Meng-c', známý také jako Mencius byl následovníkem konfuciánského učení a pokračoval v něm.. V čínských dějinách je považovaný za výjimečného filosofa, politického teoretika a učitele.
Mencius se narodil v roce 372 př. n. l. v období Válčících států (403 - 222 př. n. l.). Když mu byly tři roky, zemřel mu otec. Matka ho pečlivě vychovávala. Čtyřikrát se stěhovali, jen aby bydleli co nejblíže ke škole. Jeho matka věřila, že prostředí školy bude mít na syna dobrý vliv. A skutečně, když Mencius vyrostl, stal se učencem.
Bylo to velmi chaotické prostředí. Starý feudální systém Čchou byl pod palbou kritiky a vznikala nová uspořádání. Ctižádostiví vévodové a novopečení šlechtici spolu válčili, aby rozšířili svá území a získali vůdčí postavení. Boje o moc po celé Číně vedly kromě jiného i k vysoké poptávce po stratézích a politických rádcích. Nicméně Mencius a jeho studenti si zvolili jinou misi – cestovali po krajině a vyzdvihovali myšlenky mravnosti a laskavosti.
Menciova filosofie spočívala v dívání se dovnitř – prozkoumání sebe samého. Kdykoliv se setkal s nepříjemnou reakcí okolí, hledal chybu nejdříve u sebe, místo toho, aby hned začal obviňovat druhé. Když se zdá, že nikdo neoceňuje vaši starostlivost, měli byste se nejdříve podívat na sebe, jestli vaše starostlivost o druhé byla dostatečná. Když někdo nepřijme vaši radu, měli byste prozkoumat, jestli byla ta rada dostatečně dobrá. Když nikdo vaši laskavost neocení, měli byste se sami sebe zeptat, jestli jste byli doopravdy upřímní.
Podle Mencia neměli být lidé souzeni podle velikosti jejich bohatství a postavení, ale na základě jejich morální úrovně - „Když se podívá nahoru, není nic, za co by se styděl před Nebesy, a když se podívá dolů, není nic, za co by se červenal před lidmi." Aby člověk nepodlehl honbě za majetkem a pohodlím, měl by se vrátit ke své vrozené dobrotě. To vyžaduje velkou rozhodnost a odolnost.
I když byl Mencius respektovaný, jeho ušlechtilá filosofie a teorie lidumilného vládnutí nebyla mezi vévody a princi oblíbená. Zajímala je především jejich touha po moci. Jeden z vévodů se s tím před Menciem netajil: „Se vší úctou k vám, potřebuji člověka, který mi pomůže vyhrát válku. Je mi líto."
Obešel mnoho států, ale stěží se mu u vévodů dostalo příležitosti k uplatnění své filosofie. Nakonec, když už byl Mencius naplněný zklamáním, povzdechl si: „Ach, zdá se, že v tomto válečném období není pro moji filosofii místo. Asi bude lepší vrátit se domů!" Vrátil se tedy do svého rodného města a své úsilí vložil do vyučování. Učil studenty, až dokud v roce 289 př. n. l. ve věku svých 83 let nevydechl naposledy.
S úctou k Menciovu charakteru a znalostem mu lidé říkali "druhý mudrc". Jeho filosofie byla považovaná za pravověrný konfucianismus.
Více příběhů naleznete v rubrice "Příběhy z Číny".
Čtěte také:
Konfucius – největší mudrc a učitel v čínské historii
Příběhy ze staré Číny: Žlutý císař, praotec čínské civilizace
