Jedním z největších problémů, kterému Spojené státy v Afgánistánu čelí je fakt, že nechápou myšlení Talibanu a Paštunů
Jere Van Dyk ještě pořád dostává výhružné telefonáty od Talibanu, i když od toho posledního už je to tři týdny, jak říká. Je to tak od té doby, co byl propuštěn z věznice Talibanu v kmenovém území Afgánistánu.
Van Dyk strávil 45 dnů jako vězeň poté, co byl v únoru 2008 zajat Talibanem. Po celou dobu si byl vědom toho, že jej mohou každou minutu zabít. O svých zážitcích napsal po svém propuštění knihu „Captive: My Time as a Prisoner of the Taliban" (Zajatec: Mé chvíle jako vězně Talibanu).
Tato cesta byla Van Dykovým čtvrtým setkáním s Talibanem. V 80. letech, kdy země válčila proti Sovětům, žil s mudžahedíny - zkušenost, o které psal ve své předchozí knize "In Afghanistan: An American Odyssey." (Americká odyssea v Afgánistánu). Někteří z jeho bývalých kontaktů se mezitím staly vysoce postavenými veliteli Talibanu, což mu dalo výhodu, kterou žádný ze západních novinářů nemá.
Chtěl dokázat něco, co "jiní novináři nemohou", prozradil Van Dyk přes telefon ze svého newyorského bytu. Když slyšel zprávy sdělovacích prostředků, Bílého domu a dokonce zpravodajských služeb, jak popisují kmenová území Afgánistánu jako bezprávní, bylo pro Van Dyka, který její pravidla dobře zná, téměř bolestivé.
Díky svojí zkušenosti s Talibanem Van Dyk zná paštunský zákon, který slouží jako řídící principy - etický kodex a zákon cti, které platí v celé oblasti. Chtěl napsat knihu, která by „vysvětlila víc o Talibanu, kdo jsou, kdo za nimi stojí, jaké jsou jejich cíle a to stejným způsobem, jakým to udělal, když byl zamlada s mudžahedíny," svěřil se Van Dyk.
Při svém putování kmenovými oblastmi, hledajíc bývalý kontakt v převlečení za Afgánce, byli Van Dyk a jeho tlumočník přepadeni talibanským bojovníkem s přenosným raketometem. Za chvíli se vzdali a byli odvedeni do hor. „Dostal jsem, co jsem hledal, ale ne způsobem, jakým jsem plánoval," poznamenal Van Dyk.
Paštúnská kultura
Podle Van Dyka je jedním z největších problémů, kterému Spojené státy v Afgánistánu čelí je fakt, že nechápou myšlení Talibanu a Paštunů.
Udržují si primitivní stát, což je těžké v dnešním světě pochopit. Země byla v průběhu dějin ponechána z větší části nedotčena. Když byli Angličané v Indii, Afgánistán byl ponechán jako nárazníková oblast mezi nimi a Ruskem. Bývalý král Afgánistánu se také snažil držet cizince mimo své území. Dnes se neví, jak dlouho jsou Paštunové v oblasti, odhady se různí od 3 000 do 5 000 let.
Zatímco na Západě je myšlení tvarováno technologií, metodickým vzděláváním, knihami, televizí a ostatními médii, Afgánistán má odlišné základy. Van Dyk si vzpomíná na pohled v očích Talibanců. „Je tam něco strašně lstivého, strašně úskočného, téměř primitivního až hadího v tom, jak se na mě dívali - způsob inteligence, který lidi ze Západu přechytračí."
„Je to hodně složité a těžko se do té kultury dostáváte," řekl Van Dyk.
Pod bedlivým pohledem svých únosců se Van Dyk podle svých vlastních slov snažil zachovat rovnováhu mezi skromností a sílou, protože kdyby ukázal příliš velkou slabost, ztratil by respekt, a kdyby nebyl skromný, urazil by je. „Protože jsem byl vězeň, mohli mi useknout prsty nebo zabít, a já to věděl," řekl Van Dyk.
V zajetí Talibanu dostal na výběr: buď přestoupí k islámu nebo zemře. A tak se začal modlit. „Sledovali mě velmi, velmi bedlivě. Jak se modlím nebo pokouším se modlit a všechno, co jsem dělal. Věděl jsem, že by přesně rozpoznali rozdíl mezi tím, jestli to jen předstírám nebo dělám opravdově. Bylo to tak zřejmé, že to hned poznali."
Když jste pryč od technologie a civilizace, v horách, „pak je to jen muž proti muži, muž s mužem, všechno odpadá a alespoň v tomto smyslu jsou nám rovni".
Kultura v Afgánistánu je kulturou založenou na kmenových rodech. Nejdůležitější otázkou, kterou se vás někdo může zeptat, je podle Van Dyka: „Kdo je tvůj dědeček?"
Novinář říká, že Paštunové mají kodex založený na cti, který je v dnešním světě cizí. To je podle něj jedním z hlavních důvodů, proč má Západ problémy s afgánským prezidentem Hamidem Karzáím. Západní představitelé jej ponížili. „Ten s žádným z nich nebude mluvit. Jedinou osobou byl očividně McCrystal, se kterým dokonce dobře vycházel."
„Čest je nade všechno," říká Van Dyk. „Hrdost muže, to je starověká věc. Dnes už se tak nepřemýšlí. Nakonec ale všechno skončí u mužské hrdosti a slova, které dá."
Van Dyk se domnívá, že čest je jedním z důvodů, proč ho Talibanci nezabili, i když si tím nemůže být úplně jistý. Když ho propustili, velitel Talibanu mu řekl: „Brahopřeji k uniknutí smrti." Van Dyk dodává: „Věděl jsem, že mě chtěl zabít. Někdo nad ním se rozhodl to neudělat."
Podle něj, i když bojovníci Talibanu stále nosí úplně ty stejné zbraně jako mudžahedíni nosili za časů Sovětů, liší se od mužů, které znal předtím.
Když s nimi pobýval v 80. letech, bylo tam spousta starších mužů - čtyřicátníků a padesátníků. Dnes jsou všichni mladí, někteří dvacátníci nebo dokonce náctiletí, říká Van Dyk. Tvrdí, že na nich bylo něco temnějšího: „Cítím, že tito lidé byli smrtonosnější."
