Krvavé jahody – silný příběh s hořkou pachutí sovětských gulagů

Kniha, která se dostane pod kůži, tak lze stručně charakterizovat román Jiřího S. Kupky -  Krvavé jahody.

Kupka působivě zpracoval autentické svědectví Věry Sosnarové, která byla se svou sestrou a matkou po válce odvlečena sovětským komunistickým vedením do Ruska a vězněna v jednom ze tehdejších gulagů.

Autor se pasoval do role vypravěče a formou prostého vypravování čtenáři popisuje nelidské zacházení dozorců a velitelů v pracovních táborech, v kolchoze nebo v dole na azbest a zlato. Jeho poutavé vyprávění  je němou obžalobou tehdejší státní moci, která na režimu „nepohodlné“ lidi neváhala použít jakékoliv prostředky.

Příběh začíná v Brně v květnu 1945, kde čtrnáctiletá Věra se svou matkou a mladší sestrou  očekávají vysněný konec války. Bezprostředně po oslavách vítězství jsou však spolu s dalšími lidmi naloženy do dobytčích vagónů a vezeny neznámo kam. Jediným jejich proviněním je to, že jejich matka, která pocházela z Ruska, odešla v roce 1917 s československými legionáři na Moravu. Spolu se sudetskými Němci, dalšími emigranty nebo válečnými veterány jsou odvezeni na východ, do gulagu k nelidské práci. Otřesné podmínky a kruté zacházení, dennodenní těžká práce, znásilňování strážemi, bití, neustálý hlad a zima jsou dokladem komunistické moci, která se nebála použít jakékoliv prostředky k pošlapání lidské důstojnosti.

Věra se sestrou Naďou i přes nelítostný osud věří v návrat domů. Při životě je drží nejen víra, ale také i silná soudržnost a naděje, že se jednou vrátí zpátky do Československa. Jejich pokusy vymanit se z otrocké práce však opakovaně ztroskotávají. Sovětské úřady nemají žádný zájem ženy bez totožnosti vrátit zpět a liknavé československé vedení také ne.

A tak léta běží a dívky přicházejí o matku, jsou deportovány do dolů na těžbu zlata a azbestu, na loď zpracovávající ryby nebo do kolchozu, kde tvrdě dřou jako levná pracovní síla. Teprve po takřka devatenácti letech naplněných utrpením se jim konečně podaří s pomocí československých diplomatů opustit brány sovětského vězení. Ani doma je však nečeká klid. Nadále je s nimi zacházeno jako s nepřáteli režimu, jsou vystavovány strachu a  slibu doživotní mlčenlivosti, který je prolomen až o několik desetiletí později.

Jiří S. Kupka napsal působivou knihu o nelidskosti a víře, která je výpovědí o tichých obětech komunistické zvůle, které i přes těžký osud dokázaly přežít a zpřístupnit svou tíživou minulost. Mrazivá atmosféra odvrácené strany socialismu díky výbornému popisu demonstruje každodenní utrpení v lágru a dolech, takže čtenář prožívá s aktérkami dění jejich příběh velice živě.

Kupkovi se tak podařilo napsat zdařilý a čtivý román, který je šťáravým políčkem pro ty, kteří by snad chtěli zapomenout. Kniha je také o lidech, kteří se dosud nedočkali finančního ani morálního odškodnění.