Jsem v bytě Běly Gran Jensen, zakladatelky dětského mírového hnutí Stonožka/Na vlastních nohou. Moje oči bloudí po fotografiích na stěnách. Tady je paní Běla s papežem, tady s norskou královnou, s Havlovými, s ministrem obrany… Míjím medaili Za zásluhy, Záslužný kříž, cenu Významná žena ve světě… „Pojďte si radši vzít koláč,“ ozve se za mými zády.
Češky, která dlouhá léta žila v Norsku, se nejprve ptám na okolnosti jejího odchodu do emigrace.
V roce 1969 jste studovala na vysoké škole. Jak jste vnímala smrt Jana Palacha?
Jedním z jeho kantorů byl vynikající pedagog Janoušek, kterého jsem znala. Když to Palach udělal, Janoušek byl úplně na dně, protože věděl, že lidí, kteří se mají upálit, je víc (snad sedmnáct), že to je organizovaná věc. Studentských odbojových skupin bylo mnoho. Jednu jsme zcela spontánně vytvořili i já a moji kamarádi. Každý z nás si vybral obor, ve kterém bude škodit ruským okupantům a komunismu. Moje volba padla na skandinávské země a jejich jazyky.
Jaká byla náplň Vaší práce pro toto studentské hnutí?
Skrytá spolupráce se západními médii. Např. 30. května 1969, jen hodinu po tajném zasedání ÚV KSČ, se mi dostal do rukou nesmírně důležitý projev Františka Kriegela. Vysvětloval v něm, proč jako jediný v Moskvě nepodepsal souhlas s ruskou okupací*. Dokument jsem přeložila a odeslala. Další den ho otiskla skandinávská média.
Nebála jste se odplaty režimu?
Ne, bylo mi dvacet. Kromě toho, znala jsem jen dva lidi, svou českou „spojku“ a skandinávského novináře.
Jak tedy došlo k Vaší emigraci?
V červnu 1969 jsem vyrazila do Norska, studovat norštinu. Jela jsem autem se známými ze Švédska. Po cestě z nich vylezlo, že chtějí přes hranice propašovat fotografie zbraní, které armády Varšavského paktu používají navzdory mezinárodním konvencím. „Jestli nás chytí, tak nashledanou za deset let,“ žertovali. Těsně před přechodem jsem si – poprvé a naposledy v životě – účelově rozepnula knoflíček ve výstřihu. Chvíli jsem medovým hlasem žvatlala s celníky… a byli jsme „za čárou“.
Zanedlouho jsme s naší norskou třídou byli na výletě v takovém zapadákově, kde lišky dávaly dobrou noc. Najednou někdo říká, že mám jít k telefonu. Já na to: To není možné, nikdo nemůže vědět, že tu jsem. Na drátě byl člověk z dánského tiskového domu. Že prý už se nemůžu vrátit, že mě doma čeká ruzyňská věznice.
Našla jste se po revoluci ve svazcích StB?
Nedávno do Norska přijela jedna doktorka a ta mi říkala, že mě komunistické úřady v nepřítomnosti odsoudily na sedm a půl roku odnětí svobody.
To se přece všechno dá dohledat…
Ale já nechci. Já znám jednu fantastickou paní učitelku z jedné stonožkové školy. A ta do těch svazků šla a zhrozila se a říkala mi, že to nikdy neměla dělat. A pak mám jinou, která určitě ve straně byla a bůhví, co dělala… Dnes odvádí skvělou práci. Ti, kteří bili lidi a ubližovali jim, ale měli po „listopadu“ jít do vězení. To je můj názor.
Kde se vlastně vzalo hnutí Stonožka?
Začalo to omylem. Já za tu Stonožku nemůžu. Do Čech jsem se vrátila až v červnu 1990, kdy jsem měla úplnou jistotu, že je s komunisty amen. Oslovili mě lidé z jedné nemocnice, zda bych pro ně v Norsku nesehnala nějaké peníze. Až cestou zpátky jsem si uvědomila, do čeho jsem se namočila. Věděla jsem, že žebrat za český národ nebudu. Ale slíbila jsem, že pomůžu. Tak mě napadlo, že děti budou malovat a já to budu prodávat.
Já byla takový šílenec, že jsem se v norkovém kožichu postavila před obchodní dům v Oslu a nabízela kolemjdoucím ty dětské obrázky, tématicky ještě zasažené komunistickými motivy, kouřícími továrnami, traktory na poli apod.
Norové si brzy všimli, že tam stojí někdo, kdo nežebrá, kdo jim za jejich peníze něco nabízí. A dnes? Vydělali jsme miliony korun a stojíme na prahu symbolické dospělosti. Stonožka letos oslavila 18 let existence.
Jak Váš projekt vnímají samy „stonožkové“ děti?
V Bánské Bystrici jsme předávali nemocnici nějaký složitý diagnostický přístroj, koupený za „stonožkové“ peníze. Mezi dětmi, které na něj vybraly, byl i šestiletý hošík, který do té nemocnice měl právě nastoupit. Lékař mu vysvětloval, že o něj bude dobře postaráno a chlapeček se na něj kouknul a povídá: „No to doufám, to já jsem vám vybavil nemocnici.“
Nebo na Smíchově. Vešla jsem do obchodu s květinami a mladý prodavač na mě: „Vy jste Běla Jensen. Já jsem ze Žiliny, já pro Stonožku namaloval 2800 vánočních pozdravů. Kreslím pro vás už od školky a ta práce mi dala snad ještě víc než škola.“
Nebo jiný příklad. Ve dvou norských „stonožkových“ školách neexistuje šikana.
Jaké to je, navštívit válečnou zónu?
Byla jsem v Bosně i v Iráku a všude, kde jsem chodila, za mnou nosili krabici Kleenexu (papírových kapesníků, pozn. red.). Když jsem projížděla bosenským Hambarine, to jedete desítky minut a pořád nevidíte jedinou ruinu, která by se dala opravit. Říkáte si: „Tuhle hrůzu napáchali lidé. Jsme dobytek nebo co?“ Další den jsem byla v Římě, seděla v bazilice San Giovanni a říkala si: „Tuhle nádheru vytvořili lidé.“
Máte nějaký recept na život?
Po návštěvě Bosny a Iráku mi došlo, že jsem v životě neměla žádný skutečný problém. My vůbec nevíme, co jsou problémy.
Maminka mi říkala: „Touhle cestou půjdeš jen jednou, tak to dobré udělej hned, ty příležitosti se nebudou opakovat.“ Moje filozofie je, že z tohoto světa nebudu odcházet jako parazit. Kdyby každý z nás dělal deset minut týdně něco pro ostatní – z hloubi svého srdce – války by nemohly existovat.
Odkud podle Vás Skandinávci čerpají svou dlouhověkost?
Je tam zima, mráz, to je ozdravný element. Skandinávská strava je asketická. A ještě něco: Norové mají dvě věty, které opakují. Jedna znamená „Ber to s klidem“, druhá „To půjde dobře“. Občas mě dovádějí k šílenství, protože tato rčení používají i v naprosto beznadějných situacích. Taky říkají: „Nedělej si starosti předem“.
Čekala jste někdy za svou charitativní práci nějakou odměnu?
Nečekala, ale dostala. Nefanatickým, nehysterickým způsobem věřím v Pánaboha. V to, že dobro přitahuje dobro a zlo přitahuje zlo. Stonožka se ukázala jako magnet na fantastické lidi. Právě proto, že se všechno pro ni dělá zadarmo. Do takového prostředí sobec nepřijde.
Čím víc je společnost zaměřená na peníze, tím větší je samota lidí. Čím víc peněz, tím chudší lidské vztahy.
Jak reagujete na zlo?
Silně. Když vidím nějakou krutost, nebojím se ozvat. Mám zvláštní metodu. Protože dělám poradenství a dobře rozumím lidem, řeknu něco, co se tomu člověku zaryje na zbytek života do paměti. Slovy se dá udělat mnoho. Člověk nesmí mlčet, jinak zlo podporuje. Když přijde někdo, kdo se snaží udělat nějakou lumpárnu, říkám: „Doteďka jsem byla ticho, ale teď si na mě dej pozor.“ Zlí lidé většinou něco skrývají. Když zjistí, že se nerozpakujete věci vynést na světlo, začnou couvat. Hlavní je se nebát!
Děkujeme za rozhovor.
* František Kriegel byl po srpnových událostech 1968 spolu s dalšími československými politiky zatčen KGB a unesen do Moskvy, kde byli nuceni k podpisu tzv. moskevského protokolu. Kriegel jediný listinu nepodepsal. Ve své řeči na zasedání ÚV KSČ 30. 5. 1969 k tomu řekl: „Odmítl jsem podepsat tak zvaný Moskevský protokol. (…) Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů.” Jeho řeč se stala prvním posrpnovým samizdatem, byla ilegálně rozšiřována v mnohých opisech. (Zdroj: www.sds.cz)
