„Nechápejte mě špatně, všechno to jsou významné nálezy," říká spoluautor zprávy Bernard Wood v tiskovém prohlášení. „Ale prostě předpokládat, že všechno, co se nalezne z tohoto období, musí být předek člověka, je naivní." Wood přednáší o původech lidské rasy na Univerzitě George Washingtona a současně je ředitelem tamějšího Centra odborného studia hominidní paleobiologie.
Studie blíže zkoumá tři fosílie: 6 milionů let starého Orrorina, objeveného v Keni, Sahelananthropuse, jehož část lebky byla vykopaná v Čadu a její stáří se odhaduje na sedm milionů let, a Ardipitheca neboli „Ardiho", nalezeného v Etiopii, kde podle odhadů žil před čtyřmi miliony let. Ačkoliv byl Ardi velmi odlišný od toho, jak si paleontologové představují podobu lidského předchůdce, přesto byl za jednoho z nich prohlášen.
Stav těchto nálezů „byl odhadnut, spíše než adekvátně prověřen", uvádí druhý z autorů studie Terry Harrison, profesor na katedře antropologie na New York University a vedoucí Centra studií původu člověka na NYU.
„Existuje spousta alternativních možných interpretací. Domníváme se, že je stejně nebo dokonce více pravděpodobné, že šlo o pravěké opice."
Wood a Harrison ve svém pojednání tvrdí, že předpokládat, že všechny nalezené fosílie pocházejí od předků dnešních zvířat, je naivní. Také poukazují na množství různých omezení, kterými je metoda, již paleontologové používají k analýze vztahů mezi zvířecími druhy, limitována - zejména problém „homoplazie" čili fyzických rysů vyskytujících se u nepříbuzných druhů. Klasickým příkladem jsou křídla u ptáků i netopýrů.
Homoplazie je problém, protože se vědci řídí předpokladem, že čím víc podobných znaků spolu zvířata sdílí, tím blíže jsou si příbuzná. U záznamů nálezů, kdy se často uchová jen část zvířete, tato očividná podoba může vést ke špatným závěrům.
„Před pouhými pětadvaceti lety se paleoantropologická komunita poučila z drsné lekce, nebo spíše měla poučit, jak snadno může homoplazie vést ke špatné interpretaci nálezů," píšou Wood a Harrison ve svém článku.
Svůj argument demonstrují na příkladu Ramapitheca, o němž se v 60. a 70. letech na základě podobného tvaru lebky, čelistí a zubů předpokládalo, že jde o předchůdce člověka, ale později byl interpretován jako opice podobná orangutanovi.
Ve studii také řeší případ Oreopitheca bambolii, pravěkého lidoopa pocházejícího z Itálie, který s prapůvodním člověkem sdílel mnoho fyzických rysů včetně zubů, čelistí, lebky, boků a dolních končetin, což vedlo k tvrzení, že se jedná o předka dnešního člověka. Tyto podobnosti se ale dají jednodušeji vysvětlit jako homoplazie, uvádí Harrison s Woodem.
Mnohé z těchto tělesných znaků se dají nalézt i u Ardiho, zdůrazňují vědci.
„Oreopithecus je ukázkou nebezpečí, které vězí v nekritickém předpokládání, že podobné rysy jsou jistým indikátorem příbuzenství."
Ačkoliv Wood a Harrison článek uzavírají bez konkrétního závěru, jejich myšlenky především pobízejí, aby si paleoantropologové „uvědomili potenciální nedostatky svých dat, co se týče vytváření hypotéz o příbuzenských vztazích".
„Naléháme na výzkumníky, učitele a studenty, aby zveřejněné interpretace těchto tříd považovali za jeden z mnoha možných výkladů nalezených důkazů."
