Ani po desítkách let výzkumu nejsou vědci schopni vysvětlit, proč neexistuje žádná část mozku, která by měla na starosti ukládání vzpomínek.
Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř hlavy, ale ať už lékařští badatelé zkoumají jak chtějí, nemohou určit, která oblast mozku ukládá to, co si pamatujeme. Je možné, aby naše vzpomínky ve skutečnosti přebývaly v prostoru mimo naši fyzickou konstrukci?
Biolog, publicista a výzkumník Dr. Rupert Sheldrake poznamenává, že hledání mysli se vydalo dvěma různými směry. Zatímco většina vědců hledá uvnitř lebky, on se dívá mimo ni. Podle Sheldraka, jenž napsal řadu vědeckých knih a článků, nesídlí paměť v žádné z geografických oblastí velkého mozku, nýbrž v poli, které mozek obklopuje a prostupuje jím. Samotný mozek pracuje jako dekodér pro příliv informací vytvářených interakcí člověka s jeho okolím.
Ve své studii nazvané „Mysl, paměť a archetypy morfické rezonance a kolektivního nevědomí“ uveřejněné v odborném časopise Psychologické perspektivy Sheldrake přirovnává mozek k televizoru, aby vysvětlil, jak mysl a mozek vzájemně spolupracují.
„Když vám poškodím televizor, abyste nemohli přijímat určité kanály anebo televizor přivedu do afázie (porucha chápání a myšlení, pozn. red.) tím, že zničím tu část, která má na starosti tvorbu zvuku, abyste se pořád mohli dívat, ale neslyšeli zvuk, to nedokazuje, že zvuk nebo obraz jsou uloženy uvnitř televizoru. Jen to ukáže, že jsem zasáhl do ladícího systému, abyste nemohli chytit správný signál. Stejně tak ztráta paměti v důsledku poškození mozku nedokazuje, že paměť je uložena uvnitř mozku. Ve skutečnosti je většina ztrát paměti dočasných: například amnézie po otřesu mozku je často dočasná.“
„Toto opětovné získání paměti se konvenčními teoriemi vysvětluje velmi těžce: pokud jsou vzpomínky zničeny v důsledku zničení paměťové tkáně, pak by se neměly znovu vracet. Přesto se vrací,“ píše vědec.
Sheldrake při vyvracení názoru, že paměť je obsažena v mozku, rovněž hovoří o klíčových pokusech, o kterých se domnívá, že byly špatně vyloženy. Při těchto experimentech si pacienti jasně vybavili scény z minulosti, když se jim elektricky stimulovaly jisté části velkého mozku. Kde vědci došli k závěru, že stimulované oblasti musí logicky obsahovat paměť, Sheldrake nabízí rozdílný pohled za použití televizní analogie: „... kdybych stimuloval ladící obvod vašeho přijímače a on by přeskočil na jiný kanál, nedokázalo by to, že informace byla uložena uvnitř ladícího obvodu,“ píše badatel.
Čtěte 2. díl.
