Tento text byl napsán jako reakce na sérii článků Velké Epochy s názvem Klinická smrt – shrnutí 30 let výzkumu.
Zážitek blízké smrti (NDE) jsem si prožil, když mi byl osm, ale jeho význam jsem si uvědomil až o mnoho let později. K NDE došlo, když jsem byl v roce 1984 v kómatu jako výsledek dlouhodobého onemocnění ledvin.
Do devětadvaceti byl můj fyzický i duchovní růst pomalý. Teprve v tomto věku jsem si uvědomil, že to, co jsem jako malý chlapec před mnoha lety zažil, byla vlastně klinická smrt. Od té doby vyhledávám informace o fyzické i duchovní rovině. Naučil jsem se, že lidský život má nezměrnou hodnotu, kterou v žádném případě nelze vyjádřit penězi. O materiální vlastnictví se nezajímám. Je super ho mít, ale když zemřeme, jediná věc, kterou si můžeme sebou vzít, jsou znalosti a vzpomínky. Od doby, kdy jsem prošel NDE, se ve mně něco vyvíjí, ale jen málo lidí je ochotno mě poslouchat a porozumět mi. Někteří dokonce říkají, že jsem blázen, a drží se ode mě dál.
Získal jsem dary, jako jasnozřivost a velkou citlivost. Někdy vidím aury. Fyzické tělo se vytrácí a jediné, co zůstane, je duše, která odhalí traumata, jaká lidé snášejí. Rozhodl jsem se druhým pomáhat za použití toho, co vidím, ale mnozí neradi slyší, když jim říkám: „Neměl bys kouřit nebo pít nebo přepracovávat se.“ Proto i když třeba dopředu vidím, co se někomu stane, nechám to být, protože je to pro duchovní růst toho člověka to nejlepší. Učíme se z omylů, abychom byli silnější. Na naší cestě se setkáváme s věcmi, které můžeme vyřešit a které patří k našemu duchovnímu růstu.
Cítím se dost izolovaný, protože u druhých vidím tolik moc – věci, které jiní nevidí. Mám tendenci nechat se citově unést, a to pak zraňuje mne samotného, protože mně přitahuje bolest a utrpení druhých. Moje obavy a starosti se pak usazují do mého slabého místa – ledvin.
Při klinické smrti jsem doslova vyšel z těla na výlet časem. Viděl jsem a zažil věci ze své minulosti i budoucnosti. Některé z těch budoucích věcí, které jsem při NDE zažil, se ještě nestaly, a jiné se staly už před lety. Cesta časem byla tak neskutečná a ohromující. Průvodce mi dělal můj zesnulý děda, který mi pověděl všechno o životě teď i co přinese budoucnost.
Viděl jsem, že společnost zažije obrovský propad a hodně lidí bude trpět. Ti, co nechtějí poslouchat, budou ze Země odstraněni. Plavil jsem se časem, viděl Zemi seshora a obdržel vědomosti, kterým je stále ještě těžké porozumět. Naučil jsem se, že život a smrt jsou jedno a to samé. Existuje jenom život. Lidé se na smrt dívají jako na něco, čemu je se třeba vyhnout, ale přitom je to nepřetržitý proces. Když někdo zemře, někde jinde už se narodí dítě, a ta samá duše získá příležitost růst a být lepší.
Všechno, co se děje v našich tělech, může být pozorováno i v přírodě. Je tam neustálé doplňování a odstraňování jídla a odpadu. Po plavbě časem byl návrat do chorého těla na Zemi dost bolestivý. Byl jsem naštvaný a dokonce chtěl zemřít, protože ta druhá strana je o tolik krásnější, než je to zde. Když jste to nezažili, nemůžete si to představit.
Milo Heerkens
Nizozemsko
Související články:
