Žánr: romantický/drama
Scénář a režie: Maria Procházková
Hudba: Jan P. Muchow
Hrají: Dorotka Dědková, Jitka Čvančarová, Pavel Řezníček
Tajuplný svět dětské představivosti a složité prostory vztahů mezi dospělými nabízejí zajímavý materiál pro vystavění nevšedního, zábavně kontrastujícího příběhu. Když k tomu přidáte ještě snovou atmosféru a představivost ženské režisérky, vznikne svěží filmové dílo, které diváka občas i znepokojí proměnou dětského fantasy v „dětský“ horor.
Co dělá film zajímavým nejsou rodinné etudy ani zábavná sonda do života dětí. Je to především fantazie, vizuální doplňky a metaforické prolínání třech různých světů, respektive třech „logicky“ nesouvisejících dějových linií.
Terezka (Dorotka Dědková) je holčička předškolního věku, která si oblíbila pohádku o vlkovi a červené Karkulce. Stále dokola ji čte ve své pohádkové knize; i v noci pod peřinou, když už by holčičky měly dávno spát. Pohádka o červené Karkulce prostupuje celým příběhem Terezčiny rodiny. Bylo by skoro barbarské odhalovat jednotlivá tajemství, která film dělají zajímavým. Řeknu pouze tolik, že zpracování dějových linií, které se odvíjejí paralelně a navzájem se doplňují, prolínají i vysvětlují, vás pobaví i překvapí.
Svět za hranicemi strachu
Tím, co do děje vnáší příchuť tajemna, je strach. Bát by se měla Terezka, když se ve svých snech potkává s vlkem, a bát se určitě budou i dospělí, až budou sledovat, jak si Terezka chce ověřit, zda je maminka opravdu z planety Země.
Děti mívají různé představy a barvitou fantazii, která někdy zachází tak daleko, že ji dospělí, polapení v „reálném světě reálných starostí“, jen těžko snášejí. Terezka si ale ví se vším rady, a když něčemu nerozumí, poradí se ve školce s kamarádem Šimonem, a tak příběh jistě dospěje do zdárného konce.
Ještě podivnější než dospělí
Film se tématicky zaměřuje na citlivé téma sociálně-rodinných otázek. Ve hře je rozvod rodičů a jeho dopad na život a myšlení dítěte, nenaplněné ambice a nevyřčená tajemství z minulosti. Svět dospělých poskytuje vhled do milostného trojúhelníku ženy a dvou mužů, z nichž jeden nabízí jistotu rodiny a spokojeného domova a druhý oživuje nenaplněné ambice a touhy. Svět dětí ve filmu dokonce podbízí myšlenku, že děti žijí v ještě podivnějších a složitějších zápletkách, než dospělí.
Film Marie Procházkové nabízí příjemnou alternativu současné filmové tvorby. „Ve vyprávění pracujeme se sny, vracečkami, vzpomínkami… snažíme se tak připodobnit reálnému vnímání světa. Už si ani neuvědomujeme, že v denním životě používáme všechen čas, který jsme prožili. Když o někom mluvíme, vybavíme si jeho tvář nebo hlas nebo nějaké typické gesto. Máme to však tak zautomatizované, že už to ani nevnímáme. Děti se v časových pásmech teprve učí pohybovat, a proto je pro ně jejich význam stěžejnější,“ říkají tvůrci filmu.
Stereotypy se rozpadají
Terezčiny rodiče, které si zahráli Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček, ve filmu čelí typické volbě mezi kariérou a rodinným životem. Poklidné plynutí jejich životů naruší návrat hudebního virtuosa a „mimozemšťana“ Patrika, někdejšího přítele Terezčiny maminky.
Náhle se všichni znovu musejí postavit otázkám minulosti, kariéry a rodinného štěstí, a přehodnotit svoje životní priority. Fungující a zaběhnutý život a jeho stereotypy se začínají rozpadat a každý si musí znovu ustanovit svoje místo.
Co o filmu říká režisérka Maria Procházková
Kde se vzal nápad na film Kdopak by se vlka bál?
Vždy mě fascinovala a bavila dětská bezprostřednost. Děti nepřemýšlejí, jestli vám mohou ublížit tím, co řeknou, jsou spontánní, jejich soudy jsou rychlé, ale upřímné. Tak bezelstně věří dospělým, že berou doslovně pravdy, které jsou jim předkládány, a v tom jsou zranitelné. Může se to ale stát i zdrojem vtipných situací…
Bylo těžké najít dětské herce?
Bylo! Ale povedlo se to, takže zpětně mi připadá, že to vlastně drama nebylo. Měli jsme štěstí. Během delšího castingu jsme viděli podrobněji asi 300 dětí, mimo jiné chlapečka, doporučeného naším kameramanem. Chlapeček přišel, líbil se nám, jeho mamince jsme vysvětlili, že bychom ho chtěli zkusit jako „nejlepšího kamaráda klíčové holčičky“ a maminka se zmínila, že chlapeček má ve školce opravdu kamarádku, jestli ji nemá přivézt také. Samozřejmě jsme souhlasili, i když jsme tomu předem dávali mizivou šanci na úspěch… No a přišla „naše“ Terezka.
Film je velmi vizuální. Vyžadovalo to nějakou speciální přípravu?
Film je vizuální, protože je o dětských představách, jeho základní přípravou jsme prošli všichni tím, že jsme si prožili dětství… Zbytek vyplynul z běhu věcí.
Ve filmu se objevují dětské kresby. Malovali je dětští herci sami?
Ano, snažili jsme se, aby dětské projevy byly co nejméně stylizované.
Jak probíhala práce ve střižně, na zvuku a hudbě?
Jednotlivé postprodukční kroky byly vlastně vytvářením samostatných celků, světů, kdy jsme v tandemu se střihačem, zvukařem a hudebním skladatelem znovu procházeli celý děj a zpřesňovali jeho vyznění. Zatímco natáčení je přenos reality (jakkoli poetické) do záznamu, střih, zvuk a hudba jsou doplňující, zpřesňující, ale také zkrášlující fáze filmu. Mám je moc ráda, protože je to znovu intenzivní a mění se vám to pod rukama.
Terezčin svět – srozumitelný, trochu strašidelný
Kromě toho, že jde o zajímavý příběh, scénář i režii, jde o film s netradičním námětem a zpracováním. Režisérka Procházková do filmu zapracovala kresby a animace, které pomáhají dokreslovat a vizualizovat obrazy dětské fantasie a přidávají tak snímku další rozměr. Herecké výkony dětí jsou vynikající a dospělému divákovi pomohou, aby se rozpomněl na svoje vlastní dětství.
Pokud máte chuť na zajímavý, hravý a dobře natočený film, potom je pro vás pravděpodobně svět Terezky a jejích blízkých to pravé. Vstoupit do něj můžete od 4. prosince, samozřejmě pokud možno i s dětmi. Zkušební projekce ukázaly, že film je pro děti srozumitelný, ale také trochu strašidelný. Podle distributorů je vhodný pro děti od sedmi let výše, nebo, jak s úsměvem poznamenal producent, „i pro menší, které se rády bojí.“
Premiéra filmu se plánuje na 4. prosince 2008.
Zdroj: Bontonfilm.cz
