Vysočina, Polná - Zájemci o válečné zpravodajství se mohli dovědět řadu zajímavých informací na besedě s Jaromírem Štětinou, kterou 23. dubna pořádal polenský Beat Fan Club v sále Městského kina Polná. Senátor Jaromír Štětina, který je mimo jiné zakladatelem českého raftingu, horolezcem, bývalým válečným zpravodajem a autorem několika knih, zde pobesedoval o svých zážitcích z novinářské praxe. Kromě svých autentických zážitků přivezl také dokumentární film „Odvrácená strana světa", natočený v čečenském městě Groznyj v roce 2000. Po tomto válečném dokumentu se promítal odlehčující sestřih z televizního seriálu „Putování za českými čerty", jehož záběry se natáčely právě v Polné.
O svém bývalém válečném řemesle pan Štětina vyprávěl:
O pravidlech válečné novinařiny
Je to práce jako každá jiná a samozřejmě má svá specifika. Je řada pravidel... jak se zpravodaj má oblékat, že nesmí mít drahé fotoaparáty, jak se má chovat v zajetí, jak se přechází frontová linie atd. Musíte dokonce i vědět, co dělat, když jste u výslechu nebo když vás postaví ke zdi.
Navíc existuje několik základních pravidel, která člověk musí vždycky dodržovat. Především se nesmíte nikdy nechat najít jakýmikoliv tajnými službami, které by vás chtěly najmout (a ony na tom usilovně pracují). Měl jsem několik kamarádek, v Rusku, v čečenské válce, které byly dvojitými agentkami, pracovaly jak pro Čečence, tak pro Rusy, a všechny skončily násilnou smrtí. Tato zásada se prostě dodržet musí.
O osobních zásadách
Chci říct jednu zásadní věc: jestli chce být člověk dobrý válečný zpravodaj, musí mít vztah k lidem, se kterými hovoří a od kterých se chce něco dozvědět, protože lidé ve válkách žijí v exaltované situaci.
Novinář se nesmí stát kopírkou, která je napíchnutá na počítač, která přeposílá obrázky nebo informace. Souvisí s tím jedna otázka, která se v prvním ročníku pokládá studentům žurnalistiky škol: co má dělat novinář, když filmuje nebo fotografuje, a najednou má v hledáčku dítě sedící v hořícím domě - má odložit fotoaparát, pro to dítě skočit, a vytáhnout ho ven? Anebo má udělat fotografii, která oběhne svět a pomůže zastavit ten konflikt a zachránit tak spoustu dalších dětí před válečným požárem?
Pro mne to bylo vždycky naprosto jasné. Poznal jsem to v Náhorním Karabachu někdy v roce 1991. Byl jsem svědkem toho, jak ázerbajdžánská střela z minometu utrhla arménské babičce nohu. My jsme tenkrát tu zraněnou naložili do starého moskviče a vezli ji do podzemní nemocnice. Já u ní seděl a všichni novináři zatím běhali po městě, poněvadž se tam děly samé „fotogenické" věci. Já jsem prostě nemohl. Já v tom sklepě seděl u té babičky na posteli - ona byla v šoku - a držel ji za ruku asi tři hodiny, než umřela. Prostě jsem nemohl odejít. Myslím si, že to člověk nesmí udělat.
Na lidi, které zpovídá, se člověk musí dívat s úctou a s ohledem. Ne pást se na cizím neštěstí, jak se to mnohdy stává.
O tom, co dělat v guerillové válce
Co obnáší práce reportéra v guerillové válce, tam, kde se bojuje proti státním armádám, jako tomu bylo Čečensku? Tam je strašně důležité znát ty nejvyšší postavy, protože prakticky v každém okamžiku můžete být zajati, a stává se to často. A vy se tehdy musíte umět odvolat na ty nejvyšší postavy v tom ozbrojeném konfliktu, poněvadž ten bezejmenný poručík, když vás vyslýchá, je nebezpečnější než generál. Je třeba být nesmírně opatrný, poněvadž dnešní etika je jiná, než byla třeba ve vietnamské válce. Tenkrát nebyli váleční zpravodajové, byli váleční dopisovatelé, často důstojníci těch armád. Zpravodaj pracoval jen na jedné straně, zatímco dneska ta novinařina obnáší, že se přechází mezi oběma stranami vojsk.
O tom, proč se svou profesí skončil?
Stalo se mi to, co se stane téměř každému válečnému zpravodaji. Ten válečný konflikt se mi začal líbit... protože přinášel mnoho každodenních příběhů, o kterých se dalo psát. Proto jsem od toho odstoupil.
