyli ani my, ani sousedé schopni ve svých domech bydlet. Náš konflikt se dostal do stádia „bitvy na život a na smrt“. Vzhledem k tomu, že soud nezaujal žádné stanovisko, nemohli jsme vilu prodat. Přestože jsme nebyli schopni v domě bydlet, výdaje na jeho údržbu bylo nutné vynakládat.“
Při vypravování příběhu jsem viděl, jak se pacientka třese hněvem. Její tvář zrudla a zdálo se, že je na hranici kolapsu.
Její bolest a vztek se staly příčinou opakujících se relapsů. Hněv nepříznivě ovlivňuje funkci jater, a tím způsobuje další podráždění. Následkem podráždění se opět objevuje hněv, a tak se kruh uzavírá. Docházelo k poškozování jejího fyzického i duševního zdraví.
Nejspíš ji nenapadlo, že spor se sousedy nic neznamená ve srovnání s veškerými událostmi v jejím životě. Z mé perspektivy mohl být tento konflikt snadno vyřešen. Avšak obě rodiny slepě donekonečna bojovaly a vynaložily nemalé množství peněz marně s jediným konečným výsledkem. Neštěstím a utrpením.
Věděl jsem, že její nemoc nelze vyléčit pouhými medikamenty a že je nutné dostat se ke kořenu problému. Povídali jsme si tedy o shovívavosti a osvětlil jsem jí několik morálních principů.
Doslova jsem ji řekl toto: „Ve sporu o krok ustup, snaž se to brát zlehka, a objevíš, že moře je nekonečné a obloha bez hranic - je to úplně jiná situace.“
Mohu říci, že od té chvíle, kdy slyšela tato slova, nikdy nedovolila, aby se situace vyvinula do takové míry, do jaké došla dnes.
Hovořili jsme spolu o principech pravdivosti, soucitu a snášenlivosti a o jejich uplatňování v každodenním životě. Také o zákonu příčiny a následku, který se stal předmětem naší konverzace.
„Doktore, to je poprvé co slyším o těchto zásadách. Když o tom teď přemýšlím, moje jednání bylo tak vzdálené od těchto principů. Je tedy možné, že všechna ta trápení jsou výsledkem mých vlastních činů?“ zeptala se.
„Je to důvod, proč následuje taková odplata? Možná, že se jedná o varování, protože koneckonců, ve výsledku zlé jednání nikdy nikam nevedlo. Princip, že dobro je odměňováno a zlo trestáno, je dobře známý a předává se od pradávna. Asi bych měla být laskavější k druhým.“
Její ruce se přestaly třást, a když odcházela, sdělila mi: „ Pane doktore, poukázal jste na mnou prožité tři roky deprese a hněvu.“ Neřekl jsem jí nic a jen jsem sledoval, jak s obrovskou úlevou odchází.
Přeložil: Petr Matějček
[1] Relaps (etymologicky doslova „znovuvzplanutí“) nastává tehdy, když je člověk znovu zasažen stavem, který jej již v minulosti zasáhl. Může se jednat o medicínský či o psychologický stav, jako je například deprese, poruchy stravování, schizofrenie, bipolární afektivní porucha, roztroušená skleróza, rakovina či návyk na drogy. Z medicínského hlediska se může jednat o konec remise, návrat příznaků nemoci či zhoršení stavu. Během rekonvalescence může nemoc znovu propuknout.
