Babičku se právě podařilo oživit. Probudí se a vypráví vám podivný příběh o tom, že vyšla ze svého těla a šla do nebe. Zbláznila se? Poškodil se její mozek kvůli nedostatku kyslíku? Vědci po třiceti letech výzkumu přišli k závěru, že tak to není. Místo toho se domnívají, že tento úkaz je něco, čemu dnešní věda teprve musí porozumět.
Úkaz klinické smrti je označován jako zážitky blízké smrti nebo také podle anglické zkratky NDE. S tímto termínem přišel v roce 1975 doktor Raymond Moody ve své knize Život po životě. Zážitky blízké smrti obecně zahrnují zkušenosti kognitivní, citové, paranormální a nadpřirozené. Příklady klinické smrti zahrnují například změnu ve vnímání a způsobu myšlení, pocity klidu a míru, získání mimosmyslového vnímání, zobrazení uplynulého života a vidění toho, jaké následky mají vlastní činy člověka na druhé osoby.
Také je tu pocit, že člověk opouští svoje tělo, vidí zemřelé lidi a jiné bytosti, jako například anděly, či má pocit, že vstoupil do jiné dimenze. Zájem o studium NDE začal po publikaci Moodyho knihy. V roce 1981 pak byla založena Mezinárodní asociace pro studium blízké smrti (IANDS), která má podle svých webových stránek za úkol „propagovat zodpovědné víceoborové bádání o blízké smrti a podobných zážitcích, jejich účinky na životy lidí a jejich dopady na víru o životě, smrti a smyslu lidského života“. IANDS uspořádala začátkem září konferenci v americkém Durhamu, kde výzkumníci klinické smrti prezentovali svá zjištění. Události se zúčastnila i Velká Epocha, která tak může svým čtenářům přiblížit dosavadní zjištění.
Místo poškození mozku zlepšené duševní funkce
Bruce Greyson je lékař a ředitel oddělení percepčních studií na Virginské univerzitě. Tvrdí, že NDE jsou spolehlivé, protože vyprávění lidí, kteří klinickou smrtí prošli, se časem nemění. Greyson srovnával popisy NDE u těchto lidí s odstupem dvaceti let a objevil, že se za ty roky nezměnily. Vědec se domnívá, že klinická smrt je důkazem toho, že mysl je na mozku nezávislá, protože během klinických situací, kterými pacienti prošli, by normálně došlo k poškození mozku. Jeho výzkum však ukázal, že u lidí, jež NDE prošli, k žádnému odpovídajícímu poškození duševních funkcí nedošlo.
„ Ve většině případů jsou duševní funkce lidí lepší při NDE než během normálního života, kdy jsou vzhůru,“ uvedl Greyson v rozhovoru s Velkou Epochou. „Jejich myšlení je rychlejší, je jasnější, je logičtější. Mají větší kontrolu nad myšlenkovými pochody, jejich smysly jsou přesnější a jejich vzpomínky jsou živější. Když se někoho zeptáte na jejich zážitek s blízkou smrtí, který se přihodil před patnácti lety, povypráví vám ho, jakoby se stal včera. Když se jich zeptáte na jiné zážitky z jejich života z té samé doby, jsou to velmi zamlžené vzpomínky, pokud vůbec nějaké jsou,“ vysvětluje vědec.
„Když se nad těmito zážitky, které jsou charakterizované zvýšenými myšlenkovými procesy, ke kterým dochází, když mozek dobře nefunguje nebo někdy nefunguje vůbec, protože došlo k zástavě srdce nebo hluboké anestezii, v době, když by vám věda o mozku tvrdila, že byste neměli být schopni myslet nebo vnímat nebo si utvářet vzpomínky, zamyslíte, je celkem jasné, že tuhle věc na základě fyziologie mozku vysvětlit nedokážeme.“
Na konferenci promluvil i neurochirurg Eben Alexander, který si klinickou smrtí sám prošel. V roce 2008 dostal bakteriální zápal mozkových blan, který poškozuje neokortex (vývojově nejmladší část mozku, pozn. red.) a upadl do kómatu, kdy byl šest dnů napojený na dýchací přístroj. Jeho hladina cukru v mozkomíšní tekutině byla 1 mg/dl, přičemž normální hladina je mezi 60 a 80 mg/dl. Pokud úroveň klesne na 20 mg/dl, meningitida se považuje za vážnou. Poté, co přišel zpět k sobě, nemohl Alexander několik dnů pořádně mluvit ani si vzpomenout na zážitky před kómatem.
Neočekává se, že by se někdo s tak závažným poškozením mozku ještě uzdravil. Lékař měl však během NDE tak živé zážitky spojené s vícero smysly, jako zrak, sluch či čich, že je ani podle svých slov nedokáže popsat, jak úžasné to bylo. „Můj mozek by právě teď – myslím, že jsem se zotavil dost dobře – nedokázal udělat nic podobného tomu, co (tehdy) prováděl. Jak dokáže být umírající mozek daleko, daleko schopnější a v okamžiku zvládnout toto ohromné množství informací a dát si je dohromady?“ podivoval se Alexander.
Související články:
Klinická smrt: Shrnutí 30 let výzkumu, část 2. - Sdílené zážitky se smrtí
Klinická smrt: Shrnutí 30 let výzkumu, část 3. - Zkoumání nepozorovatelného pomocí následků
